Tao te ting ve všech překladech do češtiny

Rudolf Dvořák, ~ 1930



    1

    Tao, po nemž lze kráčeti, není věčné Tao,
    jméno, jež lze jmenovati, není věčné jméno.
    Bezejmenné jest počátkem nebe a země,
    mající jméno jest matkou deseti tisíc věcí.
    Proto: Tím, že jsme věčně bez přání postřehujeme svoji duchovnost,
    tím, že máme věčné přání, postřehujeme svoji obmezenost.
    Tato obě, jsouce stejného původu, jsou rozličnoho jména.
    Společně zoveme je hlubokým, hlubším než hluboké, vší duchovnosti branou.

       

    up

   


    2

    Vědí-li všichni pod nebem, že krásné jest krásné,
    pak je ošklivé v koncích.
    Vědí-li všichni pod nebem, že dobré jest dobré,
    pak jest nedobré v koncích.
    Proto: Bytí a nebytí rodí se vzájemně (jedno povstává z druhého),
    těžké a lehké vzájemně se doplňuje,
    dlouhé a krátké se vzájemně vytvořuje,
    vysoké a nízké vzájemně se přikloňuje,
    hlas a zvuk vzájemně se shoduje,
    před a po vzájemně se následuje.
    Proto: Svatý člověk trvá v zaměstnání: nedělati nic,
    koná nauku nemluvení.
    Deset tisíc bytostí povstává, aniž jsou odmítány.
    Rodí se, aniž jsou předmětem nároků;
    když je zásluha úplná, netrvá při ní.
    Jen právě proto, že při ní netrvá, neuchází mu.

       

    up

   


    3

    Nevážiti si moudrých působí, že se lid nesváří.
    Neceniti těžce dosažitelných statků působí, že lid není zlodějský.
    Nedívati se na věci, po nichž touží, působí, že srdce lidu není znepokojeno.
    Proto: Svatého člověka vláda vyprazdňuje jeho (lidu) srdce a plní jeho,
    zeslabuje jeho vůli a zesiluje jeho kosti.
    Věčně působí, aby byl lid bez vědění a neměl přání. Působí, by ti, již mají
    vědění,
    netroufali si je skutkem prováděti.
    Dělá-li nedělání (wei-wu-wei), není to potom nevláda.

       

    up

   


    4

    Tao jest prázdné, přitom ten, kdo ho používá, nesmí být plným.
    Jak je hluboké! Podobá se deseti tisíc věcí předkovi.
    Láme svoje hroty,
    rozmotává své závitky,
    slaďuje svůj lesk,
    vyrovnává se svému prášku.
    Jak je klidné! Podobá se jen, jako by tu (něco) bylo.
    Nevím, čí jest synem. Zdá se, že bylo před (nejvyšším) pánem.

       

    up

   


    5

    Nebe a země nejsou humánní; deset tisíc bytostí považují za slaměného psa.
    Svatý člověk není humánní; sto rodin považuje za slaměného psa.
    Prostor mezi nebem a zemí - není-liž jako dmuchadlo?
    Prázdný, neohýbá se, v prostoru vychází z něho tím více.
    Mnoho mluvení, časté vyčerpání. Není to jako podržeti to u sebe.

       

    up

   


    6

    Údolí duch neumírá. Tomu se říká hluboká ženskost.
    Hluboké ženskosti brána - tomu se říká nebes a země kořen.
    Všude se šíříc, jest, jako by tu jen (něco) bylo. Použiješ-li ho,
    nenamáhej se.

       

    up

   


    7

    Nebe jest dlouhého věku, země trvá dlouho.
    Čím mohou nebe a země býti dlouhého věku a trvání, jest, že nežijí samy sobě.
    Proto mohou býti dlouhého vělku a trvání.
    Proto svatý člověk činí zadnější svoji osobu a jeho osoba je přední,
    činí zevnější (vedlejší) svoji osobu a jeho osoba jest uchována.
    Není-liž to, že nemá soukromého zájmu? Proto jest s to,
    aby uplatnil svůj soukromý zájem.

       

    up

   


    8

    Nejvýš dobrý jest jako voda. Voda umí prospívat deseti tisícům bytostí, aniž se
    sváří.
    Trvá na místech, jež lidé nenávidí. Proto blíží se Tau.
    (Nejvýš dobrý) pro bydlení shledává dobrou zemi,
    pro srdce shledává dobrými hlubiny,
    pro styk (s lidmi) shledává dobrou humánnost (správné chování se po lidsku),
    pro mluvení shledává dobrou věrnost,
    pro vládu shledává doboru schopnost,
    pro službu shledává dobrou způsobilost,
    pro pohyb shledává dobrým (pravý) čas.
    Jsa takový, nemá jen sporů. Proto nemá hany.

       

    up

   


    9

    Držeti (něco) a plniti to není jako nechati toho;
    ohmatávati (něco) a ostřiti to, nemůže dlouho býti uchováno.
    Zlato a drahokamy plní síň; nikdo nemůže jich uchrániti.
    Bohat a ctěn, při tom pyšný, sám vyvolává svoji pohromu.
    Je-li záslužné dílo dokonáno a následovala-li pověst,
    ve své osobě ustoupiti v ústraní, jest nebes cesta.

       

    up

   


    10

    Způsobíme-li, by duch objímal duši a obsahovali jednotu,
    můžeme býti nerozdělení.
    Povolujeme-li co nejvíce ve vyvíjení sil životních, můžeme býti
    jako novorozené děcko.
    Jestliže, očišťujíce se, odstraňujeme hluboký názor, můžeme býti bez
    nedostatků.
    Milujeme-li lid a spravujeme říši, můžeme býti bez činnosti.
    Nebes brány se otvírají a zavírají (=vše se děje přirozeným během),
    my můžeme dělati samičku (ptačí=seděti klidně).
    Světlo a jas-li pronikají čtyřmi směry (=všude), můžeme býti bez vědění.
    Dává jim život,
    živí je.
    Zrozeny nejsou v držení,
    sdělány nejsou (předmětem) zakládání si.
    (Jejich) starší není (jejich) pán.
    To zove se hlubokou ctností.

       

    up

   


    11

    Třicet špicí spojuje se na jednom písti; následkem jeho dutosti je
    upotřebitelnost vozu.
    Užívajíce rozměkčené hlíny, děláme nádoby; následkem prázdnoty je
    upotřebitelnost nádoby.
    Prolamováním dveří a oken (ve zdech) děláme dům;
    následkem jejich prázdnoty je upotřebitelnost domu.
    Proto tím, co jest, děláme užitečnost,
    tím, co není, děláme upotřebení.

       

    up

   


    12

    Patero barev činí člověka oko slepým,
    patero zvuků činí člověka ucho hluchým,
    paterá chuť působí, že člověka ústa mýlí se.
    Koňské dostihy a hony po polích, schvacujíce,
    přivádějí srdce člověka z rovnováhy,
    těžce dosažitelné statky činí člověka cestu skázonosnou.
    Proto je svatý člověk pro břicho, není pro oko.
    Proto opouští ono a chápe se tohoto.

       

    up

   


    13

    Přízeň a nemilost jsou jako bázeň,
    hodnosti jsou veliké zlo jako tělo.
    Co znamená: Přízeň a nemilost jsou jako bázeň?
    Přízeň ponižuje. Dosáhnouti jí, jest jako bázeň,
    zratiti ji, jest jako bázeň. Proto praví se: Přízeň a nemilost jsou jako bázeň.
    Co znamená: Hodnosti jsou velké zlo jako tělo?
    To, čím my máme velké zlo, jest, že máme tělo.
    Kdybychom dospěli toho, nemíti těla, jaké pak měli bychom zlo?
    Proto: Tomu, kdo váží si podnebesí jako těla,
    možno potom svěřit podnebesí,
    tomu, kdo miluje podnebesí jako tělo,
    možno potom odevzdati podnebesí.

       

    up

   


    14

    Díváme se na to, nevidíme (nic); jménem zove se i, t.j. rovné (nad povrchem
    navynikající);
    nasloucháme tomu, neslyšíme (nic); jménem zove se to hi, t.j. rozplývající se,
    řídké;
    saháme po tom, nenahmatáváme (nic); jménem zove se to wei, jemné.
    Toto trojí je nevyzpytatelné, proto směšuje se a stává se jedním.
    Jeho hořejšek není jasný, jeho spodek není skryt.
    Jak je nepřetržité (bez možnosti rozeznati jednotlivé součástky)!
    Nemůže býti jménem označeno.
    Vrací se zase v nebytnost. To zove se beztvárného tvárnost, bezpodobného
    podoba,
    to zove se nevysvětlitelným, neurčitelným.
    Jdeme-li proti němu, nevidíme jeho hlavy,
    jdeme-li za ním, nevidíme jeho zadku.
    Držeti se Taa starověku a tím jednak ovládati poměry nynějšku,
    jednak naučiti se, znáti počátky starověku: to zove se osnovou Taa.

       

    up

   


    15

    Ve starověku byli ti, kdož uměli býti mistry, jemní, duchoví,hlubocí a
    pronikaví.
    Ve své neproniknutelnosti nemohou býti poznáni.
    Právě, že nemohou býti poznáni, jsme proto nuceni (pokoušíme se), udělati si
    jejich obraz.
    Jak byli obezřelí! Jako když v zimě přecházíme řeku.
    Jak byli nedůvěřiví! Jako když máme strach před čtyřmi sousedy.
    Jak byli vážní! Jako host.
    Jak byli sdílní! Jako led jenž počíná táti.
    Jak byli prosti! Jako přirozené (netesané) dřevo.
    Jak byli prázdní! Jako údolí.
    Jak byli chaotičtí! Jako kalisko.
    Co může (zůstati) kalným? Tím, že necháme je v klidu, ponenáhlu se vyčistí.
    Co může zůstati v klidu? Tím, že uvedeme je v pohyb, ponenáhlu se oživí.
    Kdo chová toto Tao, nepřeje si býti plným.
    Právě, že není pln, proto může (jeviti se) ošumělý a nikoli zbrusu nový a přece
    býti dokonalý.

       

    up

   


    16

    Dospěti vrcholu prázdnoty jest obdržeti klidu zabezpečení.
    Deset tisíc bytostí je rovnoměrně uděláno. Tím znamenáme jejich vracení se.
    Jsou-li bytosti v plném květu, vrací se každá z nich k svému kořeni.
    Ke kořeni se vrátii, zove se spočinouti;
    spočinouti znamená vrátiti určení (=život),
    vrátiti určení, zove se býti věčným,
    znáti věčné, zove se býti osvíceným,
    neznati věčné, působíc nedbání povinností, činí nešťastným.
    Kdo dovede býti věčný, obsahuje (vše);
    (vše) obsahující, tedy všeobecný,
    všeobecný, tedy král,
    král, tedy z nebe,
    z nebe, tedy z Taa,
    z Taa, tedy trvalý.
    Při odumírajícím těle jest mimo nebezpečí.

       

    up

   


    17

    Za dávného starověku nižší (=poddaní) nevěděli, že mají vladaře.
    Kdož byli jim nejbližší, (lid) miloval je, velebil je;
    kdož těmto byli nejbližší, (lid) bál se jich;
    kdož těmto byli nejbližší, (lid) nevážil si jich.
    Proto: nestačí-li víra (důvěra), dostavuje se zpronevěra.
    Jak opatrná byla jejich (prvých císařů) vzácná slova!
    Když bylo záslužné dílo dokonáno a (všecky) záležitosti zdárně vyřízeny,
    říkalo sto rodin (=lid): My jsme sami od sebe tak.

       

    up

   


    18

    Ocitla-li se velká Cesta (Tao) v úpadku, dostavuje se humánnost a
    spravedlnost.
    Jestliže vědění a ostrovtip vychází, jest velká neupřímnost.
    Není-li šest příbuzných v souladu, dostavuje se pieta a láska otecká.
    Je-li říše a rodina ve zmatku a nepořádku, dostavuje se loyalita a věrnost.

       

    up

   


    19

    Necháme-li svatosti a opustíme-li moudrost (vědění světské),
    jest lidu prospěch stonásobný.
    Necháme-li humánnosti a opustíme-li spravedlnost, vrací se lid k pietě a lásce
    otecké.
    Necháme-li dovednosti a opustíme-li zisk, není vůbec zlodějů a lupičů.
    Tyto tři vzíti a udělati kulturou (zevnějším nátěrem), nestačí.
    Proto: mít, k čemu přimknouti se, dej:
    ukazuj čistotu,
    uchovej prostotu,
    prost zájmů osobních,
    málo jen přání měj.

       

    up

   


    20

    Necháme-li učení, jsme bez zármutku.
    Wei s ngo liší se od sebe, jak málo,
    šen s ngo liší se od sebe, jak velice!
    Čeho se lid bojí, toho nemožno se nebáti.
    Jaká spousta, ač nedosáhlo to posud vrcholu!
    Množství lidu je samá veselost, jako když obětují býka,
    anebo když vystupují zjara na rozhlednu.
    Já jediný jak jsem klidný, nemaje doposud známky toho, jako se novorozeně
    ještě neusmívá.
    Kterak potácím se semo tamo, jako bych neměl kam se obrátiti!
    Lidé mají vesměs nadbytek, co já jediný jsem, jako bych byl vše za sebou
    zanechal.
    Kterak jest hloupého člověka srdce mým, věru!
    Jak popleten jsem já!
    Obyčejní lidé jsou samá osvěta, jen já jsem jako ve tmách,
    obyčejní lidé jsou vyzkoušeni, jen já jsem těžkopádný.
    Jak jsem zmítán, jako moře, jak jsem těkavý, jako bych neměl kde stanouti!
    Lidé mají vesměs, k čemu jsou, jen já jediný jsem zabedněný,
    jako venkovan.
    Já jediný liším se od ostatních a tak ctím živící matku.

       

    up

   


    21

    Prázdné ctnosti projev vyplývá jenom z Taa. Taa dělání věcí jest neurčitelné,
    jest nevysvětlitelné.
    Jak nevysvětlitelné, jak neurčitelné!
    V jeho středu jsou obrazy, jak neurčité, jak nevysvětlené!
    V jeho středu jsou bytosti, jak záhadné, jak temné!
    V jeho středu jsou esence; jeho esence jsou nejvýš pravé.
    V jeho středu jest věrnost.
    Ježto od pradávna podnes nezašlo jeho jméno, přehlíží všeho počátek.
    Čím vím, že se to tak má s počátkem všeho?
    Skrze tohle!

       

    up

   


    22

    Vyhloubené, potom celé,
    křivé, potom rovné.
    Duté, potom plné,
    odřené, potom nové.
    Málo, potom dosažení,
    mnoho, potom ztráta.
    Proto svatý člověk, obsahuje jedno, stává se podnebesí vzorem.
    Že se nedívá sám na sebe, proto září,
    že se nevynáší, proto má zásluhu,
    že se nevyvyšuje nad ostatní, proto jest jejich starším.
    Právě že se nesváří, proto nemůže nikdo s ním se svářiti (=jest nepřekonatelný).
    Co děl starověk: Vyhloubené, potom celé, je to snad prázdné slovo?
    Jako v pravdě celému vracíme se k němu.

       

    up

   


    23

    Málo mluviti je samo od sebe (přirozené).
    Vichřice netrvá celé ráno, příval deště netrvá celý den.
    Kdo jest ten, jenž to působí? Nebe a země. Ani nebe a země nemohou déle, tím
    méně je to u člověka.
    Proto: kdo sleduje záležitosti po Tau, stává se za jedno s Taem, ctnostný je za
    jedno se ctností a
    vinník za jedno s vinou.
    Kdo je za jedno s Taem, takého obdržeti těší se i Tao, (právě jako) těší se
    ctnost,
    obdžeti toho, kdo je za jedno se ctností, a vina těší se obdržeti toho, kdo je za
    jedno s vinou.
    Nestačí-li důvěra, dostavuje se zpronevěra.

       

    up

   


    24

    Kdo stojí na špičkách, nestojí zpříma,
    kdo je rozkročen, nejde,
    kdo se dívá sám na sebe, nezáří,
    kdo sebe schvaluje, nevyniká,
    kdo se sám chválí, nemá zásluhy,
    kdo se vynáší, nepřekoná (jiné).
    O jeho skutečném poměru k Tau řekne se:
    Zbytky jídla a výstřední život - z bytostí každá si je oškliví.
    Proto, kdo má Tao, netrvá v tom.

       

    up

   


    25

    Je bytost smíšená a přece dokonalá. Před nebem a zemí povstala.
    Jak bez pohybu, jak netělesná!
    Samojediná stojí a nemění se.
    Všude prochází, aniž ocitá se v nebezpečí.
    Možno považovati ji za matku podnebesí.
    Já neznám jejího jména; označiti je značkou, pravím Tao.
    Musím-li však dáti mu jméno, pravím: velký.
    Velký, to jest vycházející,
    vycházející, to jest vzdalující se,
    vzdalující se, to jest vracející se.
    (Proto) jest Tao velké, nebe jest velké, země jest velká, i král jest velký.
    Vnitř říšských hranic (=ve světě) jsou čtyři velcí, při tom zůstává král jedním z
    nich.
    Člověk má svým pravidlem zemi, země má svým pravidlem nebe, nebe má
    svým pravidlem Tao.
    Tao má svým pravidlem: samo od nebe.

       

    up

   


    26

    Těžké jest kořen lehkého,
    klid jest pohybu kníže.
    Proto svatý člověk, celý den v chůzi, neodchází od spižního vozu.
    I když má skvostné výhledy, sedí jako vlaštovka, nad ně povznesen.
    Ale jak pak, jestliže někdo, jsa pánem deseti tisíc vozů válečných (=císař),
    ve své osobě béře na lehkou váhu podnebesí (=říši)?
    Je-li lehkovážný, tu ztratí čhin (vasaly, ministry, všeobecné úednictvo),
    je-li ukvapený, ztratí kiün (knížectví, hodnost i říši).

       

    up

   


    27

    Umí-li kdo choditi, nezanechá kolejí ani stop,
    umí-li mluviti, nemá chyb ni hany,
    umí-li počítati, nemá počítadla,
    umí-li zavříti, nemá závor a zámků a přece se nemůže otevříti,
    umí-li vázati, nemá vláken a vázání a přece se to nemůže rozvázat.
    Proto: Svatý člověk umí vždy pomáhati lidem, proto neopovrhuje lidmi,
    umí vždy pomáhati bytostem, proto neopovrhuje bytostmi.
    Tomu se říká dělání se podšívkou slávy.
    Proto: Dobrý člověk jest nedobrého člověka učitel,
    nedobrý člověk jest dobrého člověka potřeba.
    Nevážiti si svého učitele, nemilovati svoji potřebu, (takový), třebas byl moudrý,
    jest velmi zaslepený.
    Tomu se říká důležité a významné!

       

    up

   


    28

    Znáti svoji mužskost a podržeti svoji ženskost,
    (takový) je říše údolem, (k němuž jako v přírodě vše směřuje).
    Je-li kdo podnebesí údolem, nevzdaluje se (od něho) věčná ctnost a on vrací se k
    prvnímu dětství.
    Znáti své bílé a podržeti své černé, takový jest podnebesí vzor.
    Je-li kdo podnebesí vzor, neuchyluje se (od něho) věčná ctnost a on vrací se zpět
    k bezvrcholkovitosti.
    Znáti svou slávu a podržeti svou hanu, takový jest podnebesí údolím.
    Je-li kdo podnebesí údolím, jest věčná ctnost dostatečná a on se vrací k první
    samorostlosti.
    Spadla-li sukovatost, máme potom nádobu.
    Užije-li svatý člověk jí (své samorostlosti), tu stává se starším nad úředníky.
    Proto, velký ve zprávě, neraní.

       

    up

   


    29

    Přál-li by si někdo, vzíti podnebesí a udělati je, viděli bychom nakonec, že
    nedosáhl toho.
    Podnebesí jest duchovní nádoba a nemůže věru uděláno býti. Kdo je dělá, ničí
    je, kdo po něm sahá, tomu uniká.
    Z bytostí jedny jdou, jiné ustupují,
    jedny vyzařují teplo, druhé vydechují zimu,
    jedny sílí, jiné hubení,
    jedny se plní, jiné se kácejí.
    Proto: Svatý člověk nechává přílišného, nechává výstředního, nechává
    vyvyšování.

       

    up

   


    30

    Ten, kdo po Tau stojí po levici pána lidí, zbraněmi neznásilňuje podnebesí;
    takové konání rádo se vrací.
    Kde táboří vojska, rodí se hloží a trní; po velkých armádách nutně jsou neštěstí
    léta.
    Dobrý je rozhodný a dosti, netroufá si užívati násilí.
    Jsa rozhodný, nevynáší se,
    jsa rozhodný, nevychloubá se,
    jsa rozhodný, není pyšný,
    jsa rozhodný (chápe se zbraní jen), nemůže-li jinak,
    jsa rozhodný, není násilný.
    Bytosti vyroste stárnou; tomu se říká: ne-Tao.
    Ne-Tao je brzy v koncích.

       

    up

   


    31

    Nejlepší zbraně nejsou nástroje štěstí; z bytostí každá jich nenávidí.
    Proto ten, kdo má Tao, při nich netrvá.
    Je-li šlechetný doma, tu váší si levice; používá-li zbraní, tu váží si pravice.
    Tak zvané zbraně nejsou nástroje štěstí, nejsou nástroje šlechetného.
    Použije-li jich, že nemůže jinak, považuje mírumilovnost a pokoj za vyšší.
    Vítězí-li,
    neshledává to pěkným, nebo shledávati to pěkným, znamená radovati se z
    usmrcování lidí.
    Ten však, kdo by se radoval z usmrcování lidí, bude ztěží asi s to, aby dosáhl
    svého úmyslu v podnebesí.
    Při šťastných zaměstnáních dává se přednost levici, při nešťastných
    zaměstnáních dává se přednost pravici.
    Kdo stojí po straně toho, jenž velí vojsku (=podvelitel), stojí vlevo.
    Vrchní velitel vojska stojí vpravo. To znamená: zaujímá vyšší místo, a tak
    postavují jej po smutečním obřadu.
    Kdo usmrtil velké masy lidu, oplakávej je tiše se soucitem a lítostí. Že je
    vítězem v boji, postavují jej po
    smutečním obřadu.

       

    up

   


    32

    Tao jako věčné jest beze jména; jakkoli jeví se ve své samorostlosti malým,
    není celé podnebesí s to,
    dělati mu ministra. Kdyby lenních knížat král mohl přidržeti se (ho), přišlo by
    deset tisíc bytostí
    samo od sebe vstříc, nebe a země by se navzájem spojily, by seslaly sladkou
    rosu, a lid, aniž by jim to kdo poroučel,
    sám od sebe byl by správný.
    Počne tvořiti a má jméno.
    Je-li i jméno již zde, tu také naučíme se státi.
    Umění státi jest to, čím jsme bez nebezpečí.
    Srovnáme-li Taa trvání v podnebesí, podobá se zajisté poměru potoků a údolí
    k tokům a mořím.

       

    up

   


    33

    Kdo zná lid, je moudrý,
    kdo zná sebe sama, je osvícený.
    Kdo přemáhá lidi, je silný,
    kdo přemáhá sebe, je pevný.
    Kdo dovede býti spokojen, jest bohat.
    Kdo statně postupuje, má svou vůli,
    kdo nepozbude svého místa, má trvání.
    Kdo nezemře a nezajde, jest dlouhého věku (nesmrtelný).

       

    up

   


    34

    Jak proudí velké Tao všude! Může býti vlevo, vpravo. Deset tisíc bytostí
    vzhlíží k němu s důvěrou,
    by zrodili se, a nejsou odmítány.
    Když jest zásluha úplná, nezve je majetkem. Miluje a živí deset tisíc bytostí,
    aniž dělá (jejich) pána.
    Jak je věčně bez žádosti, může býti jmenováno mezi malými. Že však, když
    deset tisíc bytostí se k němu vrací,
    nedělá (jejich) pána, může býti jmenováno mezi velkými.
    Proto: Světec nedělá až do konce nic velkého (po názoru světa), ale právě proto
    může naplniti svoji velikost.

       

    up

   


    35

    Drží-li se kdo velkého obrazu (=Tao), dostaví se podnebesí. Dostaví se, aniž
    dozná újmy.
    Má naopak klid a zdar.
    Při hudbě a rýžovém koláči cizinec jdoucí kolem zůstane stát.
    Tao, jak vychází z úst, je jak fádní ve své bezchutnosti!
    Díváme-li se na ně, nestojí za podívání,
    posloucháme-li je, nestojí za slyšení;
    užívá-li se ho, nemůže se s ním přijít ke konci (je nevyčerpatelné).

       

    up

   


    36

    Má-li něco chtíti se stahovati, musilo se zajisté roztáhnouti,
    má-li něco chtít se zeslabiti, musilo zajisté se posíliti,
    má-li něco chtíti se káceti, musilo zajisté dříve se povznésti,
    má-li něco chtíti se odstraniti, musilo se zajisté dříve sděliti.
    Tomu se říká: Skryté stává se zjevným.
    Měkké a slabé vítězí nad tvrdým a silným.
    Ryba nesmí opustiti hlubinu,
    říše ostré nástroje nemohou se ukázati lidem.

       

    up

   


    37

    Tao jet věčně bez činnosti, při tom není, co by nedělalo.
    Kdyby králové a lenní knížata byli s to, aby se přidrželi (Taa), změnilo
    (=napravilo) by se deset tisíc bytostí samo od sebe (bez rozkazů i trestů).
    Jestliže změněny zatoužily by se hnouti, já držel bych je na uzdě bezejmennou
    samorostlostí.
    Nebo: Je-li tu bezejmenná samorostlost, jsme as i bez přání.
    Dospějeme-li tím, že nemáme přání, klidu, je podnebesí samo od sebe
    spořádáno.

       

    up

   


    38

    Vysoká ctnost nejeví se ctností, ale právě proto je ctností;
    nízká ctnost neopomene ukázati se ctností, ale právě proto není ctností.
    Vysoká ctnost nedělá a nemá, proč by dělala;
    nízká ctnost dělá to a má proč dělati.
    Vysoká humanita dělá to, ač nemá, proč dělati;
    vysoká spravedlnost dělá to a má proč dělati;
    vysoká obřadnost dělá to, a nikdo-li jí neodpovídá, tu obnaží rámě (po způsobu
    bojovníkově) a vynutí to.
    Proto: Ztratili-li jsme Tao, jsme potom ctnostní;
    ztratili-li jsme ctnost, jsme potom humánní,
    ztratili-li jsme humánnost, jsme potom spravedliví,
    ztratili-li jsme spravedlnost, jsme potom obřadní.
    Tato takzvaná obřadnost je však jen loyality a věrnosti tenká slupka a počátek
    zmatku.
    Starých moudrost jest Taa květ a hlouposti počátek.
    Proto velký stařec trvá při jeho jádru, nezůstává při jeho slupce, trvá při jeho
    ovoci, nezůstává při jeho květu.
    Proto opouští ono a drží se tohoto.

       

    up

   


    39

    Co obdrželo od pradávna jednotu:
    Nebe obdrželo jednotu, by bylo jasné.
    Země obdržela jednotu, by spočívala.
    Duchové obdrželi jednotu, by měli názor.
    Údolí obdržela jednotu, by se naplnila.
    Deset tisíc bytostí obdrželo jednotu, by povstalo.
    Král nad vasaly obdržel jednotu, by byl podnebesí pravidlem.
    Co působí to u nich, je vpravdě jednota.
    Kdyby nebe nemělo, čím býti jasným, obávalo by se, že se rozpadne.
    Kdyby země neměla, čím býti pevnou, obávala by se, že vyrazí do výše.
    Kdyby neměli duchové, čím míti názor, obávali by se, že vydechnnou.
    Kdyby neměla údolí, čím se naplniti, obávala by se, že přestanou téci.
    Kdyby nemělo deset tisíc bytostí, čím povstati, obávaly by se zkázy.
    Kdyby neměl král nad vasaly, čím býti podnebesí pravidlem, třeba ctěn a
    vznešený, obával by se, že klopýtne.
    Proto: Urozené považuje za svůj kořen bídné, vysoké považuje za svůj kořen
    nízké.
    Proto: Když králové nad vasaly zovou sami sebe sirotami, maličkostí a
    nehodnými, není to jejich dělání nízkého
    svým kořenem? Není tomu tak?
    Proto: Rozeber vůz - není to vůz.
    Nepřej si býti ceněn jako drahokam, budiž znevážen jako (obyčejný) kámen.

       

    up

   


    40

    Obrácení jest pohybem Taa,
    slabost jest projevem Taa.
    Nebe a země deset tisíc bytostí povstává v bytí,
    bytí rodí se z nebytí.

       

    up

   


    41

    Slyší-li lidé s vyšším vzděláním o Tau, horlivě je konají;
    slyší-li lidé s prostředním vzděláním o Tau, tu brzy se zachovává, brzy se ztrácí;
    slyší-li lidé s nízkým vzděláním o Tau, posmívají se mu svrchovaně.
    Kdyby nedoznávalo posměchu, ani by nezasluhovalo, aby se považovalo za Tao.
    Proto má jeden tvůrce slov následující výrok:
    Jasný názor v Tao jest jakoby tmářství,
    pokrok v Tao jest jakoby zpátečnictví,
    přímost v Tau je jako zvrácenost.
    Vysoká ctnost jest jako údolí (t.j. ponížená),
    velká bělost jako poskvrněnost,
    rozsáhlá ctnost jako nedostatečnost,
    pevná ctnost jako chabost,
    opravdová neporušenost jako zkáza;
    velký čtverhran - bez úhlů,
    velká nádoba - pozdní dokonání,
    velký hlas - málo zvuku,
    velká postava - bez tvaru.
    Tao umí propůjčovati a činiti dokonalým.
    Tao je skryté a beze jména, ale právě proto umí Tao propůjčovati a dokonávati.

       

    up

   


    42

    Tao zplodil 1,
    1 zplodilo 2,
    2 zplodilo 3,
    3 zplodilo deset tisíc bytostí.
    Deset tisíc bytostí nese na zádech Yin a objímá Yang.
    Vystupující dech považuji za harmonii.
    Co lidé nenávidí, jest siroba maličkost a nehodnost;
    ale králové a knížata používají jich jako svého titulu.
    Proto: něco, když je zmenšuješ, získává,
    něco, když je rozmnožuješ, ztrácí.
    Čemu lidé učí, já také učím tomu:
    Silák a násilník nedochází (přirozené) smrti.
    Já chci použíti toho jako oteckého naučení.

       

    up

   


    43

    Pod nebem to, co je nejpovolanější, pohání to, co je nejvýš pevné pod nebem.
    Neexistující (nehmotné) vniká v to, co nemá prostředí (=masivní).
    Já vím podle toho, že i nedělání má svůj užitek.
    Učiti beze slov, prospívati bez konání - pod nebem málokdo dosahuje toho.

       

    up

   


    44

    Jméno nebo tělo, co je bližší?
    Tělo nebo statky - co je více?
    Nabýti nebo ztratiti - co je horší?
    Přílišné milování, nutně velký výdaj,
    mnohé hromadění, nutně těžká ztráta.
    Dovedeme-li vystačiti (s málem), jsme bez mrzutostí,
    umíme-li státi, nejsme ohroženi.
    Tím lze dospěti dlouhého trvání.

       

    up

   


    45

    Velmi dokonalý jest jako rozbitá nádoba (pln nedostatků);
    použije-li se ho však, není k nepotřebě.
    Velmi plný jest jakoby prázdný; požívá-li se ho, jest nevyčerpatelný.
    Velmi přímý jest jakoby křivý, velmi dovedný jest jakoby neohrabaný,
    velmi obratný v mluvě jest jakoby koktal.
    Pohyb vítězí nad studenem,
    klid vítězí nad horkem.
    Čistota a klid jsou podnebesí pravidlo.

       

    up

   


    46

    Má-li podnebesí Tao, odesílají závodní koně hnojiti.
    Je-li podnebesí bez Taa, rodí se váleční koně v pohraničním území.
    Z vin není větší nad žádostivost,
    z neštěstí není větší nad to, neuměti stačiti,
    z chyb není větší nad ziskuchtivost.
    Proto: Víme-li jak spokojenost s málem činí spokojeným, spokojíme se vždy s
    málem.

       

    up

   


    47

    Nevyjde ze dveří a zná podnebesí,
    nevyhlédne oknem a vidí nebes cestu.
    Čím dále kdo vyjda se vzdaluje, tím nepatrnější jest jeho vědění.
    Proto svatý člověk:
    Nejde a zná,
    nevidí a pojmenuje,
    nedělá a dokonává.

       

    up

   


    48

    Konajíce učení, nabýváme denně,
    konajíce Tao, denně ztrácíme.
    Tím, že stále a stále ztrácíme, dospíváme konečně k nečinnosti.
    Jsme bez činnosti a přece není, co bychom nedělali.
    Obdrží-li kdo podnebesí, stává se tak vždy jen bez zaměstnání.
    Něčí zaměstnanost nestačí, obdržeti podnebesí.

       

    up

   


    49

    Svatý člověk nemá stálého srdce, srdce sta rodin považuje za své.
    S dobrými jednám já dobře, s nedobrými jednám já také dobře; ctnost jest
    dobrá.
    S věrnými já jednám věrně, s nevěrnými já jednám také věrně; ctnost jest věrná.
    Svatý člověk, trvaje ve světě, je ve stálém strachu, poněvadž svět srdce jeho
    poskvrňuje.
    Sto rodin šmahem upírá k němu své uši a oči, co světec šmahem shledává v nich
    děti.

       

    up

   


    50

    Vystoupiti jest naroditi se,
    vejíti jest zemříti.
    (Vystoupení v život jest vstoupiti ve smrt.)?
    Třinácte jest průvodčích života,
    třináct je průvodčích smrti.
    Ti, již žití člověka ženou v místa smrti, těch je také třináct.
    Proč to? Poněvadž, dokud je kdo živ, užívá života plnými doušky.
    Já však jsem slyšel: Ten, kdo dovede dobře zaříditi (své) žití,
    jda horami, nesetkává se s nosorožcem a tygrem, vstupuje v tábor, neleká se štítů
    a zbraní.
    Nosorožec nemá, kam vraziti svůj roh, tygr nemá, kam zatnouti své drápy,
    zbraně nemají, kam zapustiti ostří.
    Proč to? Poněvadž nemá smrtelného místa.

       

    up

   


    51

    Tao je rodí, tek je vydržuje;
    hmota je vytváří, síla je dokonává.
    Proto není jedné z deseti tisíců bytostí, jež by nectila Tao a neměla ve vážnosti
    ctnost.
    O úctě k Tau a vážnosti ke ctnosti (platí): nikdo jich neporoučí, a přece trvají
    věčně samy od sebe.
    Nebo Tao je rodí, udržuje je, vychovává je, podporuje je, dokonává je, přivodí
    ke zralosti,
    živí je, ochraňuje je.
    Dáti život a nemíti, udělati a nezakládati si na tom, vychovati a neovládati - to
    zove se hlubokou ctností.

       

    up

   


    52

    Podnebesí počátek považují za podnebesí matku.
    Pozná-li kdo svou matku, zná i své dětství (=ví, čím sám jako dítě je povinen).
    Pozná-li své dětství, uchová svou matku.
    V době, kdy tělo umírá, je bez nebezpečí.
    (Kdo) uzavírá své průchody a uzamyká své brány, je až do konce života prost
    nepokoje;
    kdo otvírá své průchody a hledí si svých záležitostí (světských), není do konce
    života volný.
    Viděti drobné, znamená jasně viděti,
    zachovat slabost, znamená silným býti.
    Používati svého lesku, navrátiti se zpět k svému světlu, aniž zůstaviti těla
    pohromu,
    tomu se říká podšíti věčnost, t.j. zabezpečiti si trvání.

       

    up

   


    53

    Dejme tomu, že bych měl vědění po způsobu pomocného úředníka: bera se po
    velké cestě, měl bych jen obavu, jak je vyvinouti.
    Velká cesta jest nejvýš rovná, ale lid miluje poboční cesty.
    Knížecí dvůr má nádherná schodiště, co role mají přílišně býlí a sýpky jsou
    přílišně vyprázdněny.
    (Lidé) nosí pestré barvy, opásavají ostré zbraně, plní se pitím a jídlem, statků je
    nadbytek. Tomu říkám: stavěti na odiv lupičství.
    Jak postrádá to Taa!

       

    up

   


    54

    Kdo umí se usaditi, nebývá vytržen,
    kdo umí uchopiti, neztrácí.
    Synů a vnuků dary a oběti neustanou.
    Pěstuje-li (Tao) ve své osobě, stává se jeho ctnost pravou;
    pěstuje-li je v rodině, stává se její ctnost bohatou;
    pěstuje-li je v dědině, stává se její ctnost rozsáhlou;
    pěstuje-li je v území, stává se jeho ctnost překypující;
    pěstuje-li je v říši, stává se její ctnost všeobecnou.
    Proto posuzujeme podle osoby osobu,
    posuzujeme podle rodiny rodinu,
    posuzujeme podle dědiny dědinu,
    posuzujeme podle území území,
    posuzujeme podle říše říši.
    Odkud vím, že se to má tak v podnebesí?
    Skrze toto (=Tao).

       

    up

   


    55

    Chovaje v sobě solidní ctnost, je roven červenému (=novorozenému) dítěti.
    Jedovatý hmyz nebodá, dravá zvěř neuchvacuje, dravci neunášejí ve svých
    drápech.
    Kosti jsou slabé, svaly jsou chabé a přece drží pevně v ruce.
    Neví ještě nic o samičky a samečka spojení a přece jsou pohlavní údy v činnosti.
    To je opravdu vrchol životní síly. Celý den křičí a hrdlo se nemění
    (=neochraptí),
    to je opravdu vrchol harmonie.
    Znáti harmonii, tomu se říká věčnost,
    znáti věčnost, tomu se říká osvícenost.
    Více života, tomu se říká štěstí,
    srdce-li určuje dech životní, tomu se říká síla.
    Bytosti vyrostše počínají stárnouti:
    to nazýváme ne-Tao,
    ne-Tao brzy končí.

       

    up

   


    56

    Kdo ví, nemluví,
    kdo mluví, neví.
    Uzavírati své průchody,
    uzamykati své brány,
    lámati své hroty,
    rozmotávati své závity,
    tlumiti svůj lesk,
    rovnati se svému prášku:
    to zove se hluboká jednota.
    Proto: Je (takový) nepřístupný lásce, nepřístupný odcizení,
    nepřístupný zisku, nepřístupný ztrátě,
    nepřístupný poctě, nepřístupný ponížení.
    Proto je v podnebesí ctěn.

       

    up

   


    57

    S přímostí vládne se státu,
    se lstí užívá se zbraní,
    nezaměstnaností nabývá se podnebesí.
    Jakpak vím já, že má se to tak?
    Skrze toto!
    Čím více je v podnebesí toho, čeho jest se vystříhati a čemu jest se vyhýbati,
    tím chudší je lid.
    Má-li lid hojně ostrých nástrojů, panuje v říši rodině tím větší zmatek.
    Jsou-li lidé velmi dovední a obratní, povstává tím více zvlástních věcí.
    Čím více zákonů a rozkazů se stanoví, tím více zlodějů a lupičů.
    Proto praví svatý člověk:
    Já nedělám nic, a lid mění se sám od sebe,
    já miluji pokoj, a lid je sám od sebe spořádaný,
    já jsem bez zaměstnání, a lid je sám od sebe bohat,
    já nemám přání, a lid je sám od sebe samorostlý.

       

    up

   


    58

    Je-li něčí vláda hodně smutná, je její lid hodně osvícen,
    je-li něčí vláda hodně osvědčená, je její lid pln trhlin.
    Nestěstí, hle! je, v čem spočívá štěstí,
    štěstí, hle! je , u čeho číhá neštěstí.
    Kdo zná toho vyvrcholení?
    Nemá to stání!
    Řádní stávají se obratem výstředními,
    Lidi zaslepení - jeho den trvá hodně dlouho!
    Proto: Svatý člověk má rohy, ale neubližuje,
    má hrany, ale neraní,
    je přímý, ale nepřehání,
    leskne se, ale neoslňuje.

       

    up

   


    59

    U vlády nad lidmi, ve službě nebi není nic jako šetrnost.
    Jen taková šetrnost zove se staráním se včas.
    Starání se včas zove se těžkým hromaděním ctnosti.
    Nahromadí-li se ctnost těžce, pak není nic nepřekonatelného.
    Není-li nic nepřekonatelné, nezná nikdo jeho mezí.
    Nezná-li nikdo jeho mezí, takový může mít říši.
    Maje říše matku, může dlouho potrvati.
    To zove se hluboký kořen a pevný základ,
    to jest cesta dlouho žíti a trvale hleděti.

       

    up

   


    60

    Spravovati velký stát, jest jako vařiti malou rybu.
    Dozírá-li kdo po Tau na podnebesí, nestávají se jeho manové (duše zemřelých)
    duchy.
    I když však není tomu tak, že její manové nestanou se duchy, tu neubližují její
    duchové lidem.
    I když však není tomu tak, že její duhové nebližují lidem, svatý člověk také
    neubližuje lidem ( i jest proto i sám jimi ušetřen).
    Tito dva neubližují jeden druhému, proto ctností spojeni se vracejí.

       

    up

   


    61

    Co je velký stát, zaujímá blahoskonně nižší postavení. Tím stává se pojítkem
    všeho pod nebem, samičkou podnebesí.
    Samička vítězí vždy klidem nad samečkem. Klid jest její ponižování.
    Proto i velký stát, ponižuje se před malými státy, získává malé státy; malý stát,
    ponižuje se před velkým státem, získává velký stát.
    Proto: Jedni se ponižují, aby přijali, druzí ponižujíce se přijímají.
    Velký stát nemějž jiného přání, než spojovati a vydržovati lidi;
    malý stát nemějž jiného přání, než býti přijat a sloužiti lidem.
    Tak dosahují oba dva, každý čeho si přeje.
    Co je velké, tomu se sluší dělati nižšího.

       

    up

   


    62

    Pravé Tao jest deseti tisíců bytostí jihozápadní kout, dobrého člověka klenot,
    nedobrého člověka útočiště.
    S krásnými slovy možno jíti na trh,
    čestné skutky mohou povznésti lidi.
    Nedobří z lidí - k čemu zapuzovati je?
    Proto dosazen jest nebes syn a usazení sam-kungové (tři nejvyšší rádcové).
    Třeba měl ty, kdož drží drahokamové odznaky v rukou na prsa uctivě
    zkřížených,
    a jezdil čtyřspřežně, není to, jako když sedě (klidně) v Tao proniká.
    Proč vážil si starověk tohoto Taa?
    Nepraví se:
    Hledáním dosahuje se ho,
    víník jím bývá zachráněn?
    Proto je v podnebesí cenným (nejcennějším).

       

    up

   


    63

    Konání jest nedělání,
    zaměstnání jest nezaměstnanost,
    chuť jest bezchutnost,
    velké jest malé,
    mnoho jest málo.
    Zlobu splácí ctností.
    Uvažuje těžké, dokud je to lehké,
    dělá velké, dokud je to malé.
    Podnebesí těžké záležitosti povstávají nutně z lehkých,
    podnebesí velké záležitosti povstávají nutně z nepatrných.
    Proto svatý člověk nekoná po celý život nic velkého,
    proto jest s to, aby dokonal svou velikost.
    Tyhle lehkovážné sliby (jak jsou obvyklé ve světě) mají nutně málo věrnosti.
    Mnoho lehkého stává se nutně mnohou obtíží.
    Proto i svatý člověk považuje to za těžké,
    proto je po celý život bez obtíží.

       

    up

   


    64

    Pokud (něco) odpočívá, je lehko toho se zmocniti,
    pokud není známky po něčem, je lehko uvažovati o tom,
    pokud je něco útlé, je lehko to zlomiti,
    pokud je to jemné, je lehko to rozprášiti.
    Dělati to, dokud to ještě není,
    ovládati to, dokud to ještě není v nepořádku.
    Strom, který obejmouti spojujeme obě ruce, povstává z ratolesti, tenké (jako
    vlas),
    věž o devíti patrech zdvíhá se z hromady země,
    cesta tisíci li (čínských mil) počíná se pod nohama.
    Kdo dělá, zkazí to,
    kdo se chápe, mine se toho.
    Svatý člověk nedělá, proto nic nepokazí,
    nechápe se, proto ničeho nemíjí.
    Lidu způsob sledování záležitostí (jest ten, že) vždy, blízcí dokonání, pokazí to;
    (je-li kdo) pečlivý ke konci jako na počátku, pak nepokazí záležitost.
    Proto: Svatý člověk přeje si, nemíti přání,
    neváží si těžko dosažitelných statků;
    učí se, neučiti se,
    obrací tam, kde lidé jsou dále.
    Aby podporoval deset tisíc bytostí v jejich samobytnosti,
    neodvažuje se dělati.

       

    up

   


    65

    Ti, kdož ve starověku uměli konati Tao, nedělali to, aby osvěcovali lid,
    přáli si mýti jej hloupým.
    Lidu se vládne těžko, ví-li příliš mnoho.
    Vlásti lidu věděním, jest lupičství na říši.
    Nevlásti říši věděním, jest štěstím říše.
    Ten, kdo zná tyto dvě věci, jest také vzorem.
    Uměti vždy, býti vzorem, tomu se říká hluboká ctnost.
    Hluboká ctnost jest nevystižitelná, jest vzdálená, jest v protivě k bytostem;
    potom však dosahuje velkého přimknutí.

       

    up

   


    66

    To, čím toky a moře mohou býti králi sta údolí, jest,
    že dovedou se před nimi ponížiti. Proto mohou býti sta údolí králi.
    Proto: Svatý člověk, přeje si býti nad lidem, nutně podřizuje se mu ve slovech,
    přeje si býti před lidem, nutně staví se zaň ve své osobě.
    Proto svatý člověk: Dlí nahoře (=zaujímá své vysoké postavení)
    a lid nenese to těžce,
    dlí vpředu a lid neuráží se tím.
    Proto podporuje jej vše pod nebem s radostí a bez únavy.
    Že se nesváří, proto není nikdo pod nebem s to, aby s ním vešel ve spor.

       

    up

   


    67

    Všichni pod nebem zovou mne velkým, pokud se týče mojí podobnosti s
    nepodařeným.
    Pouze proto, že jsem velkým, podobám se (navenek) nepodařenci.
    Pokud týče se těch, kteří (po názoru světa) jsou podaření, je jejich maličkost ode
    dávna, trvám.
    Co se mne týče, mám já tři skvosty a jako skvosty je chovám:
    jeden zove se milosrdenství, druhý zove se šetrnost, třetí zove se netroufání si
    býti podnebesí předním.
    Že jsem milosrdný, proto si mohu vésti mužně;
    že jsem šetrný, proto mohu býti štědrý;
    že si netroufám býti předním v říší, proto mohu býti starším nad dokonalými
    nádobami (=nad nejlepšími).
    Nynější opouštějí slitování, přitom jsou udatní, opouštějí šetrnost, přitom
    rozhazují, opouštějí zadní postavení,
    přitom jsou vpředu. To je smrt, ach!
    A přece: bojuje-li se se slitováním, tu vítězí se, a dosáhne-li se tím něčeho, je to
    pevné.
    Chce-li nebe někoho zachrániti, dá mu slitování za průvodce.

       

    up

   


    68

    Kdo umí vévoditi, není bojovný,
    kdo umí zápasiti, nezuří,
    kdo umí překonávati protivníka, nazápasí.
    Kdo umí používati lidu, dělá podřízeného.
    To zove se ctností nesváření, to zove se silou používání lidu,
    to zove se býti rovným nebi - starověku vrchol.

       

    up

   


    69

    Starý bojovník má výrok:
    Já si netroufám dělat pána, ale dělám hosta,
    netroufám si pokročiti o palec vpřed, ale ustupuji o stopu dozadu.
    Tomu se říká:
    choditi bez chůze,
    strkati bez napřažení ruky,
    pronikati vpřed bez odporu,
    uchvacovati beze zbraní.
    Není většího neštěstí, než bráti odpor na lehkou váhu.
    Bráti odpor na lehkou váhu blíží se ztrátě naších klenotů.
    Proto, jestliže protivné zbraně proti sobě postupují, zvítězí asi ti, kdož mají
    slitování.

       

    up

   


    70

    Mým slovům je velmi lehko rozuměti,
    je velmi lehko je prováděti.
    Pod nebem není nikoho, kdo by mohl jim rozuměti,
    nikoho, kdo by mohl je prováděti.
    Slova mají předka,
    záležitosti mají svého knížete.
    Jenže se tomu nerozumí, proto mne neznají.
    Kdyby bylo těch, kdož mi rozumějí, málo, vážili by si mne.
    Proto svatý člověk obléká hrubou houni a v srdci skrývá drahokamy.

       

    up

   


    71

    Uměti neuměti jest (nej)vyšší,
    neuměti uměti jest nemoc.
    Právě jen, považujeme-li nemoc za nemoc, nejsme proto nemocni.
    Svatý člověk není nemocen, poněvadž považuje nemoc za nemoc;
    proto není nemocen.

       

    up

   


    72

    Nebojí-li se lid hrozného, přijde velmi hrozné, trvám.
    Nemíti těsným místo, v němž se zdržujeme. Nemíti obmezeným místo, v němž
    žijeme.
    Jen tím, že nepovažujeme je za obmezené, není obmezené.
    Proto svatý člověk zná se, ale nedívá se na sebe, miluje se, ale nepřeceňuje se.
    Proto nechává onoho a přidržuje se tohoto.

       

    up

   


    73

    Je-li kdo smělý v odvažování se, bývá usmrcen,
    je-li kdo smělý v neodvažování se, žije.
    Z těchto dvou jest toto užitečné, ono škodlivé.
    Co nebe nenávidí, kdo zná toho příčinu?
    Proto i svatý člověk shledává to (rozhodování) těžkým.
    Nebes cesta jest:
    nesváří se a přece umí vítěziti,
    nemluví a přece umí obdržeti odpověď,
    nevolá a (vše) přichází samo od sebe.
    Shovívavé, dovede přece prováděti své záměry.
    Nebes síť jest velmi velká a volných ok, přesto nechybí (nikoho).

       

    up

   


    74

    Nebojí-li se lid smrti, jak chceme jej smrtí strašiti?
    Kdybychom přivedli lid k tomu, by se bál vždy smrti, a já dosáhl toho,
    ty, již dopustili by se něčeho nehorázného, chytiti a usmrtiti je, kdo troufal by si
    to?
    Je stále jeden, jenž je pánem usmrcování a usmrcuje (totiž nebe).
    Jestliže někdo, zastupuje pána usmrcování, usmrcuje, možno říci, že jest to
    tesání v zastoupení velkého tesaře.
    Při takovém tesání v zastoupení velkého tesaře jen zřídka se stane, že si
    neporaníme ruky.

       

    up

   


    75

    Lid hladoví, protože jeho vrchnost spotřebuje příliš mnoho dávek; proto
    hladoví.
    Lidu je těžko vládnouti, má-li jeho vrchnost co dělati; proto jest mu težko
    vládnouti,
    Lid béře smrt na lehkou váhu, protože hledá plnost života; proto béře smrt na
    lehkou váhu.
    I takové nevážení si života je lepší, než přílišnou váhu naň klásti.

       

    up

   


    76

    Člověk rodě se jest útlý a slabý,
    umíraje jest pevný a silný.
    Trávy a stromy, povstávajíce, jsou útlé a pružné,
    odumírajíce jsou vyprahlé a suché.
    Proto: Pevnost a síla jsou průvodci smrti,
    útlost a slabost jsou průvodci života.
    Proto: Je-li moc válečná silná, nevítězí,
    strom, když by zesílil, je v koncích.
    Silné a velké trvá dole,
    útlé a slabé trvá nahoře.

       

    up

   


    77

    Nebes cesta - není-liž jako napínání luku?
    Vysoké stlačuje, nízké povznáší;
    co má nadbytek, to umenšuje, co nedostačuje, to rozšiřuje.
    Nebes cesta jest umenšovati, co má nadbytek, a rozšiřovati, co nestačí.
    Člověkova cesta není taková. On umenšuje, co nedostačuje, by sloužil tomu, co
    má nadbytek.
    Kdo jest s to, aby svým přebytkem sloužil podnebesí? Jen ten, kdo má Tao.
    Proto: Svatý člověk dělá, ale nezakládá si na tom.
    Když je zásluha dokonalá, netrvá při ní.
    Jak nepřeje si ukazovati svou moudrodst!

       

    up

   


    78

    Z toho, co je pod nebem měkké a slabé, nic nepřevyšuje vodu, přitom není nic
    mezi tím,
    co na tvrdé útočí, co by ji mohlo překonati.
    Není nic, čím ji zaměniti.
    Že slabé vítězí nad silným, měkké vítězí nad tvrdým, pod nebem není, kdo by
    toho nevěděl,
    ale nikdo není s to, aby (tak) jednal.
    Proto praví svatý člověk:
    Vzíti na sebe říše špínu, to znamená státi v čele še-tsik (=býti vladařem),
    Vzíti na sebe říše neštěstí, to znamená býti podnebesí králem.
    Správná slova jsou jakoby zvrácena.

       

    up

   


    79

    Srovnáme-li velko nenávist, nutně máme zbývající nenávist.
    Jak považovati to za dobré?
    Proto svatý člověk chápe se levé (části) smlouvy (která podle výkladu
    obsahovala za stara závazky),
    sám ničeho nežádaje od lidí.
    Kdo má ctnost, stará se o smlouvu, (by jí vyhověl), kdo nemá ctnosti, stará se o
    desátek.
    Nebes cesta jest bez lásky příbuzenské, vždycky jest s dobrým člověkem.

       

    up

   


    80

    Malý stát, málo lidu. Necha mají úředníky nad desítkami a stovkami lidí, ale
    nepoužívá se jich.
    Ať shledává lid smrt těžkou a přece neputuje do dálky. I když jsou tu lodi a
    vozy,
    nechť nemá, proč na ně vstupovati, i když jsou tu brnění a zbraně, nechť nemá,
    proč stavěti se s nimi v bitevní šik.
    Nechť vrátí se lid k vázání uzlů a používá ho. Budou shledávati svůj pokrm
    sladkým, svůj šat krásným,
    své obydlí pohodlným, budou se těšiti ze své lidovosti.
    Státy sousedící dívají se na sebe, hlas kohoutů a psů slyšen jest vzájemně.
    (Ale) lid dospívá smrti stár,
    aniž vzájemně odchází a přichází (bez vzájemných styků).

       

    up

   


    81

    Věrná slova nejsou pěkná,
    pěkná slova nejsou věrná.
    Dobrý nebývá obratného jazyka,
    člověk obratného jazyka nebývá dobrý.
    Kdo ví, není učený,
    kdo je učený, neví.
    Svatý člověk neshromažďuje.
    Vezme-li a dá lidem, má sám tím více,
    vezme-li a dá lidem, jest jeho nadbytek tím větší.
    Nebes cesta jest prospívati a neškoditi,
    svatého člověka cesta jest dávati a nesvářiti se.


.
.
.
.
.
.
.




webzdarma.cz