Jeden z nejvýznamnějších
poválečných českých malířů,
Jan Kotík,
pro svůj převod Tao-te-ťingu použil dříve vydané
české překlady. Jeho verze není podložena
profesionálním sinologickým
školením, ale Kotíkovým
pochopením čínské filosofie z hlediska
uměleckého.
I.
Skutečné Tao
Nelze pojmenovat ani znázornit.
Také slovo Tao
Není jeho úplným jménem.
Bezejmenné je počátkem země i nebes
A pojmenované je matkou všech věcí.
Pozorováno bez vášnivostí a
stranou vlastního prospěchu
Zjevuje se tajemství dění.
S nimi
Poznáš jen jeho vnější tvar.
Obě tyto tváře
Jsou téhož původu,
Ale různých jmen, když se zjevují.
Společně patří k nejhlubšímu.
Od jednoho temného tajemství
K druhému temnějšímu
Vedou dveře ke všem tajemstvím.
II.
Když lidé rozpoznají krásu,
Objeví se i ošklivost.
Když lidé rozpoznají dobro,
Objeví se i zlo.
Proto:
V dění je přítomno bytí i
nebytí.
Plné a prázdné se vzájemně
podmiňují.
Těžké je závislé na lehkém,
Dlouhé od krátkého nelze oddělit.
Vysoké a nízké se měří
vzájemně.
Zvuky a ticho jsou téhož rodu.
Předchozí a následující
mění svoji posloupnost.
Proto moudrý jedná bez záměru a
učí beze slov.
Tehdy se všechny věci počnou pohybovat
a on se od nich neodvrací.
Dá jim život, ale nepřivlastňuje si je.
Tvoří, ale nevládne vytvořenému.
Za hotová díla nevyžaduje
žádné pozornosti.
Protože se ani nevychloubá ani nevyžaduje odměny,
Nikdo se od něho neodvrací.
A jím stvořené zůstává.