Rudolf Dvořák, 1920
První český překlad z originálu. Vyšel roku 1920 pod názvem Lao-Tsiova kanonická kniha o Tau a Ctnosti
(Tao-Tek-King). Podobně jako Čupr se přitom opíral i o německou verzi,
i když kvalitnějši Wilhelmovu.
1
Tao, po nemž lze kráčeti,
není věčné Tao,
jméno, jež lze jmenovati,
není věčné jméno.
Bezejmenné jest
počátkem nebe a země,
mající
jméno jest matkou deseti tisíc věcí.
Proto: Tím, že jsme věčně bez
přání postřehujeme svoji duchovnost,
tím, že máme
věčné přání, postřehujeme svoji
obmezenost.
Tato obě, jsouce stejného
původu, jsou rozličnoho jména.
Společně zoveme je hlubokým,
hlubším než hluboké,
vší duchovnosti
branou.
up
2
Vědí-li všichni
pod nebem, že krásné jest
krásné,
pak je ošklivé v
koncích.
Vědí-li všichni
pod nebem, že dobré jest dobré,
pak jest nedobré v
koncích.
Proto: Bytí a
nebytí rodí se
vzájemně (jedno povstává z
druhého),
těžké a lehké
vzájemně se doplňuje,
dlouhé a
krátké se vzájemně vytvořuje,
vysoké a
nízké vzájemně se přikloňuje,
hlas a zvuk vzájemně se
shoduje,
před a po vzájemně se
následuje.
Proto: Svatý člověk
trvá v zaměstnání: nedělati nic,
koná nauku
nemluvení.
Deset tisíc
bytostí povstává, aniž jsou
odmítány.
Rodí se, aniž jsou předmětem
nároků;
když je zásluha
úplná, netrvá při ní.
Jen právě proto, že při
ní netrvá, neuchází mu.
up
3
Nevážiti si
moudrých působí, že se lid
nesváří.
Neceniti těžce dosažitelných
statků působí, že lid není zlodějský.
Nedívati se na věci, po nichž
touží, působí, že srdce lidu není
znepokojeno.
Proto: Svatého člověka
vláda vyprazdňuje jeho (lidu) srdce a plní jeho,
zeslabuje jeho vůli a zesiluje jeho
kosti.
Věčně působí, aby byl lid bez
vědění a
neměl přání. Působí, by ti, již
mají
vědění,
netroufali si je skutkem
prováděti.
Dělá-li
nedělání (wei-wu-wei), není to potom
nevláda.
up
4
Tao jest prázdné,
přitom ten, kdo ho
používá, nesmí být
plným.
Jak je hluboké!
Podobá se deseti tisíc věcí předkovi.
Láme svoje hroty,
rozmotává
své závitky,
slaďuje svůj lesk,
vyrovnává se
svému prášku.
Jak je klidné!
Podobá se jen, jako by tu (něco) bylo.
Nevím, čí jest
synem. Zdá se,
že bylo před (nejvyšším)
pánem.
up
5
Nebe a země nejsou
humánní; deset
tisíc bytostí považují za
slaměného psa.
Svatý člověk není
humánní; sto rodin považuje za
slaměného psa.
Prostor mezi nebem a zemí -
není-liž jako dmuchadlo?
Prázdný,
neohýbá se, v
prostoru vychází z něho tím
více.
Mnoho mluvení,
časté vyčerpání. Není to
jako podržeti to u sebe.
up
6
Údolí duch
neumírá. Tomu se říká
hluboká ženskost.
Hluboké ženskosti
brána - tomu se říká nebes a země
kořen.
Všude se
šíříc, jest, jako by tu jen (něco)
bylo. Použiješ-li ho,
nenamáhej se.
up
7
Nebe jest dlouhého věku, země
trvá dlouho.
Čím mohou nebe a země
býti
dlouhého věku a trvání, jest, že
nežijí
samy sobě.
Proto mohou býti
dlouhého vělku a trvání.
Proto svatý člověk
činí zadnější svoji osobu a jeho osoba
je přední,
činí
zevnější (vedlejší) svoji
osobu a jeho osoba jest uchována.
Není-liž to, že
nemá soukromého zájmu? Proto jest s to,
aby uplatnil svůj soukromý
zájem.
up
8
Nejvýš
dobrý jest jako voda.
Voda umí prospívat deseti tisícům
bytostí,
aniž se
sváří.
Trvá na místech,
jež lidé nenávidí. Proto
blíží se Tau.
(Nejvýš
dobrý) pro bydlení shledává
dobrou zemi,
pro srdce shledává
dobrými hlubiny,
pro styk (s lidmi)
shledává dobrou
humánnost (správné
chování se po
lidsku),
pro mluvení
shledává dobrou věrnost,
pro vládu
shledává doboru schopnost,
pro službu
shledává dobrou způsobilost,
pro pohyb shledává
dobrým (pravý) čas.
Jsa takový, nemá
jen sporů. Proto nemá hany.
up
9
Držeti (něco) a plniti to
není jako nechati toho;
ohmatávati (něco) a ostřiti
to, nemůže dlouho býti uchováno.
Zlato a drahokamy plní
síň; nikdo nemůže jich uchrániti.
Bohat a ctěn, při tom
pyšný, sám
vyvolává svoji pohromu.
Je-li záslužné
dílo dokonáno a následovala-li pověst,
ve své osobě ustoupiti v
ústraní, jest nebes cesta.
up
10
Způsobíme-li, by duch
objímal duši a obsahovali jednotu,
můžeme býti
nerozdělení.
Povolujeme-li co nejvíce ve
vyvíjení sil životních, můžeme
býti
jako novorozené děcko.
Jestliže,
očišťujíce se, odstraňujeme hluboký
názor, můžeme býti bez
nedostatků.
Milujeme-li lid a spravujeme
říši, můžeme býti bez činnosti.
Nebes brány se
otvírají a
zavírají (=vše se děje
přirozeným během),
my můžeme dělati samičku
(ptačí=seděti klidně).
Světlo a jas-li pronikají
čtyřmi směry (=všude), můžeme býti bez
vědění.
Dává jim život,
živí je.
Zrozeny nejsou v držení,
sdělány nejsou (předmětem)
zakládání si.
(Jejich) starší
není (jejich) pán.
To zove se hlubokou ctností.
up
11
Třicet špicí
spojuje se na jednom písti; následkem jeho
dutosti je
upotřebitelnost vozu.
Užívajíce
rozměkčené
hlíny, děláme nádoby;
následkem
prázdnoty je
upotřebitelnost nádoby.
Prolamováním
dveří a oken (ve zdech) děláme dům;
následkem jejich
prázdnoty je upotřebitelnost domu.
Proto tím, co jest,
děláme užitečnost,
tím, co není,
děláme upotřebení.
up
12
Patero barev činí člověka oko
slepým,
patero zvuků činí člověka
ucho hluchým,
paterá chuť
působí, že člověka ústa
mýlí se.
Koňské dostihy a hony po
polích, schvacujíce,
přivádějí srdce
člověka z rovnováhy,
těžce dosažitelné statky
činí člověka cestu skázonosnou.
Proto je svatý člověk pro
břicho, není pro oko.
Proto opouští ono
a chápe se tohoto.
up
13
Přízeň a nemilost jsou jako
bázeň,
hodnosti jsou veliké zlo jako
tělo.
Co znamená: Přízeň
a nemilost jsou jako bázeň?
Přízeň ponižuje.
Dosáhnouti jí, jest jako bázeň,
zratiti ji, jest jako bázeň.
Proto praví se: Přízeň a nemilost jsou jako
bázeň.
Co znamená: Hodnosti jsou
velké zlo jako tělo?
To, čím my máme
velké zlo, jest, že máme tělo.
Kdybychom dospěli toho,
nemíti těla, jaké pak měli bychom zlo?
Proto: Tomu, kdo
váží si podnebesí jako těla,
možno potom svěřit podnebesí,
tomu, kdo miluje podnebesí
jako tělo,
možno potom odevzdati
podnebesí.
up
14
Díváme se na to,
nevidíme
(nic); jménem zove se i, t.j. rovné (nad povrchem
navynikající);
nasloucháme tomu,
neslyšíme
(nic); jménem zove se to hi, t.j.
rozplývající se,
řídké;
saháme po tom,
nenahmatáváme (nic); jménem zove se to
wei, jemné.
Toto trojí je
nevyzpytatelné, proto směšuje se a
stává se jedním.
Jeho hořejšek není
jasný, jeho spodek není skryt.
Jak je nepřetržité (bez
možnosti rozeznati jednotlivé součástky)!
Nemůže býti jménem
označeno.
Vrací se zase v nebytnost. To
zove se beztvárného tvárnost,
bezpodobného
podoba,
to zove se nevysvětlitelným,
neurčitelným.
Jdeme-li proti němu, nevidíme
jeho hlavy,
jdeme-li za ním,
nevidíme jeho zadku.
Držeti se Taa starověku a tím
jednak ovládati poměry nynějšku,
jednak naučiti se, znáti
počátky starověku: to zove se osnovou Taa.
up
15
Ve starověku byli ti, kdož uměli
býti mistry, jemní,
duchoví,hlubocí a
pronikaví.
Ve své neproniknutelnosti
nemohou býti poznáni.
Právě, že nemohou
býti poznáni,
jsme proto nuceni (pokoušíme se), udělati si
jejich obraz.
Jak byli obezřelí! Jako když
v zimě přecházíme řeku.
Jak byli nedůvěřiví! Jako
když máme strach před čtyřmi sousedy.
Jak byli vážní!
Jako host.
Jak byli sdílní!
Jako led jenž počíná táti.
Jak byli prosti! Jako
přirozené (netesané) dřevo.
Jak byli prázdní!
Jako údolí.
Jak byli chaotičtí! Jako
kalisko.
Co může (zůstati) kalným?
Tím, že
necháme je v klidu, ponenáhlu se
vyčistí.
Co může zůstati v klidu? Tím,
že uvedeme je v pohyb, ponenáhlu se oživí.
Kdo chová toto Tao, nepřeje
si býti plným.
Právě, že není
pln, proto může (jeviti
se) ošumělý a nikoli zbrusu nový a
přece
býti dokonalý.
up
16
Dospěti vrcholu prázdnoty
jest obdržeti klidu zabezpečení.
Deset tisíc
bytostí je rovnoměrně
uděláno. Tím znamenáme jejich
vracení se.
Jsou-li bytosti v plném
květu, vrací se každá z nich k svému
kořeni.
Ke kořeni se vrátii, zove se
spočinouti;
spočinouti znamená
vrátiti určení (=život),
vrátiti určení,
zove se býti věčným,
znáti věčné, zove
se býti osvíceným,
neznati věčné,
působíc
nedbání povinností, činí
nešťastným.
Kdo dovede býti
věčný, obsahuje (vše);
(vše)
obsahující, tedy všeobecný,
všeobecný, tedy
král,
král, tedy z nebe,
z nebe, tedy z Taa,
z Taa, tedy trvalý.
Při
odumírajícím těle jest mimo
nebezpečí.
up
17
Za dávného
starověku nižší (=poddaní) nevěděli,
že mají vladaře.
Kdož byli jim
nejbližší, (lid) miloval je, velebil je;
kdož těmto byli
nejbližší, (lid) bál se jich;
kdož těmto byli
nejbližší, (lid) nevážil si jich.
Proto: nestačí-li
víra (důvěra), dostavuje se zpronevěra.
Jak opatrná byla jejich
(prvých císařů) vzácná
slova!
Když bylo záslužné
dílo
dokonáno a (všecky) záležitosti
zdárně
vyřízeny,
říkalo sto rodin (=lid): My
jsme sami od sebe tak.
up
18
Ocitla-li se velká Cesta
(Tao) v úpadku, dostavuje se humánnost a
spravedlnost.
Jestliže vědění a ostrovtip
vychází, jest velká
neupřímnost.
Není-li šest
příbuzných
v souladu, dostavuje se pieta a láska otecká.
Je-li říše a
rodina ve zmatku a nepořádku, dostavuje se loyalita a
věrnost.
up
19
Necháme-li svatosti a
opustíme-li moudrost (vědění světské),
jest lidu prospěch
stonásobný.
Necháme-li
humánnosti a
opustíme-li spravedlnost, vrací se lid k pietě a
lásce
otecké.
Necháme-li dovednosti a
opustíme-li zisk, není vůbec zlodějů a lupičů.
Tyto tři vzíti a udělati
kulturou (zevnějším nátěrem),
nestačí.
Proto: mít, k čemu přimknouti
se, dej:
ukazuj čistotu,
uchovej prostotu,
prost zájmů
osobních,
málo jen
přání měj.
up
20
Necháme-li učení,
jsme bez zármutku.
Wei s ngo liší se
od sebe, jak málo,
šen s ngo
liší se od sebe, jak velice!
Čeho se lid bojí, toho
nemožno se nebáti.
Jaká spousta, ač
nedosáhlo to posud vrcholu!
Množství lidu je
samá veselost, jako když obětují býka,
anebo když vystupují zjara na
rozhlednu.
Já jediný jak jsem
klidný, nemaje doposud známky toho, jako se
novorozeně
ještě
neusmívá.
Kterak potácím se
semo tamo, jako bych neměl kam se obrátiti!
Lidé mají vesměs
nadbytek, co já jediný jsem, jako bych byl
vše za sebou
zanechal.
Kterak jest hloupého člověka
srdce mým, věru!
Jak popleten jsem já!
Obyčejní lidé jsou
samá osvěta, jen já jsem jako ve tmách,
obyčejní lidé jsou
vyzkoušeni, jen já jsem
těžkopádný.
Jak jsem zmítán,
jako moře, jak jsem těkavý, jako bych neměl kde stanouti!
Lidé mají vesměs,
k čemu jsou, jen já jediný jsem
zabedněný,
jako venkovan.
Já jediný
liším se od
ostatních a tak ctím živící
matku.
up
21
Prázdné ctnosti
projev
vyplývá jenom z Taa. Taa
dělání věcí
jest neurčitelné,
jest nevysvětlitelné.
Jak nevysvětlitelné, jak
neurčitelné!
V jeho středu jsou obrazy, jak
neurčité, jak nevysvětlené!
V jeho středu jsou bytosti, jak
záhadné, jak temné!
V jeho středu jsou esence; jeho esence
jsou nejvýš pravé.
V jeho středu jest věrnost.
Ježto od pradávna podnes
nezašlo jeho
jméno, přehlíží všeho
počátek.
Čím vím, že se to
tak má s počátkem všeho?
Skrze tohle!
up
22
Vyhloubené, potom
celé,
křivé, potom rovné.
Duté, potom plné,
odřené, potom nové.
Málo, potom
dosažení,
mnoho, potom ztráta.
Proto svatý člověk, obsahuje
jedno, stává se podnebesí vzorem.
Že se nedívá
sám na sebe, proto září,
že se
nevynáší, proto má
zásluhu,
že se nevyvyšuje nad
ostatní, proto jest jejich starším.
Právě že se
nesváří, proto
nemůže nikdo s ním se svářiti (=jest
nepřekonatelný).
Co děl starověk: Vyhloubené,
potom celé, je to snad prázdné slovo?
Jako v pravdě celému
vracíme se k němu.
up
23
Málo mluviti je samo od sebe
(přirozené).
Vichřice netrvá
celé ráno, příval deště
netrvá celý den.
Kdo jest ten, jenž to působí?
Nebe a země. Ani nebe a země nemohou déle, tím
méně je to u člověka.
Proto: kdo sleduje
záležitosti po Tau, stává se za jedno
s Taem, ctnostný je za
jedno se ctností a
vinník za jedno s vinou.
Kdo je za jedno s Taem,
takého obdržeti
těší se i Tao, (právě jako)
těší se
ctnost,
obdžeti toho, kdo je za jedno se
ctností, a vina těší se obdržeti toho,
kdo je za
jedno s vinou.
Nestačí-li důvěra, dostavuje
se zpronevěra.
up
24
Kdo stojí na
špičkách, nestojí zpříma,
kdo je rozkročen, nejde,
kdo se dívá
sám na sebe, nezáří,
kdo sebe schvaluje, nevyniká,
kdo se sám
chválí, nemá zásluhy,
kdo se
vynáší, nepřekoná
(jiné).
O jeho skutečném poměru k Tau
řekne se:
Zbytky jídla a
výstřední život
- z bytostí každá si je
oškliví.
Proto, kdo má Tao,
netrvá v tom.
up
25
Je bytost
smíšená a přece dokonalá.
Před nebem a zemí povstala.
Jak bez pohybu, jak netělesná!
Samojediná stojí a
nemění se.
Všude
prochází, aniž ocitá se v
nebezpečí.
Možno považovati ji za matku
podnebesí.
Já neznám
jejího jména; označiti je značkou,
pravím Tao.
Musím-li však
dáti mu jméno, pravím:
velký.
Velký, to jest
vycházející,
vycházející, to jest
vzdalující se,
vzdalující se, to
jest vracející se.
(Proto) jest Tao velké, nebe
jest
velké, země jest velká, i král jest
velký.
Vnitř
říšských hranic (=ve
světě) jsou čtyři velcí, při tom
zůstává
král jedním z
nich.
Člověk má svým
pravidlem zemi, země má svým pravidlem nebe, nebe
má
svým pravidlem Tao.
Tao má svým
pravidlem: samo od nebe.
up
26
Těžké jest kořen
lehkého,
klid jest pohybu kníže.
Proto svatý člověk,
celý den v chůzi, neodchází od
spižního vozu.
I když má skvostné
výhledy, sedí jako vlaštovka, nad ně
povznesen.
Ale jak pak, jestliže někdo, jsa
pánem deseti
tisíc vozů válečných
(=císař),
ve své osobě béře
na lehkou váhu podnebesí
(=říši)?
Je-li lehkovážný,
tu ztratí
čhin (vasaly, ministry, všeobecné
úednictvo),
je-li ukvapený,
ztratí kiün (knížectví,
hodnost i říši).
up
27
Umí-li kdo choditi,
nezanechá kolejí ani stop,
umí-li mluviti,
nemá chyb ni hany,
umí-li počítati,
nemá počítadla,
umí-li zavříti,
nemá závor a zámků a přece se nemůže
otevříti,
umí-li vázati,
nemá
vláken a vázání a přece se
to nemůže
rozvázat.
Proto: Svatý člověk
umí vždy pomáhati lidem, proto neopovrhuje lidmi,
umí vždy pomáhati
bytostem, proto neopovrhuje bytostmi.
Tomu se říká
dělání se podšívkou
slávy.
Proto: Dobrý člověk jest
nedobrého člověka učitel,
nedobrý člověk jest
dobrého člověka potřeba.
Nevážiti si svého
učitele, nemilovati svoji potřebu, (takový), třebas byl
moudrý,
jest velmi zaslepený.
Tomu se říká
důležité a významné!
up
28
Znáti svoji mužskost a
podržeti svoji ženskost,
(takový) je
říše údolem, (k němuž jako v
přírodě vše směřuje).
Je-li kdo podnebesí
údolem, nevzdaluje se (od něho) věčná ctnost a on
vrací se k
prvnímu dětství.
Znáti své
bílé a
podržeti své černé, takový jest
podnebesí
vzor.
Je-li kdo podnebesí vzor,
neuchyluje se (od něho) věčná ctnost a on vrací
se zpět
k bezvrcholkovitosti.
Znáti svou slávu a
podržeti svou hanu,
takový jest podnebesí
údolím.
Je-li kdo podnebesí
údolím,
jest věčná ctnost dostatečná a on se
vrací k
první
samorostlosti.
Spadla-li sukovatost, máme
potom nádobu.
Užije-li svatý člověk
jí (své
samorostlosti), tu stává se
starším nad
úředníky.
Proto, velký ve
zprávě, neraní.
up
29
Přál-li by si někdo,
vzíti podnebesí a udělati je, viděli bychom
nakonec, že
nedosáhl toho.
Podnebesí jest
duchovní nádoba
a nemůže věru uděláno býti. Kdo je
dělá,
ničí
je, kdo po něm sahá, tomu
uniká.
Z bytostí jedny jdou,
jiné ustupují,
jedny vyzařují teplo,
druhé vydechují zimu,
jedny sílí,
jiné hubení,
jedny se plní,
jiné se kácejí.
Proto: Svatý člověk
nechává
přílišného,
nechává
výstředního, nechává
vyvyšování.
up
30
Ten, kdo po Tau stojí po
levici pána
lidí, zbraněmi neznásilňuje podnebesí;
takové
konání rádo se vrací.
Kde táboří vojska,
rodí se
hloží a trní; po velkých
armádách
nutně jsou neštěstí
léta.
Dobrý je rozhodný
a dosti, netroufá si užívati
násilí.
Jsa rozhodný,
nevynáší se,
jsa rozhodný,
nevychloubá se,
jsa rozhodný, není
pyšný,
jsa rozhodný
(chápe se zbraní jen), nemůže-li jinak,
jsa rozhodný, není
násilný.
Bytosti vyroste stárnou; tomu
se říká: ne-Tao.
Ne-Tao je brzy v koncích.
up
31
Nejlepší zbraně
nejsou nástroje
štěstí; z bytostí každá
jich
nenávidí.
Proto ten, kdo má Tao, při
nich netrvá.
Je-li šlechetný
doma, tu
váší si levice;
používá-li
zbraní, tu váží si pravice.
Tak zvané zbraně nejsou
nástroje
štěstí, nejsou nástroje
šlechetného.
Použije-li jich, že nemůže jinak,
považuje mírumilovnost a pokoj za
vyšší.
Vítězí-li,
neshledává to
pěkným, nebo
shledávati to pěkným, znamená radovati
se z
usmrcování
lidí.
Ten však, kdo by se radoval z
usmrcování lidí, bude ztěží
asi s to, aby
dosáhl
svého úmyslu v
podnebesí.
Při šťastných
zaměstnáních dává se
přednost levici, při
nešťastných
zaměstnáních
dává se přednost pravici.
Kdo stojí po straně toho,
jenž velí vojsku (=podvelitel), stojí vlevo.
Vrchní velitel vojska
stojí vpravo. To
znamená: zaujímá
vyšší
místo, a tak
postavují jej po
smutečním obřadu.
Kdo usmrtil velké masy lidu,
oplakávej
je tiše se soucitem a lítostí. Že je
vítězem v boji,
postavují jej po
smutečním obřadu.
up
32
Tao jako věčné jest beze
jména;
jakkoli jeví se ve své samorostlosti
malým,
není celé
podnebesí s to,
dělati mu ministra. Kdyby
lenních knížat král mohl přidržeti se
(ho), přišlo by
deset tisíc bytostí
samo od sebe vstříc, nebe a
země by se navzájem spojily, by seslaly sladkou
rosu, a lid, aniž by jim to kdo poroučel,
sám od sebe byl by
správný.
Počne tvořiti a má
jméno.
Je-li i jméno již zde, tu
také naučíme se státi.
Umění státi jest
to, čím jsme bez nebezpečí.
Srovnáme-li Taa
trvání v
podnebesí, podobá se zajisté poměru
potoků a
údolí
k tokům a mořím.
up
33
Kdo zná lid, je
moudrý,
kdo zná sebe sama, je
osvícený.
Kdo přemáhá lidi,
je silný,
kdo přemáhá sebe,
je pevný.
Kdo dovede býti spokojen,
jest bohat.
Kdo statně postupuje, má svou
vůli,
kdo nepozbude svého
místa, má trvání.
Kdo nezemře a nezajde, jest
dlouhého věku (nesmrtelný).
up
34
Jak proudí velké
Tao všude!
Může býti vlevo, vpravo. Deset tisíc
bytostí
vzhlíží k němu s
důvěrou,
by zrodili se, a nejsou
odmítány.
Když jest zásluha
úplná, nezve
je majetkem. Miluje a živí deset tisíc
bytostí,
aniž dělá (jejich)
pána.
Jak je věčně bez žádosti,
může býti jmenováno mezi malými. Že
však, když
deset tisíc
bytostí se k němu vrací,
nedělá (jejich)
pána, může býti jmenováno mezi
velkými.
Proto: Světec nedělá až do
konce nic velkého (po názoru světa), ale
právě proto
může naplniti svoji velikost.
up
35
Drží-li se kdo
velkého obrazu (=Tao),
dostaví se podnebesí. Dostaví se, aniž
dozná újmy.
Má naopak klid a zdar.
Při hudbě a
rýžovém koláči cizinec
jdoucí kolem zůstane stát.
Tao, jak vychází z
úst, je jak fádní ve své
bezchutnosti!
Díváme-li se na
ně, nestojí za podívání,
posloucháme-li je,
nestojí za slyšení;
užívá-li se ho,
nemůže se s ním přijít ke konci (je
nevyčerpatelné).
up
36
Má-li něco chtíti
se stahovati, musilo se zajisté roztáhnouti,
má-li něco chtít
se zeslabiti, musilo zajisté se posíliti,
má-li něco chtíti
se káceti, musilo zajisté dříve se
povznésti,
má-li něco chtíti
se odstraniti, musilo se zajisté dříve sděliti.
Tomu se říká:
Skryté stává se zjevným.
Měkké a slabé
vítězí nad tvrdým a silným.
Ryba nesmí opustiti hlubinu,
říše
ostré nástroje nemohou se ukázati
lidem.
up
37
Tao jet věčně bez činnosti, při tom
není, co by nedělalo.
Kdyby králové a
lenní knížata byli s to, aby se přidrželi (Taa),
změnilo
(=napravilo) by se deset
tisíc bytostí samo od sebe (bez rozkazů i trestů).
Jestliže změněny zatoužily by se hnouti,
já držel bych je na uzdě bezejmennou
samorostlostí.
Nebo: Je-li tu bezejmenná
samorostlost, jsme as i bez přání.
Dospějeme-li tím, že
nemáme přání, klidu, je
podnebesí samo od sebe
spořádáno.
up
38
Vysoká ctnost
nejeví se ctností, ale právě proto je
ctností;
nízká ctnost
neopomene ukázati
se ctností, ale právě proto není
ctností.
Vysoká ctnost
nedělá a nemá, proč by dělala;
nízká ctnost
dělá to a má proč dělati.
Vysoká humanita
dělá to, ač nemá, proč dělati;
vysoká spravedlnost
dělá to a má proč dělati;
vysoká obřadnost
dělá to, a nikdo-li
jí neodpovídá, tu obnaží
rámě (po
způsobu
bojovníkově) a
vynutí to.
Proto: Ztratili-li jsme Tao, jsme potom
ctnostní;
ztratili-li jsme ctnost, jsme potom
humánní,
ztratili-li jsme humánnost,
jsme potom spravedliví,
ztratili-li jsme spravedlnost, jsme
potom obřadní.
Tato takzvaná obřadnost je
však jen loyality a věrnosti tenká slupka a
počátek
zmatku.
Starých moudrost jest Taa
květ a hlouposti počátek.
Proto velký stařec
trvá při jeho
jádru, nezůstává při jeho slupce,
trvá při
jeho
ovoci, nezůstává
při jeho květu.
Proto opouští ono
a drží se tohoto.
up
39
Co obdrželo od pradávna
jednotu:
Nebe obdrželo jednotu, by bylo
jasné.
Země obdržela jednotu, by
spočívala.
Duchové obdrželi jednotu, by
měli názor.
Údolí obdržela
jednotu, by se naplnila.
Deset tisíc
bytostí obdrželo jednotu, by povstalo.
Král nad vasaly obdržel
jednotu, by byl podnebesí pravidlem.
Co působí to u nich, je
vpravdě jednota.
Kdyby nebe nemělo, čím
býti jasným, obávalo by se, že se
rozpadne.
Kdyby země neměla, čím
býti pevnou,
obávala by se, že vyrazí do
výše.
Kdyby neměli duchové,
čím míti názor, obávali by
se, že vydechnnou.
Kdyby neměla
údolí, čím se naplniti,
obávala by se, že přestanou téci.
Kdyby nemělo deset tisíc
bytostí, čím povstati, obávaly by se
zkázy.
Kdyby neměl král nad vasaly,
čím býti podnebesí pravidlem, třeba
ctěn a
vznešený,
obával by se, že klopýtne.
Proto: Urozené považuje za
svůj kořen bídné, vysoké považuje za
svůj kořen
nízké.
Proto: Když
králové nad vasaly zovou sami sebe sirotami,
maličkostí a
nehodnými, není to
jejich dělání nízkého
svým kořenem? Není
tomu tak?
Proto: Rozeber vůz - není to
vůz.
Nepřej si býti ceněn jako
drahokam, budiž znevážen jako (obyčejný)
kámen.
up
40
Obrácení jest
pohybem Taa,
slabost jest projevem Taa.
Nebe a země deset tisíc
bytostí povstává v bytí,
bytí rodí se z
nebytí.
up
41
Slyší-li
lidé s
vyšším vzděláním
o Tau, horlivě je
konají;
slyší-li
lidé s
prostředním vzděláním o Tau, tu brzy
se
zachovává, brzy se ztrácí;
slyší-li
lidé s
nízkým vzděláním o Tau,
posmívají se mu svrchovaně.
Kdyby nedoznávalo posměchu,
ani by nezasluhovalo, aby se považovalo za Tao.
Proto má jeden tvůrce slov
následující výrok:
Jasný názor v Tao
jest jakoby tmářství,
pokrok v Tao jest jakoby
zpátečnictví,
přímost v Tau je jako
zvrácenost.
Vysoká ctnost jest jako
údolí (t.j. ponížená),
velká bělost jako
poskvrněnost,
rozsáhlá ctnost
jako nedostatečnost,
pevná ctnost jako chabost,
opravdová
neporušenost jako zkáza;
velký čtverhran - bez
úhlů,
velká nádoba -
pozdní dokonání,
velký hlas - málo
zvuku,
velká postava - bez tvaru.
Tao umí propůjčovati a činiti
dokonalým.
Tao je skryté a beze
jména, ale
právě proto umí Tao propůjčovati a
dokonávati.
up
42
Tao zplodil 1,
1 zplodilo 2,
2 zplodilo 3,
3 zplodilo deset tisíc
bytostí.
Deset tisíc
bytostí nese na zádech Yin a
objímá Yang.
Vystupující dech
považuji za harmonii.
Co lidé
nenávidí, jest siroba maličkost a nehodnost;
ale králové a
knížata používají jich jako
svého titulu.
Proto: něco, když je
zmenšuješ,
získává,
něco, když je rozmnožuješ,
ztrácí.
Čemu lidé učí,
já také učím tomu:
Silák a
násilník nedochází
(přirozené) smrti.
Já chci použíti
toho jako oteckého naučení.
up
43
Pod nebem to, co je
nejpovolanější,
pohání to, co je nejvýš
pevné pod
nebem.
Neexistující
(nehmotné)
vniká v to, co nemá prostředí
(=masivní).
Já vím podle toho,
že i nedělání má svůj užitek.
Učiti beze slov, prospívati
bez konání - pod nebem málokdo
dosahuje toho.
up
44
Jméno nebo tělo, co je
bližší?
Tělo nebo statky - co je více?
Nabýti nebo ztratiti - co je
horší?
Přílišné
milování, nutně velký výdaj,
mnohé hromadění,
nutně těžká ztráta.
Dovedeme-li vystačiti (s
málem), jsme bez mrzutostí,
umíme-li státi,
nejsme ohroženi.
Tím lze dospěti
dlouhého trvání.
up
45
Velmi dokonalý jest jako
rozbitá nádoba (pln nedostatků);
použije-li se ho však,
není k nepotřebě.
Velmi plný jest jakoby
prázdný;
požívá-li se ho, jest nevyčerpatelný.
Velmi přímý jest
jakoby křivý, velmi dovedný jest jakoby
neohrabaný,
velmi obratný v mluvě jest
jakoby koktal.
Pohyb vítězí nad
studenem,
klid vítězí nad
horkem.
Čistota a klid jsou podnebesí
pravidlo.
up
46
Má-li podnebesí
Tao, odesílají závodní koně
hnojiti.
Je-li podnebesí bez Taa,
rodí se
váleční koně v pohraničním
území.
Z vin není
větší nad žádostivost,
z neštěstí
není větší nad to, neuměti stačiti,
z chyb není
větší nad ziskuchtivost.
Proto: Víme-li jak
spokojenost s málem
činí spokojeným, spokojíme se vždy s
málem.
up
47
Nevyjde ze dveří a
zná podnebesí,
nevyhlédne oknem a
vidí nebes cestu.
Čím dále kdo vyjda
se vzdaluje, tím nepatrnější jest jeho
vědění.
Proto svatý člověk:
Nejde a zná,
nevidí a pojmenuje,
nedělá a
dokonává.
up
48
Konajíce učení,
nabýváme denně,
konajíce Tao, denně
ztrácíme.
Tím, že stále a
stále
ztrácíme, dospíváme konečně
k nečinnosti.
Jsme bez činnosti a přece
není, co bychom nedělali.
Obdrží-li kdo
podnebesí, stává se tak vždy jen bez
zaměstnání.
Něčí zaměstnanost
nestačí, obdržeti podnebesí.
up
49
Svatý člověk nemá
stálého srdce, srdce sta rodin považuje za
své.
S dobrými jednám
já dobře, s
nedobrými jednám já také
dobře; ctnost jest
dobrá.
S věrnými já
jednám věrně, s
nevěrnými já jednám také
věrně; ctnost jest
věrná.
Svatý člověk, trvaje ve
světě, je ve stálém strachu, poněvadž svět srdce
jeho
poskvrňuje.
Sto rodin šmahem
upírá k němu
své uši a oči, co světec šmahem
shledává v nich
děti.
up
50
Vystoupiti jest naroditi se,
vejíti jest
zemříti.
(Vystoupení v život jest
vstoupiti ve smrt.)?
Třinácte jest
průvodčích života,
třináct je
průvodčích smrti.
Ti, již žití člověka ženou v
místa smrti, těch je také třináct.
Proč to? Poněvadž, dokud je kdo živ,
užívá života plnými doušky.
Já však jsem
slyšel: Ten, kdo dovede dobře zaříditi
(své) žití,
jda horami,
nesetkává se s nosorožcem
a tygrem, vstupuje v tábor, neleká se
štítů
a zbraní.
Nosorožec nemá, kam vraziti
svůj roh, tygr nemá, kam zatnouti své
drápy,
zbraně nemají, kam zapustiti
ostří.
Proč to? Poněvadž nemá
smrtelného místa.
up
51
Tao je rodí, tek je vydržuje;
hmota je vytváří,
síla je dokonává.
Proto není jedné z
deseti
tisíců bytostí, jež by nectila Tao a neměla ve
vážnosti
ctnost.
O úctě k Tau a
vážnosti ke ctnosti
(platí): nikdo jich neporoučí, a přece
trvají
věčně samy od sebe.
Nebo Tao je rodí, udržuje je,
vychovává je, podporuje je,
dokonává je,
přivodí
ke zralosti,
živí je, ochraňuje je.
Dáti život a
nemíti, udělati a nezakládati si na tom,
vychovati a neovládati - to
zove se hlubokou ctností.
up
52
Podnebesí počátek
považují za podnebesí matku.
Pozná-li kdo svou matku,
zná i
své dětství (=ví, čím
sám jako
dítě je povinen).
Pozná-li své
dětství, uchová svou matku.
V době, kdy tělo
umírá, je bez nebezpečí.
(Kdo) uzavírá
své průchody a
uzamyká své brány, je až do konce
života prost
nepokoje;
kdo otvírá
své průchody a
hledí si svých záležitostí
(světských), není do konce
života volný.
Viděti drobné,
znamená jasně viděti,
zachovat slabost, znamená
silným býti.
Používati svého
lesku, navrátiti se zpět k svému světlu, aniž
zůstaviti těla
pohromu,
tomu se říká
podšíti věčnost, t.j. zabezpečiti si
trvání.
up
53
Dejme tomu, že bych měl
vědění po způsobu pomocného
úředníka: bera se po
velké cestě, měl bych jen
obavu, jak je vyvinouti.
Velká cesta jest
nejvýš rovná, ale lid miluje
poboční cesty.
Knížecí dvůr
má
nádherná schodiště, co role
mají
přílišně býlí a
sýpky jsou
přílišně
vyprázdněny.
(Lidé) nosí
pestré barvy,
opásavají ostré zbraně,
plní se
pitím a jídlem, statků je
nadbytek. Tomu
říkám: stavěti na odiv lupičství.
Jak postrádá to
Taa!
up
54
Kdo umí se usaditi,
nebývá vytržen,
kdo umí uchopiti,
neztrácí.
Synů a vnuků dary a oběti neustanou.
Pěstuje-li (Tao) ve své
osobě, stává se jeho ctnost pravou;
pěstuje-li je v rodině,
stává se její ctnost bohatou;
pěstuje-li je v dědině,
stává se její ctnost
rozsáhlou;
pěstuje-li je v
území, stává se jeho ctnost
překypující;
pěstuje-li je v
říši, stává se
její ctnost všeobecnou.
Proto posuzujeme podle osoby osobu,
posuzujeme podle rodiny rodinu,
posuzujeme podle dědiny dědinu,
posuzujeme podle
území území,
posuzujeme podle
říše říši.
Odkud vím, že se to
má tak v podnebesí?
Skrze toto (=Tao).
up
55
Chovaje v sobě solidní
ctnost, je roven červenému (=novorozenému)
dítěti.
Jedovatý hmyz
nebodá, dravá
zvěř neuchvacuje, dravci neunášejí ve
svých
drápech.
Kosti jsou slabé, svaly jsou
chabé a přece drží pevně v ruce.
Neví ještě nic o
samičky a samečka
spojení a přece jsou pohlavní údy v
činnosti.
To je opravdu vrchol životní
síly. Celý den křičí a hrdlo se
nemění
(=neochraptí),
to je opravdu vrchol harmonie.
Znáti harmonii, tomu se
říká věčnost,
znáti věčnost, tomu se
říká osvícenost.
Více života, tomu se
říká štěstí,
srdce-li určuje dech životní,
tomu se říká síla.
Bytosti vyrostše
počínají stárnouti:
to nazýváme ne-Tao,
ne-Tao brzy končí.
up
56
Kdo ví, nemluví,
kdo mluví, neví.
Uzavírati své
průchody,
uzamykati své
brány,
lámati své hroty,
rozmotávati své
závity,
tlumiti svůj lesk,
rovnati se svému
prášku:
to zove se hluboká jednota.
Proto: Je (takový)
nepřístupný lásce,
nepřístupný odcizení,
nepřístupný zisku,
nepřístupný ztrátě,
nepřístupný poctě,
nepřístupný ponížení.
Proto je v podnebesí ctěn.
up
57
S přímostí
vládne se státu,
se lstí
užívá se zbraní,
nezaměstnaností
nabývá se podnebesí.
Jakpak vím já, že
má se to tak?
Skrze toto!
Čím více je v
podnebesí toho,
čeho jest se vystříhati a čemu jest se vyhýbati,
tím
chudší je lid.
Má-li lid hojně
ostrých
nástrojů, panuje v říši rodině
tím
větší zmatek.
Jsou-li lidé velmi
dovední a
obratní, povstává tím
více
zvlástních věcí.
Čím více
zákonů a rozkazů se stanoví, tím
více zlodějů a lupičů.
Proto praví svatý
člověk:
Já nedělám nic, a
lid mění se sám od sebe,
já miluji pokoj, a lid je
sám od sebe spořádaný,
já jsem bez
zaměstnání, a lid je sám od sebe bohat,
já nemám
přání, a lid je sám od sebe
samorostlý.
up
58
Je-li něčí vláda
hodně smutná, je její lid hodně
osvícen,
je-li něčí vláda
hodně osvědčená, je její lid pln trhlin.
Nestěstí, hle! je, v čem
spočívá štěstí,
štěstí, hle! je ,
u čeho číhá neštěstí.
Kdo zná toho
vyvrcholení?
Nemá to
stání!
Řádní
stávají se obratem
výstředními,
Lidi zaslepení - jeho den
trvá hodně dlouho!
Proto: Svatý člověk
má rohy, ale neubližuje,
má hrany, ale
neraní,
je přímý, ale
nepřehání,
leskne se, ale neoslňuje.
up
59
U vlády nad lidmi, ve službě
nebi není nic jako šetrnost.
Jen taková
šetrnost zove se staráním se včas.
Starání se včas
zove se těžkým hromaděním ctnosti.
Nahromadí-li se ctnost těžce,
pak není nic nepřekonatelného.
Není-li nic
nepřekonatelné, nezná nikdo jeho mezí.
Nezná-li nikdo jeho
mezí, takový může mít
říši.
Maje říše matku,
může dlouho potrvati.
To zove se hluboký kořen a
pevný základ,
to jest cesta dlouho žíti a
trvale hleděti.
up
60
Spravovati velký
stát, jest jako vařiti malou rybu.
Dozírá-li kdo po
Tau na
podnebesí, nestávají se jeho
manové
(duše zemřelých)
duchy.
I když však není
tomu tak, že
její manové nestanou se duchy, tu
neubližují
její
duchové lidem.
I když však není
tomu tak, že
její duhové nebližují lidem,
svatý člověk
také
neubližuje lidem ( i jest proto i
sám jimi ušetřen).
Tito dva neubližují jeden
druhému, proto ctností spojeni se
vracejí.
up
61
Co je velký stát,
zaujímá blahoskonně nižší
postavení.
Tím stává se pojítkem
všeho pod nebem, samičkou
podnebesí.
Samička vítězí
vždy klidem nad samečkem. Klid jest její
ponižování.
Proto i velký
stát, ponižuje se před
malými státy,
získává malé
státy; malý stát,
ponižuje se před velkým
státem, získává
velký stát.
Proto: Jedni se ponižují, aby
přijali, druzí ponižujíce se
přijímají.
Velký stát nemějž
jiného přání, než spojovati a
vydržovati lidi;
malý stát nemějž
jiného přání, než býti
přijat a sloužiti lidem.
Tak dosahují oba dva,
každý čeho si přeje.
Co je velké, tomu se
sluší dělati nižšího.
up
62
Pravé Tao jest deseti
tisíců
bytostí jihozápadní kout,
dobrého člověka
klenot,
nedobrého člověka
útočiště.
S krásnými slovy
možno jíti na trh,
čestné skutky mohou
povznésti lidi.
Nedobří z lidí - k
čemu zapuzovati je?
Proto dosazen jest nebes syn a
usazení
sam-kungové (tři nejvyšší
rádcové).
Třeba měl ty, kdož drží
drahokamové odznaky v rukou na prsa uctivě
zkřížených,
a jezdil čtyřspřežně, není
to, jako když sedě (klidně) v Tao proniká.
Proč vážil si starověk tohoto
Taa?
Nepraví se:
Hledáním dosahuje
se ho,
víník
jím bývá zachráněn?
Proto je v podnebesí
cenným (nejcennějším).
up
63
Konání jest
nedělání,
zaměstnání jest
nezaměstnanost,
chuť jest bezchutnost,
velké jest malé,
mnoho jest málo.
Zlobu splácí
ctností.
Uvažuje těžké, dokud je to
lehké,
dělá velké, dokud
je to malé.
Podnebesí těžké
záležitosti povstávají nutně z
lehkých,
podnebesí velké
záležitosti povstávají nutně z
nepatrných.
Proto svatý člověk
nekoná po celý život nic velkého,
proto jest s to, aby dokonal svou
velikost.
Tyhle lehkovážné
sliby (jak jsou
obvyklé ve světě) mají nutně málo
věrnosti.
Mnoho lehkého
stává se nutně mnohou
obtíží.
Proto i svatý člověk považuje
to za těžké,
proto je po celý život bez
obtíží.
up
64
Pokud (něco)
odpočívá, je lehko toho se zmocniti,
pokud není známky
po něčem, je lehko uvažovati o tom,
pokud je něco
útlé, je lehko to zlomiti,
pokud je to jemné, je lehko
to rozprášiti.
Dělati to, dokud to ještě
není,
ovládati to, dokud to
ještě není v nepořádku.
Strom, který obejmouti
spojujeme obě ruce, povstává z ratolesti,
tenké (jako
vlas),
věž o devíti patrech
zdvíhá se z hromady země,
cesta tisíci li
(čínských mil) počíná se
pod nohama.
Kdo dělá, zkazí to,
kdo se chápe, mine se toho.
Svatý člověk
nedělá, proto nic nepokazí,
nechápe se, proto ničeho
nemíjí.
Lidu způsob
sledování
záležitostí (jest ten, že) vždy,
blízcí
dokonání, pokazí to;
(je-li kdo) pečlivý ke konci
jako na počátku, pak nepokazí
záležitost.
Proto: Svatý člověk přeje si,
nemíti přání,
neváží si těžko
dosažitelných statků;
učí se, neučiti se,
obrací tam, kde
lidé jsou dále.
Aby podporoval deset tisíc
bytostí v jejich samobytnosti,
neodvažuje se dělati.
up
65
Ti, kdož ve starověku uměli konati Tao,
nedělali to, aby osvěcovali lid,
přáli si mýti jej
hloupým.
Lidu se vládne těžko,
ví-li příliš mnoho.
Vlásti lidu
věděním, jest lupičství na
říši.
Nevlásti
říši věděním, jest
štěstím říše.
Ten, kdo zná tyto dvě věci,
jest také vzorem.
Uměti vždy, býti vzorem, tomu
se říká hluboká ctnost.
Hluboká ctnost jest
nevystižitelná, jest vzdálená, jest v
protivě k bytostem;
potom však dosahuje
velkého přimknutí.
up
66
To, čím toky a moře mohou
býti králi sta údolí, jest,
že dovedou se před nimi
ponížiti. Proto mohou býti sta
údolí králi.
Proto: Svatý člověk, přeje si
býti nad lidem, nutně podřizuje se mu ve slovech,
přeje si býti před lidem,
nutně staví se zaň ve své osobě.
Proto svatý člověk:
Dlí nahoře
(=zaujímá své vysoké
postavení)
a lid nenese to těžce,
dlí vpředu a lid
neuráží se tím.
Proto podporuje jej vše pod
nebem s radostí a bez únavy.
Že se nesváří,
proto není nikdo pod nebem s to, aby s ním
vešel ve spor.
up
67
Všichni pod nebem zovou mne
velkým, pokud se týče mojí podobnosti s
nepodařeným.
Pouze proto, že jsem velkým,
podobám se (navenek) nepodařenci.
Pokud týče se těch,
kteří (po
názoru světa) jsou podaření, je jejich maličkost
ode
dávna, trvám.
Co se mne týče,
mám já tři skvosty a jako skvosty je
chovám:
jeden zove se milosrdenství,
druhý
zove se šetrnost, třetí zove se
netroufání
si
býti podnebesí
předním.
Že jsem milosrdný, proto si
mohu vésti mužně;
že jsem šetrný,
proto mohu býti štědrý;
že si netroufám
býti předním v
říší, proto mohu býti
starším
nad dokonalými
nádobami (=nad
nejlepšími).
Nynější
opouštějí
slitování, přitom jsou udatní,
opouštějí šetrnost, přitom
rozhazují,
opouštějí zadní postavení,
přitom jsou vpředu. To je smrt, ach!
A přece: bojuje-li se se
slitováním,
tu vítězí se, a dosáhne-li se
tím něčeho,
je to
pevné.
Chce-li nebe někoho
zachrániti, dá mu slitování
za průvodce.
up
68
Kdo umí vévoditi,
není bojovný,
kdo umí zápasiti,
nezuří,
kdo umí
překonávati protivníka,
nazápasí.
Kdo umí používati
lidu, dělá podřízeného.
To zove se ctností
nesváření, to zove se silou
používání lidu,
to zove se býti
rovným nebi - starověku vrchol.
up
69
Starý bojovník
má výrok:
Já si netroufám
dělat pána, ale dělám hosta,
netroufám si pokročiti o
palec vpřed, ale ustupuji o stopu dozadu.
Tomu se říká:
choditi bez chůze,
strkati bez napřažení ruky,
pronikati vpřed bez odporu,
uchvacovati beze zbraní.
Není
většího neštěstí, než
bráti odpor na lehkou váhu.
Bráti odpor na lehkou
váhu blíží se ztrátě
naších klenotů.
Proto, jestliže protivné
zbraně proti sobě
postupují, zvítězí asi ti, kdož
mají
slitování.
up
70
Mým slovům je velmi lehko
rozuměti,
je velmi lehko je prováděti.
Pod nebem není nikoho, kdo by
mohl jim rozuměti,
nikoho, kdo by mohl je
prováděti.
Slova mají předka,
záležitosti mají
svého knížete.
Jenže se tomu nerozumí, proto
mne neznají.
Kdyby bylo těch, kdož mi
rozumějí, málo, vážili by si mne.
Proto svatý člověk
obléká hrubou houni a v srdci
skrývá drahokamy.
up
71
Uměti neuměti jest
(nej)vyšší,
neuměti uměti jest nemoc.
Právě jen, považujeme-li
nemoc za nemoc, nejsme proto nemocni.
Svatý člověk není
nemocen, poněvadž považuje nemoc za nemoc;
proto není nemocen.
up
72
Nebojí-li se lid
hrozného, přijde velmi hrozné, trvám.
Nemíti těsným
místo, v němž se
zdržujeme. Nemíti obmezeným místo, v
němž
žijeme.
Jen tím, že nepovažujeme je
za obmezené, není obmezené.
Proto svatý člověk
zná se, ale nedívá se na sebe, miluje
se, ale nepřeceňuje se.
Proto nechává
onoho a přidržuje se tohoto.
up
73
Je-li kdo smělý v
odvažování se, bývá usmrcen,
je-li kdo smělý v
neodvažování se, žije.
Z těchto dvou jest toto
užitečné, ono škodlivé.
Co nebe nenávidí,
kdo zná toho příčinu?
Proto i svatý člověk
shledává to (rozhodování)
těžkým.
Nebes cesta jest:
nesváří se a přece
umí vítěziti,
nemluví a přece
umí obdržeti odpověď,
nevolá a (vše)
přichází samo od sebe.
Shovívavé, dovede
přece prováděti své záměry.
Nebes síť jest velmi
velká a volných ok, přesto nechybí
(nikoho).
up
74
Nebojí-li se lid smrti, jak
chceme jej smrtí strašiti?
Kdybychom přivedli lid k tomu, by se
bál vždy smrti, a já dosáhl toho,
ty, již dopustili by se něčeho
nehorázného, chytiti a usmrtiti je, kdo troufal
by si
to?
Je stále jeden, jenž je
pánem usmrcování a usmrcuje (totiž
nebe).
Jestliže někdo, zastupuje
pána usmrcování, usmrcuje, možno
říci, že jest to
tesání v
zastoupení velkého tesaře.
Při takovém
tesání v
zastoupení velkého tesaře jen zřídka
se stane, že
si
neporaníme ruky.
up
75
Lid hladoví, protože jeho
vrchnost spotřebuje příliš mnoho
dávek; proto
hladoví.
Lidu je těžko vládnouti,
má-li jeho vrchnost co dělati; proto jest mu težko
vládnouti,
Lid béře smrt na lehkou
váhu, protože hledá plnost života; proto
béře smrt na
lehkou váhu.
I takové
nevážení si života je
lepší, než přílišnou
váhu naň
klásti.
up
76
Člověk rodě se jest
útlý a slabý,
umíraje jest pevný
a silný.
Trávy a stromy,
povstávajíce, jsou útlé a
pružné,
odumírajíce jsou
vyprahlé a suché.
Proto: Pevnost a síla jsou
průvodci smrti,
útlost a slabost jsou
průvodci života.
Proto: Je-li moc
válečná silná,
nevítězí,
strom, když by zesílil, je v
koncích.
Silné a velké
trvá dole,
útlé a
slabé trvá nahoře.
up
77
Nebes cesta - není-liž jako
napínání luku?
Vysoké stlačuje,
nízké povznáší;
co má nadbytek, to
umenšuje, co nedostačuje, to rozšiřuje.
Nebes cesta jest umenšovati,
co má nadbytek, a rozšiřovati, co
nestačí.
Člověkova cesta není
taková. On umenšuje, co nedostačuje, by sloužil
tomu, co
má nadbytek.
Kdo jest s to, aby svým
přebytkem sloužil podnebesí? Jen ten, kdo má Tao.
Proto: Svatý člověk
dělá, ale nezakládá si na tom.
Když je zásluha
dokonalá, netrvá při ní.
Jak nepřeje si ukazovati svou moudrodst!
up
78
Z toho, co je pod nebem měkké
a slabé, nic nepřevyšuje vodu, přitom
není nic
mezi tím,
co na tvrdé
útočí, co by ji mohlo překonati.
Není nic, čím ji
zaměniti.
Že slabé
vítězí nad
silným, měkké vítězí nad
tvrdým, pod
nebem není, kdo by
toho nevěděl,
ale nikdo není s to, aby
(tak) jednal.
Proto praví svatý
člověk:
Vzíti na sebe
říše
špínu, to znamená státi v
čele
še-tsik (=býti vladařem),
Vzíti na sebe
říše
neštěstí, to znamená býti
podnebesí
králem.
Správná slova jsou
jakoby zvrácena.
up
79
Srovnáme-li velko
nenávist, nutně máme
zbývající nenávist.
Jak považovati to za dobré?
Proto svatý člověk
chápe se
levé (části) smlouvy (která podle
výkladu
obsahovala za stara závazky),
sám ničeho
nežádaje od lidí.
Kdo má ctnost,
stará se o smlouvu, (by
jí vyhověl), kdo nemá ctnosti, stará
se o
desátek.
Nebes cesta jest bez lásky
příbuzenské, vždycky jest s dobrým
člověkem.
up
80
Malý stát,
málo lidu. Necha
mají úředníky nad desítkami
a stovkami
lidí, ale
nepoužívá se jich.
Ať shledává lid
smrt těžkou a přece neputuje do dálky. I když jsou tu lodi a
vozy,
nechť nemá, proč na ně
vstupovati, i když jsou tu brnění a zbraně, nechť
nemá,
proč stavěti se s nimi v
bitevní šik.
Nechť vrátí se lid
k
vázání uzlů a
používá ho. Budou
shledávati svůj pokrm
sladkým, svůj šat
krásným,
své obydlí
pohodlným, budou se těšiti ze své
lidovosti.
Státy
sousedící
dívají se na sebe, hlas kohoutů a psů
slyšen jest
vzájemně.
(Ale) lid dospívá
smrti stár,
aniž vzájemně
odchází a přichází (bez
vzájemných styků).
up
81
Věrná slova nejsou
pěkná,
pěkná slova nejsou
věrná.
Dobrý
nebývá obratného jazyka,
člověk obratného jazyka
nebývá dobrý.
Kdo ví, není
učený,
kdo je učený, neví.
Svatý člověk neshromažďuje.
Vezme-li a dá lidem,
má sám tím více,
vezme-li a dá lidem, jest
jeho nadbytek tím větší.
Nebes cesta jest prospívati a
neškoditi,
svatého člověka cesta jest
dávati a nesvářiti se.