Jan Chin-šun a Květoslav Minařík, 1954 a 1958

Staročínský filosof Lao-c’a jeho učení převedla do češtiny Ema Bayerlová z ruského překladu sovětskeho akademika čínského původu Jan Chin-šuna.

Květoslav Minařík v knize Lao-c’ovo Tao-te-ťing komentuje převážně překlad Jan Chin-šunův ze svého  magicko-mysticko-buddhistickeho pohledu.

I
Tao, jež lze vyjádřit slovy, není stálé tao. Jméno, jež lze pojmenovat, není stálé jméno. Bezejmenné je počátkem nebe a země, mající jméno - je matka všech věcí. Proto, kdo je prost vášní, vidí jeho ( tao) zázračné (tajemno), kdo však chová vášně, vidí je pouze v konečném tvaru. Obě jsou téhož původu, avšak s různými názvy. Společně slují nejhlubší. Od jednoho nejhlubšího k druhému - jsou dveře ke všemu zázračnému.

II
Jakmile všichni lidé seznají, že krásné je krásné, objeví se i ošklivé. Jakmile (všichni) poznají, že dobro je dobrem, vzniká i zlo. Proto se bytí a nebytí vzájemně vytvářejí, z těžkého vzniká lehké a z lehkého těžké, dlouhé spolu s krátkým dostává tvar, vysoké a nízké se k sobě sklánějí, zvuky, jakmile splynou, spolu ladí, předchozí a následující přicházejí po sobě.
Proto dává moudrý člověk přednost nečinnosti a učí beze slov. Tehdy se všechny věci počnou hýbat a nezastaví (svůj chod). On tvoří, ale nevládne (tomu, co je stvořeno), dělá, ale neužívá (toho, co je uděláno), dokonává díla, ale nevychloubá se.
Pokud se nevychloubá, (žádné bytosti se od něho) neodvracejí.

III
Kdyby nebyli uctíváni mudrci, nebyly by rozepře mezi lidem. Kdyby si lidé necenili vzácné předměty, nebyli by mezi nimi zloději. Kdyby zrak nebyl poután žádoucími předměty, srdce lidí by se nejitřila. Proto vláda moudrého člověka vyprazdňuje jejich srdce a naplňuje jejich žaludky. Oslabuje jejich vůli a zpevňuje jejich kosti. Stále se snaží, aby lid neměl vědomosti a vášně a aby ten, kdo má vědomosti, nesměl zasahovat.
Uskutečňuje-li (mudrc) nečinnost, přináší to vždy pokoj.

IV
Tao je prázdné, ale působí-li, zdá se nevyčerpatelné. Ó, nejhlubší! Zdá se praotcem všech věcí. Jestliže zmírníme jeho ostrost, osvobodíme je od zmatku, zeslabíme jeho lesk a připodobníme je k zrnunprachu, pak se nám bude zdát, že zde zřetelně je. Nevím, co je zrodilo. Předchází před praotcem jevů.

V
Nebe a země postrádají lidskosti, ke všem bytostem se chovají jako k trávě a živočichům. Moudrý člověk není lidský a neporušuje přirozený život lidu. Prostor mezi nebem a zemí se podobá kovářskému měchu a flétně: (jedno i druhé) je uvnitř
prázdné a přímé. Čím je (v něm) silnější pohyb, tím větší je výsledek. Kdo mnoho mluví, často se potkává s nezdarem.
Proto je lépe zachovat střed (míru).

VI
Prázdnota ( tao) je nesmrtelná a nazývám ji nejhlubší počátek. Vstup do nejhlubšího počátku nazývám kořen nebe a země. Počátek je nekonečný jako jsoucno a působí bez námahy.

VII
Nebe a země jsou věčné! Nebe a země jsou věčné proto, že netrvají pro sebe. Proto mohou být věčné. Moudrý člověk zůstává v pozadí a tím se právě ocitá v čele lidí. Nedbá o svůj život a tím právě svůj život zachovává. To se děje proto, že mudrc opovrhuje osobními (zájmy) a tím se právě jeho osobní (zájmy) uskutečňují.

VIII
Nejvyšší ctnost je jako voda. Voda přináší užitek všem bytostem a nebojuje. Je tam, kde by nechtěli být lidé. Proto se podobá tao. Život by se měl řídit (zákony) země; srdce se má řídit (zákony) vnitřních podnětů; dobročinnost má odpovídat lidskosti; slovo má odpovídat pravdě; spravování (země) má odpovídat klidu; konání má odpovídat možnostem; činnost má odpovídat času. Nebude-li zápasů, nebude nářků (mezi lidem).

X
Aby si (člověk) uchoval klid duše, musí zachovávat jednotu. Tehdy se (v něm) nebudou probouzet touhy. Bude-li duch měkký, člověk bude podoben novorozenci. Bude-li jeho vnímání čisté, nebude bloudit. Láska k lidu a spravování země se děje bez rozumování. Brána světa se otvírá i zavírá, je-li zachováván klid. Nečinnost umožňuje, abychom seznali tuto pravdu. Rodit (bytosti) a vychovávat (je), tvořit a nevládnout tomu (co je vytvořeno), vytvářet a neužívat (toho, co je uděláno), být v postavení staršího mezi druhými a nepovažovat se za vládce (to vše se nazývá nejhlubší te).

XI
Třicet paprsků se spojuje v jedné hlavici a (tvoří kolo), použití kola však závisí na prázdnotě mezi nimi (paprsky). Z hlíny dělají lidé nádoby, avšak použití nádob závisí na prázdnotě v nich. Vysekávají dveře a okna, aby vystavěli dům, avšak použití domu závisí na prázdnotě v něm. Taková je tedy užitečnost bytí a vhodnost nebytí.

XII
Pět barev otupuje zrak. Pět zvuků otupuje sluch. Pět chuťových počitků otupuje chuť. Rychlá jízda a lov pobuřuje srdce. Vzácné věci ponoukají člověka páchat zločiny. Proto snahy rozumného člověka směřují k tomu, aby byl syt, a ne k tomu, aby měl krásné věci. Zříká se jich a spokojuje se s prvním.

XIII
Sláva i hanba se podobají strachu. Vznešenost je podobná velikému neštěstí v životě. Co znamená, že se sláva a hanba podobají strachu? Znamená to, že lidé níže postavení získávají slávu se strachem a rovněž se strachem ji ztrácejí. Co znamená, že je vznešenost podobna velikému neštěstí v životě? Znamená to, že je pro mne velikým neštěstím, že si sámnsebe (cením). Když si nebudu sám sebe cenit, nepotká mě ani neštěstí. Proto vznešený člověk, který obětavě slouží lidem, může mezi nimi žít. Lidumilný člověk, který obětavě slouží lidem, může dlít mezi nimi.

XIV
Hledím na ně a nevidím, a proto je nazývám neviditelné. Naslouchám mu a neslyším, a proto je nazývám neslyšitelné. Snažím se uchopit je, avšak nedosahuji ho - proto je nazývám nejnepatrnější. Tyto tři (vlastnosti tao) jsou nevysvětlitelné, proto splývají v jedno. Jeho vrchol není osvícen, jeho spodek není zatemněn. Je nekonečné a nelze je pojmenovat. Opět se vrací k nebytí. Proto se nazývá tvar bez tvaru, obraz bez předmětu. Proto je nazývají nejasné a mlhavé. Setkám-li se s ním, nevidím jeho tvář, sleduji-li je, nevidím jeho záda. Když se přidržím dávného tao a ovládnu nynější bytí, mohu poznat dávný počátek. To se nazývá nití tao.

XV
Kdo byl za dávných časů schopen vzdělání, znal
nejnepatrnější (věci) i hluboké (tajemno). (Tací lidé
byli však) skryti, a proto je nebylo možno poznat.
Protože je nebylo možno poznat, zobrazuji (je) libovoln
ě: byli bojácní, jako by v zimě přecházeli potok;
byli rozpačití, jako by se báli svých sousedů; byli
důstojní jako hosté; byli opatrní, jako by přecházeli
po tajícím ledu; byli prostí jako nešlechtěný strom;
byli nezměrní jako údolí; byli neproniknutelní jako
zkalená voda. To byli ti, kteří zachováváním klidu
uměli špinavé učinit čistým. To byli ti, kteří tím, že
dovedli uklidnit věčný pohyb, napomáhali životu. Zachov
ávali tao a nepřáli si nic zbytečného. Protože si
nepřáli mnoho, spokojovali se tím, co je, a netvořili
nové.

XVI
Přivedu prázdnotu (svého srdce) do krajnosti - zachov
ám úplný klid, a tehdy všechny věci samy porostou
a já budu čekat, až se navrátí. Všechny věci se
rozvíjejí a navracejí k svému počátku. Návrat k po-
čátku se nazývá klid, klid se nazývá návrat k životu.
Návrat k životu se nazývá stálost. Znalost stá-
losti se nazývá osvícenost, avšak neznalost stálosti
způsobuje zlo. Kdo zná stálost, stane se moudrým,
moudrý se stane spravedlivým, a kdo je spravedlivý -
stane se vládcem. Vládce se řídí nebem, nebe se řídí
tao, tao je však věčné. (Takový vládce) se do konce
života neocitne v nebezpečí.

XVII
Prostí lidé věděli, že byli mezi nimi velcí lidé. Milovali
je a ctili. Potom se jich báli a opovrhovali
jimi. Proto ten, kdo nezasluhuje důvěry, nepožívá
jí (u lidí). Kdo je uvážlivý a zdrženlivý ve slovech,
získává zásluhy a dokonává díla; a lid praví, že se
řídí přirozeností.

XVIII
Teprve když odstranili veliké tao, objevila se lidskost a spravedlnost. Teprve když se objevilo mudrování, vzniklo i veliké pokrytectví. Teprve když je šest příbuzných ve při, objeví se synovská úcta a otcovská láska. Teprve když v zemi vládne nepořádek, objeví se věrní služebníci.

XIX
Až bude odstraněno mudrování a vzdělanost, lid
bude stokrát šťastnější; až bude odstraněna lidskost
 a spravedlnost, lid se navrátí k synovsk
é úctě a otcovské lásce; až bude zničena chytrost
a zisk, zmizí zloději a lupiči. Všechny tyto tři věci
(pramení) z nedostatku vědění. Proto je třeba ukazovat
lidem, že mají být prostí a skromní, omezovat
osobní (přání) a zbavit se vášní.

XX
Až bude odstraněna učenost, zmizí i hoře. Jak
nicotný je rozdíl mezi slibem a úlisností, jak velký je
rozdíl mezi dobrem a zlem! Je třeba stranit se toho,
čeho se lidé bojí.
Ó, jak je pln zmatku (svět), na kterém se dosud
řád neustanovil. Všichni lidé se radují, jako by se
účastnili slavnostní hostiny nebo jako by oslavovali
příchod jara. Pouze já samojediný jsem klidný a nevystavuji
se světu na odiv. Podobám se dítěti, které
dosud nepřišlo na svět. Ó, vznáším se! Zdá se, že
není místa, kde bych mohl spočinout. Všichni lidé
jsou plni tužeb, jen já samojediný se podobám tomu,
kdo se všeho vzdal. Jsem jako srdce hloupého člov
ěka. Ó, jak je prázdné. Všichni lidé jsou plni světla.
Jen já samojediný jsem podoben tomu, kdo je pohrou
žen v temno. Všichni lidé jsou zvídaví, jen já
samojediný jsem lhostejný. Jsem jako ten, kdo je
unášen širým mořem a neví, kde se zastaví. Všichni
lidé projevují své vlohy, jen já samojediný se podob
ám hloupému a nízkému. Jediný já se liším od druh
ých tím, že si cením zdroje výživy.

XXI
Podoby velikého te se podřizují pouze tao. Tao je
věc nejasná a mlhavá.
Ó mlhavé! Ó nejasné! V něm jsou obsaženy podoby.
Ó nejasné! Ó mlhavé! V něm jsou obsaženy
všechny věci. Ó bezedné! Ó mlhavé! V něm jsou
obsažena všechna semena. Jeho semena jsou zcela
hodnověrná a obsahují pravdu. Od dávných dob do
našich dnů jeho jméno nepomíjí. Je zde proto, aby
označovalo počátek všech věcí. Proč znám počátek
všech věcí? Pouze jeho zásluhou.

XXII
Neúplné se stává úplným; křivé se napřimuje; prázdné se naplňuje; zestárlé je vystřídáno novým; čeho je málo - množí se. Mnohé způsobuje omyly. Proto moudrý člověk zachovává jednotu a stává se příkladem pro všechny. Protože se nevystavuje na odiv, září; protože nemluví o sobě, je slavný; protože sebe neoslavuje, je zasloužilý; protože se nevyvyšuje, je mezi druhými uznáván; protože nebojuje, je ve světě nepřemožitelný. Za dávných dob říkali, že nedokonalé se stává dokonalým. Což jsou to jen prázdná slova? Pravdivé, dokonalé si podmaňuje vše.

XXIII
Je nutno méně mluvit, řídit se přirozeností.
Prudký vítr netrvá celé ráno, silný déšť nevydrží po
celý den. Kdo to vše působí? Nebe a země. Jestliže
ani nebe a země nemohou učinit něco věčným, tím
méně člověk. Proto slouží tao.
Člověk s tao - je totožný s tao. Člověk s te - je toto
žný s te. Kdo ztrácí, je totožný se ztrátou. Kdo je
totožný s tao, získává tao. Kdo je totožný s te - získ
ává te. Kdo je totožný se ztrátou, získává ztracené.
Pouze pochyby vzbuzují nevíru.

XXIV
Kdo vystoupil na špičky, nemůže (dlouho) stát.
Kdo dělá velké kroky, nemůže jít (dlouho). Kdo sám
sebe vystavuje na odiv, nezáří. Kdo sám sebe vy-
chvaluje, nedosáhne slávy. Kdo pronásleduje, nesklid
í úspěch. Kdo sám sebe vyvyšuje, nemůže mezi
jinými být uznáván. Vycházím-li z tao, pak se vše
toto nazývá zbytečné přání a marné počínání. Takov
é lidi nenávidí všechny bytosti. Proto si tak nepo
číná člověk, který ovládá tao.

XXV
Zde je ta věc, která vznikla ve zmatku, která se
zrodila dříve než nebe a země! Ó klidná! Ó prázdná!
Stojí osaměle a nemění se. Všude působí a není vyd
ávána nebezpečí (zničení). Lze ji pokládat za látku
země. Neznám její jméno. Když ji označuji znakem,
nazývám ji tao. Když ji libovolně jmenuji, říkám jí
veliká. Veliká - nazývá se přechodná. Přechodná -
nazývá se daleká. Daleká - nazývá se vracející se.
Proto je veliké tao, veliké je nebe, veliká je země,
veliký je i vládce. Ve vesmíru jsou čtyři velicí, mezi
nimi je vládce.
Člověk se řídí zemí. Země se řídí nebem. Nebe se
řídí tao a tao se řídí přirozeností.

XXVI
Těžké je základem lehkého. Klid převládá v pohybu.
Proto je moudrý člověk činný celý den a nevzdává
se namáhavé práce. Ačkoli chová skvělou naději, je
naprosto spokojen. Nadarmo pán, který má deset tis
íc vozů a zabývá se sebou, patří tak lehkomyslně na
svět. Lehkomyslnost jej ničí již v základu, jeho chvat
vede ke ztrátě opory.

XXVII
Kdo umí chodit, nezanechává stopy. Kdo umí mluvit,
nedopouští se chyb. Kdo umí počítat, nepou-
žívá počítadla. Kdo umí zavírat dveře, neužívá zá-
vory a zavírá je tak pevně, že je nelze otevřít. Kdo
umí zavazovat uzly, neužívá provazu, a přece zavazuje
tak pevně, že je nelze rozvázat. Proto moudrý
člověk dovede neustále zachraňovat lidi a neopouští
je. Protože umí bytosti vždy ochránit, neopouští je.
Toto se nazývá hlubokou osvíceností. Proto je ctnost
učitelem nedobrých a nedobří - jsou její oporou.
Jestliže si (nedobří) neváží svého učitele a ctnost nemiluje
svoji oporu, pak jsou (ve skutečnosti), i když
(se považují) za rozumné, pohrouženi v slepotu. A to
je právě to nejvážnější a nejhlubší.

XXVIII
Kdo si je vědom své statečnosti, avšak zachovává
skromnost, ten se stává (podobně) jako horský potok
(hlavním) v zemi. Kdo se stal hlavním v zemi,
neopouští stálé te a vrací se do stavu nemluvněte.
Kdo zná sváteční, ale zachovává pro sebe všední,
stává se příkladem pro všechny. Kdo se stal příkladem
pro všechny, neliší se od stálého te a vrací se
k bezpočátečnímu. Kdo si je vědom své slávy, avšak
zůstane v skrytu, stane se hlavním v zemi. Kdo se
stal hlavním v zemi, dosahuje dokonalosti ve stálém
te a vrací se k přirozenosti. Když se přirozenost rozpad
á, proměňuje se v prostředek, s jehož pomocí se
moudrý stane vůdcem a jeho veliký řád se nebortí.

XXIX
Kdyby se někdo chtěl násilím zmocnit země, vidím,
že nedostihne svého cíle. Země se podobá tajuplné
nádobě, jíž se nelze dotknout. Kdyby se (jí) někdo
dotkl, setká se s nezdarem. Kdyby (ji) někdo uchopil,
ztratil by ji.
Proto jedny bytosti jdou, druhé po nich následují;
jedny rozkvétají, druhé usychají; jedny sílí, druhé
slábnou; jedny se vytvářejí, druhé hynou. Moudrý
člověk se proto zříká nesmírnosti, zamítá přepych
a hýřivost.

XXX
Kdo slouží hlavě lidu prostřednictvím tao, nepodrobuje
si jiné země silou vojska, neboť toto se
může obrátit proti němu. Kde meškalo vojsko, tam
roste trní a bodláčí. Po velkých válkách nastávají
hladová léta.
Zdatný (vojevůdce) vítězí a na tom ustává a neodva
žuje se uskutečňovat násilí. Vítězí, avšak sebe neoslavuje.
Vítězí, avšak nenapadá. Vítězí, avšak nepy
šní se. Vítězí proto, že je k tomu nucen. Vítězí,
avšak není výbojný.
Když bytost plná sil zestárne, nazývá se to nep
řítomností tao. Kdo nezachovává tao, zahyne
předčasně.

XXXI
Dobré vojsko je prostředek (rodící) neštěstí.
Všechny bytosti je nenávidí. Proto ho nepoužívá člov
ěk, který se řídí tao.
V době míru dává šlechetný přednost úctě a násilí
užívá za války. Vojsko - to je nástroj neštěstí, není
nástrojem ničeho ušlechtilého. Používá ho pouze
tehdy, když je přinucen. Hlavní spočívá v tom, aby
zachoval klid a aby se v případě vítězství nepokrýval
slávou. Pokrývat se slávou vítězství znamená radovat
se z vraždění lidí. Kdo se raduje z vraždění lidí,
nemůže získat v zemi přízeň. Štěstí vyrůstá z úcty
a neštěstí vzniká z násilí.
Zleva jsou seřazeni velitelé křídel vojska, zprava
stojí vojevůdce. Říká se, že je nutno je uvítat poh
řebním obřadem. Když je mnoho lidí ubíjeno, je
nutno nad tím hořce zaplakat. Vítězství je třeba poznamenat
pohřebním obřadem.

XXXII
Tao je věčné a nemá jméno. Třeba je to malá podstata,
nikdo na světě si je nemůže podrobit. Jsou-li
urození a vládci s to řídit se jím, pak budou všechny
bytosti spokojeny. Tehdy nebe a země souhlasně
splynou, nastane štěstí a blaho a lid se upokojí bez
příkazů.
Při ustanovení řádu se objevují jména. Je nutno
znát hranici vzniku jmen. Znát hranici skýtá mož-
nost vyhnout se nebezpečí.
Tao, které je ve světě, se podobá horským potokům,
jež tekou do řek a moří.

XXXIII
Ten, kdo zná lidi, je rozvážlivý. Kdo zná sebe, je
osvícený. Kdo vítězí nad lidmi, je silný. Kdo vítězí
nad sebou samým, je mocný. Kdo má dostatek, je bohatý.
Kdo pracuje s vytrvalostí, ovládá vůli. Kdo neztr
ácí svou přirozenost, je věčný. Kdo není zapomenut,
ačkoli zemřel, je nesmrtelný.

XXXIV
Veliké tao se všady rozlévá. Může být vpravo
i vlevo. Jeho zásluhou se rodí všechny bytosti
a neustávají (ve svém růstu). Vykonává hrdinské
činy, netouží však po slávě. Vychovává s láskou
všechny bytosti a nestává se jejich pánem. Nikdy
nemá vlastní přání, proto je můžeme nazvat malé
(skromné). Všechny bytosti se k němu navracejí, nepohl
íží však na sebe jako na pána. Lze je nazvat
veliké. Stává se velkým, protože se nikdy za takové
nepovažuje.

XXXV
K tomu, kdo představuje veliký obraz ( tao), přich
ází všechen lid. Lidé přicházejí a on jim neubli-
žuje. Přináší jim mír, klid, hudbu a pokrm. I poutník
se u něho zastaví.
Když tao splyne s úst, je mdlé, bez chuti.
Je neviditelné a nelze je slyšet. V činnosti je
nevyčerpatelné.

XXXVI
Co je potlačováno, šíří se. Co je oslabováno, sílí.
Co je ničeno, rozkvétá. Kdo chce něco druhému odejmout,
jistě ztratí svoje. Vše to se nazývá těžko pochopiteln
é. Křehké přemáhá tvrdé, slabý vítězí nad
silnými. Ryba nemůže opustit hlubinu. Ostrou zbraň
nelze ukazovat ve státě lidem.

XXXVII
Tao stále uskutečňuje nečinnost, není však nic, co
by nekonalo. Jestliže je budou urození a vládci za-
chovávat, pak se všechny bytosti budou samy mě-
nit. Když se těm, kteří se mění, zachce být činnými,
pak já je budu potlačovat prostým bytím, jež nemá
jméno. Nemající jméno - prosté bytí - nevyžaduje
nic pro sebe. Nejsou-li přání, přináší to klid a tehdy
se pořádek na světě sám ustaví.

XXXVIII
Protože člověk s vyšším te nekoná dobré skutky, je
ctnostný; protože člověk s nižším te nezanechává za
sebou dobré skutky, není ctnostný; člověk s vyšším
te je nečinný a působí nečinností; člověk s nižším te
je činný a působí s námahou; člověk vyšší lidskosti
je činný a jeho činnost se uskutečňuje v nečinnosti;
člověk vyšší spravedlnosti je činný a působí s ná-
mahou; člověk vyšší úcty je činný a nikdo mu neodpov
ídá. Tehdy nutí lidi k úctě. Proto se ctnost
objevuje pouze po ztrátě tao, lidskost po ztrátě
ctnosti, spravedlnost po ztrátě lidskosti, úcta po
ztrátě spravedlnosti.
Úcta je příznakem malé důvěry a oddanosti. Je
počátkem zmatku.
Vnější podoba je květem tao, počátek nevědomosti.
Proto velký člověk vyjímá podstatné a pomíjí nicotn
é. Bere plod a odhazuje jeho květ. Dává přednost
prvnímu a zříká se druhého.

XXXIX
To jsou tedy ti, kteří odedávna jsou v jednotě. Jednota
způsobila, že se rozjasnilo nebe, zpevnila země,
duch zjemněl, údolí rozkvetlo a že se počaly rodit
bytosti. Jednota způsobila, že se urození a vládci stá-
vají ve světě vzorem. To činí jednota.
Není-li nebe jasné, propadá se; je-li země vratká,
rozestupuje se; není-li duch bystrý, mizí; nekvetou-li
údolí, mění se v poušť; jestliže se věci nerodí,
zanikají; nejsou-li urození a vládci příkladem šlechetnosti,
budou svrženi.
Z nevznešených vyrůstají vznešení, nízké je základem
vysokého. Proto urození a vládci, kteří sami
sebe vyvyšují, nemají pevné (postavení). To se děje
proto, že nepovažují nevznešené za základ, z kterého
vyrostli. To je však klamná cesta. Když rozebereme
vůz, nic z něho nezbude. Nelze být drahocenný jako
jaspis, je třeba, abychom byli prostí jako kámen.

XL
Protiklad je činnost tao, slabost je vlastnost tao.
Všechny věci ve světě povstávají z bytí, bytí se však
rodí z nebytí.

XLI
Moudrý člověk, který poznal tao, usiluje o jeho
uskutečnění. Vzdělaný člověk, který poznal tao, hned
je zachovává, hned je ztrácí. Nevzdělanec, který poznal
tao, vydává je posměchu. Kdyby nebylo vydá-
váno posměchu, nejevilo by se tao. Je proto pří-
sloví: kdo poznává tao, podobá se temnémua; kdo
vniká v tao, podobá se ustupujícímub; kdo je na výši
tao, podobá se zbloudilémuc; člověk vyšší ctnosti
se podobá prostémud; velký vzdělanec se podobá
opovrženémue; neomezená ctnost se podobá nedostatku
ctnosti; rozšiřování ctnosti se podobá rozkrá-
dání ctnostif ; skutečná pravda se podobá nedostatku
pravdyg.
Velký čtverec nemá úhly; objemná nádoba se
dlouho vyrábí; silný zvuk nelze uslyšet; velký tvar je
bez tvaru.
Tao je (před námi) skryto a nemá jméno. Avšak
pomáhá (všem bytostem) a vede je k dokonalosti.

XLII
Tao rodí jedno, jedno rodí dvě, dvě rodí tři a tři -
všechny bytosti. Všechny bytosti mají v sobě jin
a jang, jsou plny čchi a tvoří soulad.
Lidé opovrhují těmi, kteří sami sebe vyvyšují a naz
ývají se vládci a urozenými. Všechny bytosti sílí po
oslabení a slábnou, jsou-li posíleny.
Lidé šíří své učení. I já se tím zabývám. Násilníci
a krutí neumírají přirozenou smrtí. Uvádím to jako
příklad ve svém naučení.

XLIII
Nejslabší vítězí na světě nad nejsilnějšími. Nebytí
proniká všude. A nyní, proč vím, jaký je prospěch
z nečinnosti. Není nic na světě, co by bylo možno
srovnat s učením o mlčení a s prospěchem, jaký je
z nečinnosti.

XLIV
Co je nám bližší - sláva nebo život? Co je dražší -
život nebo bohatství? Co tíže přežijeme - nabytí nebo
ztrátu? Kdo mnoho šetří, utrpí velké ztráty. Kdo
mnoho hromadí, utrpí velké škody. Kdo zná míru,
nesetká se s nezdarem. Kdo zná hranice, tomu nehroz
í nebezpečí. Stává se věčným.

XLV
Veliká dokonalost se podobá nedokonalosti, její pů-
sobení je nekonečné; veliká plnost se podobá prázd-
notě, její působení je nevyčerpatelné. Veliká přímost
se podobá křivosti; velký důvtip se podobá hlouposti;
velký řečník se podobá koktavému.
Pohyb přemáhá chlad, klid přemáhá žár. Klid vytv
áří pořádek na světě.

XLVI
Chová-li země tao, koně hnojí půdu; není-li v zemi
tao, váleční koně se pasou na polích. Není většího
neštěstí než neznat hranice své vášně a není vět-
šího nebezpečí než bažit po získání (bohatství). Kdo
se umí spokojit, bude vždy spokojen (se svým životem).

XLVII
Mudrc poznává svět, aniž vyšel ze dveří. Aniž
vyhlédl z okna, vidí přirozené tao. Čím dále jde,
tím méně poznává. Proto moudrý člověk nevychází,
avšak poznává. Jmenuje (věci), aniž je viděl. Aniž
činí, tvoří.

XLVIII
Kdo se učí, zvětšuje každým dnem (své vědomosti).
Kdo slouží tao, den ze dne zmenšuje (svá přání). Za
neustálého omezování dospívá (člověk) k nečinnosti.
Není nic, co by nečinila nečinnost. Proto se opano-
vání země uskutečňuje vždy v nečinnosti. Kdo činně
zasahuje, není s to zmocnit se země.

XLIX
Mudrc nemá vlastní srdce. Jeho srdce se skládá
ze srdcí lidu. Dobrým činím dobro a nedobrým též
přeji dobro. To právě je ctnost, která se zrodila z te.
Upřímným věřím a neupřímným též věřím. To právě
je upřímnost, jež pramení z te. Moudrý člověk žije
na světě klidně a do svého srdce ukládá mínění lidu.
Pohlíží na lid jako na své děti.

LI
Tao rodí (věci), te (je) vyživuje. Věci nabývají
tvaru, tvary se naplňují. Proto není věci, která by
nevyvyšovala tao a nevážila si te. Tao je vzne-
šené, te úctyhodné, protože nepřikazují, ale řídí se
přirozeností.
Tao rodí (věci), te je vyživuje, pěstuje, vychovává,
zdokonaluje, činí je zralými, opatruje je, zachovává.
Tvořit, ale nepřisvojovat si, vytvářet, ale nechválit
se a v postavení staršího nerozhodovat, to sluje nejhlub
ší te.

LII
Na zemi je počátek a ten je zemskou látkou. Až
bude poznána matka, pak bude možno poznat i její
děti. Jsou-li již známy její děti, pak je opět nutno
rozpomenout se na matku. Tehdy nebude (člověk)
do konce života v nebezpečí. Zanechá-li svých přání
a osvobodí se od vášní, pak nebude do konce života
unaven. Když povolí svým vášním a pohrouží se do
svých záležitostí, nezachrání se (před bědami).
Vidět nejnepatrnější se nazývá jasností. Zachová-
vání slabosti se nazývá mocí. Užíváme-li jeho záře,
učiníme je ( tao) opět jasným. Tehdy nestihne (člov
ěka) do konce života neštěstí. To se nazývá zachov
ávání stálosti.

LIII
Kdybych ovládal vědění, šel bych po velké cestě.
Jediná věc, které se bojím, je činnost. Veliká cesta
je úplně rovná, avšak lid miluje pěšinky.
Utápí-li se dvůr v přepychu, pole jsou plna plevele
a sýpky jsou zcela prázdné. (Urození) se odívají
do skvělého šatu, nosí ostré meče, nejsou spokojeni
s (obyčejnou) stravou a hromadí přílišné bohatství.
Vše toto se nazývá loupež a chlouba. Je to porušov
ání tao.

LIV
Kdo umí pevně stát, toho nelze svrhnout. Kdo se
umí opřít, toho nelze srazit. Synové a vnuci jej chovaj
í ve věčné paměti.
Kdo v sobě zdokonaluje ( tao) u toho se ctnost
stane upřímnou. Kdo zdokonaluje ( tao) v rodině,
u toho se ctnost stane hojnou. Kdo zdokonaluje
( tao) ve vsi, u toho se ctnost stane širokou. Kdo
zdokonaluje ( tao) ve státě, u toho se ctnost stane
bohatou. Kdo zdokonaluje ( tao) na zemi, u toho se
ctnost stane všeobecnou.
Podle sebe lze poznat jiné; podle jedné rodiny lze
poznat jiné rodiny; podle jedné vesnice lze poznat
ostatní; podle jedné říše lze poznat jiné; podle jedné
země lze poznat celý svět. Odkud vím, že svět je takov
ý? Právě dík tomu.

LV
Kdo v sobě zachová dostatek te, podobá se novorozenci.
Jedovatý hmyz a hadi jej nekouší, nedorá-
žejí naň líté šelmy, nedáví jej draví ptáci. Kosti má
měkké, svaly slabé, avšak ( tao) se drží pevně. Má
živototvornou schopnost, aniž zná spojení dvou pohlav
í. Je velmi jemný. Křičí celý den, avšak jeho
hlas se nemění. Je pln souladu.
Znalost souladu se nazývá stálostí. Znalost stálosti
se nazývá osvíceností. Obohacení života se nazývá
štěstím. Soustředění ducha do srdce se nazývá hou-
ževnatostí. Jestliže bytost plná sil stárne - pak to
nazýváme porušením tao. Kdo pozbývá tao, hyne
předčasně.

LVI
Ti, kteří hodně vědí, nemluví, kdo mluví, nemá vě-
dění. Kdo upouští od svých přání, zříká se vášní,
omezuje své snažení, osvobozuje své (myšlenky)
od zmatku, zmenšuje svou záři, svádí (své dojmy)
v jedno, ten představuje totožnost nejhlubšího. Nelze
se k němu přiblížit, aby ses mu připodobnil; nelze
se k němu přiblížit, abys jím opovrhoval; nelze
se k němu přiblížit, abys jej využitkoval; nelze se
k němu přiblížit, abys mu uškodil; nelze se k němu
přiblížit, abys jej povýšil; nelze se k němu přiblížit,
abys jej ponížil. Proto je vážen na zemi.

LVII
Země je spravována spravedlností, válka je vedena
chytrostí. Opanování země se uskutečňuje nečinnost
í. Odkud to vše vím? Odtud: je-li v zemi mnoho
neužitečných věcí, lid chudne. Jestliže má lid mnoho
ostrých zbraní, vzrůstá v zemi nepokoj. Je-li mezi
lidem mnoho dovedných mistrů, množí se vzácné
předměty. Když bujejí zákony a rozkazy, zvětšuje se
počet zlodějů a lupičů.
Moudrý člověk proto praví: nebudu-li zasahovat, lid
se bude sám měnit; budu-li klidný, lid sám se bude
spravovat; budu-li nečinný, lid sám zbohatne; jsem-li
prost vášní, lid se stane upřímným.

LVIII
Bude-li vláda klidná, lid se stane upřímným.
Jestliže vláda zasahuje, lid bude nešťastný. Ó ne-
štěstí! Je základ, na němž ulpívá štěstí. Ó štěstí!
V něm je zahrnuto neštěstí. Kdo zná jejich meze?
Nemají stálosti. Spravedlnost se znovu mění v chytrost,
dobro - v zlo. Člověk již dávno vězí v klamu.
Moudrý člověk je proto spravedlivý a druhému nic
nebere. Je nezištný a druhým neškodí. Je pravdivý
a nedělá nic špatného. Je jasný, netouží však po
záři.

LIX
K spravování země i k službě lidu je nejlépe zachov
ávat zdrženlivost. Nechť se zdrženlivost stane hlavní
starostí. Nazývá se zdokonalováním te. Dokonalé te,
to je síla nad vším vítězící. Vševítězná síla je nevy-
čerpatelná. Nevyčerpatelná síla skýtá možnost ovlá-
dat zemi.
Počátek, jímž je spravována země, je věčný a naz
ývá se hluboký a pevný kořen. Je to věčně jsoucí
tao.

LX
Spravování velké říše připomíná přípravu pokrmu
z drobných ryb. Přicházejí-li lidé na zemi tak, jak
to určuje cesta tao, pak duchové zemřelých nečiní
zázraky. Nejenže duchové zemřelých nebudou dělat
zázraky, ale přestanou dokonce škodit lidem. Nejen
duch nebude škodit lidem, ale ani moudrý člověk
nebude škodit lidem. Pokud oba nebudou přinášet
škodu, jejich te se spolu sloučí.

LXI
Veliká říše - jsou řeky v dolním toku, uzel země,
samice země. Samice vždy klidností přemáhá samce,
i když svou klidností stojí níže (než samec). Veliká
říše proto poutá malé k sobě, že se staví až za posledn
í, a malá říše proto získává přízeň velké říše, že
stojí až za poslední. Získávají k sobě náklonnost buï
proto, že sebe hodnotí níže, anebo proto, že samy
jsou níže. Nechť velká říše si nežádá víc než to,
aby všichni byli stejně nakrmeni, malá říše nechť
si nežádá víc než to, aby sloužila lidem. Tehdy obě
dostanou, po čem prahnou. Veliký má být dole.

LXII
Tao - to je hluboký (základ) všech věcí. Je to poklad
dobrých a záštita nedobrých lidí. Krásná slova
lze vyslovit veřejně, dobré chování lze šířit mezi
lidmi. Ale proč máme opouštět nedobré lidi? Proč
tedy vyvyšují vládce a jmenují jeho tři poradce?
Pro vládce a jeho poradce je lépe, třeba mají drahokamy
a mohou jezdit na vozech, aby se pokojně
řídili tao.
Proč si za dávných dob vážili tao? Lidé se tehdy
nepachtili za bohatstvím a zločiny se odpouštěly.
Proto bylo ( tao) na zemi velmi váženo.

LXIII
Je nutno uskutečnit nečinnost, udržovat klid a vychutnat,
co postrádá chuti. Velké se skládá z nepatrn
ých a mnohé - z malých věcí. Nenávist je nutno
oplácet dobrem.
Překonání těžkého začíná u lehkého, uskutečnění
velkého díla začíná u malého, neboť obtížné dílo povst
ává na světě z lehkých a veliké z malých věcí.
Mudrc proto nezačíná dílo velikou věcí a právě tím
vykoná veliké dílo. Kdo mnoho slibuje, nezasluhuje
důvěry. Kde je mnoho lehkých úkolů, je i mnoho těž-
kých. Moudrý člověk se tedy noří v těžkosti, a proto
je nezakouší.

LXIV
Co je klidné, lehko se zachová. Co dosud neuká-
zalo příznaky (své jsoucnosti), lehko se usměrní. Co
je slabé, lehko se rozdělí. Co je jemné, lehko se rozpt
ýlí. Konání je nutno počít u toho, co ještě není.
Zavádění pořádku je nutno počít tehdy, dokud ještě
není zmatek. I velký strom vyrůstá z malého, desetiposcho
ïová věž se počíná stavět z hrstky země,
cestování na tisíc li počíná jedním krokem.
Kdo zasahuje, setká se s nezdarem. Kdo něco má,
ztratí. Moudrý člověk je proto nečinný a nesetká se
s nezdarem. Nic nemá, a proto nic neztrácí. Ti, kteří
se při svém konání honí za úspěchem, potkají se
s nezdarem. Kdo bedlivě dokončuje své dílo stejně,
jako je začal, bude vždy šťasten. Moudrý člověk je
proto prost vášní, necení si těžce dobývaných předm
ětů, učí se od těch, kteří nemají vědomostí, jde po
té cestě, po níž šli druzí. Řídí se přirozeností věcí
a neopovažuje se (svévolně) zasahovat.

LXV
Za dávných časů ten, kdo uměl sloužit tao, neosv
ěcoval lid, ale činil jej hloupým. Je těžko vládnout
lidu, který má mnoho vědomostí. Vládnout zemi za
pomoci vědomostí je zlé pro zemi, bez nich - je štěst
ím země. Kdo zná tyto dvě věci, stává se příkladem
druhým. Znalost tohoto příkladu je znalost nejhlub-
šího te. Nejhlubší te je hluboko i daleko. Je protikladn
é všem bytostem. Budeš-li se jím řídit, dosáhne
š velikého štěstí.

LXVI
Řeky a moře mohou vládnout nad rovinami, že dovedou
stékat dolů. Proto vládnou nad rovinami.
Když si (moudrý člověk) přeje povznést se nad lid,
musí se stavět níže než druzí. Když si přeje dostat
se do čela lidí, musí se stavět za jinými do pozadí.
Proto není lidu na obtíž, třeba stojí výše než lid.
Ačkoli je v popředí, lid mu neubližuje. Lidé jej proto
radostně povyšují a neodvracejí se od něho. Nebojuje,
a proto je nepřemožitelný na světě.

LXVII
Všichni mluví o tom, že je mé tao veliké a nezmen-
šuje se. Kdyby se zmenšilo, stalo by se až za dlouhou
dobu malým. Nezmenšuje se, protože je veliké.
Mám tři poklady, kterých si neobyčejně vážím:
první je lidumilnost, druhý šetrnost a třetí znamená,
že nesmím být v popředí druhých. Protože jsem lidumiln
ý, mohu se stát hrdinou. Protože jsem šetrný,
mohu se stát štědrým. Protože nesmím být v popředí
druhých, mohu se stát důmyslným vůdcem.
Kdo je statečný bez lidskosti, štědrý bez šetrnosti,
kdo vpředu odstrkuje ty, kteří jsou vzadu -
ten umírá. Kdo vede válku z lidumilnosti, vítězí,
a obrana, kterou vede, je nepřekonatelná. Přirozenost
jej zachraňuje, lidumilnost jej ochraňuje.

LXVIII
Moudrý vojevůdce nebývá výbojný. Dovedný vojín
nebývá zlostný. Kdo umí vítězit, nenapadá nepřítele.
Kdo umí vládnout lidem, sebe ponižuje. Toto nazý-
vám te, které se vyhýbá boji. To je síla v řízení lidí.
To znamená řídit se přirozeností a dávným počátkem
( tao).

LXIX
Válečné umění hlásá: nesmím začít první, musím
čekat. Nesmím postupovat ani o palec, ale ustupuji
o loket. To se nazývá konáním v nečinnosti, úderem
bez úsilí. Pak nebude nepřátel a já se obejdu bez vojska.
Není větší neštěstí než podceňovat protivníka.
Podceňování protivníka škodí mému skrytému prost
ředku ( tao). Po srážce vítězí ti, kteří truchlí.

LXX
Má slova lze snadno pochopit i snadno uskuteč-
nit. A přece je lidé nemohou pochopit a uskutečnit.
V slovech je počátek, v činech je to podstatné. Pokud
je lidé neznají, neznají ani mne. Znají-li mne
málo, jsem vzácný. Moudrý člověk se proto podobá
tomu, kdo se odívá hrubým šatem, ale při sobě chová
jaspis.

LXXI
Kdo má vědění, ale činí dojem nevědoucího, je na
výši. Kdo činí bez vědomosti dojem vědoucího, je
nemocen. Kdo se zbavuje nemoci - není churav.
Moudrý člověk není churav, neboť se zbavuje nemoci.
Proto není churav.

LXXII
Nebojí-li se lid mocných, přichází moc. Nedot
ýkejte se jeho obydlí, nepohrdejte jeho životem.
Kdo nepřezírá (lid), nebude přezírán (lidem). Proto
moudrý člověk, který zná sebe, sebe nevystavuje.
Miluje sebe a sebe nevyvyšuje. Zamítá samolibost
a dává přednost nevyvyšování.

LXXIII
Kdo je chrabrý a výbojný - hyne, kdo je chrabrý
a nevýbojný - bude žít. Tyto dvě věci označují: jedna
užitek, druhá však škodu. Kdo zná příčiny nenávisti
k výbojným? I mudrc je v rozpacích, má-li to objasnit.
Přirozené tao nebojuje, umí však vítězit. Nemluv
í, umí však odpovídat. Přichází samo. Je klidné
a umí vládnout (věcmi). Síť přírody je řídká, nic
však nepropouští.

LXXIV
Jestliže se lid smrti nebojí, proč mu smrtí vyhro-
žovat? Uchvátím a zničím toho, kdo nutí lidi bát se
smrti a pokládá toto jednání za zajímavé. Kdo se
odvažuje tak jednat?
Vždy jest nositel smrti ( tao), který zabíjí. Ale když
jej někdo nahradí, znamená to, že nahradí velikého
mistra ( tao). Kdo místo velkého mistra rube (sekerou)
- zraní si ruku.

LXXV
Lid proto hladoví, že jsou příliš vysoké poplatky
a berně. Proto (lid) hladoví. Vládnouti nad lidem lze
proto těžko, že vláda je příliš činná. Proto se těžko
vládne. Lid proto snadno umírá, že příliš silně touží
po životě. Proto snadno umírá. Kdo svým životem
pohrdá, právě tím si vlastně život cení.

LXXVI
Člověk je při svém zrodu něžný a slabý, po smrti
však tvrdý a pevný. Všechny bytosti a rostliny jsou
při svém zrození něžné a slabé, při svém zániku však
tvrdé a pevné. Tvrdé a pevné je to, co zmírá, něžné
a slabé je to, co začíná žít. Mohutné vojsko proto nev
ítězí a podobno silnému stromu (hyne). Silné a mohutn
é nemá onu výsadu jako něžné a slabé.

LXXVII
Přirozené tao připomíná napjatý luk. Když jeho
vrchní díl klesá, dolní se zvedá. Odnímá, co přeb
ývá, odebrané však vrací tomu, kdo je potřebuje.
Přirozené tao odnímá bohatým a chudým vrací, co
jim bylo odebráno. Lidské tao však naopak. Bere
chudým a bohatým dává, co odebralo. Kdo může vrá-
tit druhým vše přebytečné? To mohou učinit jen ti,
kdo se řídí tao. Proto moudrý člověk koná a nepou
žívá toho, co je uděláno, koná hrdinské činy,
sebe však neoslavuje. Je šlechetný proto, že je bez
vášní.

LXXVIII
Voda je nejměkčí a nejslabší bytí na světě, v překon
ávání tvrdého a silného je však neporazitelná a není
jí na světě rovno.
Slabí vítězí nad silnými, měkké přemáhá tvrdé.
Všichni to vědí, ale lidé to nemohou uskutečnit.
Moudrý člověk proto praví: kdo vzal na sebe poní-
žení země - stává se panovníkem a kdo vzal neštěstí
země na sebe - stává se vládcem.

LXXIX
Po velkém pobouření zůstanou jeho následky. Klid
lze nazvat dobrem. Proto moudrý člověk skládá pří-
sahu, že nebude nikoho hanět. Dobří lidé dodržují
svou přísahu, ale nedobří ji porušují. Přirozené tao
nemá příbuzných, je vždy na staně dobrých.

LXXX
Je nutno učinit stát malým a lid řídkým. I když je
mnoho nástrojů, není třeba jich užívat. Je nutno za-
řídit (vše) tak, aby lid do konce svého života daleko
neputoval. I když jsou čluny a vozy, není třeba jich
používat. I když jsou ozbrojená vojska, není třeba je
vystavovat na odiv. Je nutno zařídit (vše) tak, aby
lid znova počal plésti uzly a užíval jich místo písma.

LXXXI
Pravdivá slova nejsou hezká. Krásná slova nezasluhují důvěry. Dobrý člověk není výřečný. Výřečný nemůže být dobrým. Kdo zná, nedokazuje, kdo dokazuje, nezná.
Moudrý člověk nic nehromadí. Vše činí pro lidi a vše dává druhým. Nebeské tao přináší všem bytostem užitek a neškodí jim.