Tao te ting ve všech překladech do češtiny

Květoslav Minařík 

(komentář na základě knihy Staročínský filosof Lao-C' a jeho učení od Jan Chin-Šuna)


(před textovou úpravou)

Část první
I
Tao, jež lze vyjádřit slovy, není stálé tao. Jméno, jež lze pojmenovat, není stálé jméno. Bezejmenné je počátkem nebe a země, mající jméno { je matka všech věcí. Proto, kdo je prost vášní, vidí jeho ( tao) zázračné (tajemno), kdo však chová vášně, vidí je pouze v konečném tvaru. Obě jsou téhož původu, avšak s různými názvy. Společně slují nejhlubší. Od jednoho nejhlubšího k druhému { jsou dveře ke všemu zázračnému.

1. Lao-c' připomíná, že identi
kovat tao popisem
je vyloučeno; je nutné poznat je příslu¹ným prožit
ím. My se v¹ak přesto budeme pokou¹et popsat je;
pochopit je z popisu může pouze ten, kdo se deduktivn
ími postupy probral fyzikálními jevy k základn
ímu jsoucnu, k poli, které fyzika teoreticky zná, ale
empiricky nikoli.
Tao považujeme za zrcadlící jev, který odráží
v¹echny projevy empirického světa. V prožitkových
15
kategoriích se může poznat jako nehnutost, která
vznikne a rozvine se až po dosažení psychické vyrovnanosti,
jež vznikla jako následek apatie k jevům
smyslového světa.
Tao je tedy poznáno jako du¹evní nehnutost, kterou
člověk netvoří, ale nalezne jako centrum své
vlastní bytosti. Toto centrum je totožné s centrem
silového kosmu, a proto se tao může považovat za
kosmickou kvalitu, která vždy v¹echno prostupuje.
Objevit se v¹ak dá, teprve až vzniknou nezbytné
podmínky. Pak člověk poznává, že ona nehnutost je
niterná pevnost, prý¹tící z prostupující ho prázdnoty,
a proto jejího původce nemůže hodnotit jinak
než jako živou věčnost.
2. Tao je původcem v¹eho, ale jeho existenci lze
zjistit toliko prostřednictvím věcí bytujících ve dvou
fyzikálních kategoriích, totiž v čase a prostoru. Čas
a prostor jsou abstrahovány z tao a mají již jméno.
V nich se vytváří v¹echny jevy empirického světa.
V retrospektivním sledu, tedy za jevy empirického
světa, najdeme čas a prostor v jejich pravé podobě,
totiž jako ryze abstraktní fyzikální činitele. Teprve
v nich nám již svítá tao, dům bez základu, jak je
popisují indičtí 
lozofové, resp. jako paraátman, to
je stabilizovaný duch kosmu, který člověku, jenž ho
vnímá, uděluje pevnost toho, kdo poznal, že příroda
je hrou iluzí a obelhává jedince zdáním, že je skute
čná.
3. Vá¹eň tu nebuï chápána jako agresivně se uplat-
16
ňující vůle domoci se slastného smyslového proží-
vání, ale jen jako vnitřní (du¹evní) nepokoj, který
činí nemožným rozpoznávat fyzikální kvality pří-
rody a tak identi
kovat kvalitu nejvy¹¹í, prázdnotu
nebo tao, z níž se v¹echno vyvinulo jako projev emanace.
Vá¹eň naopak umožňuje postřehovat smyslem
zraku, ba i hmatu, pouze tvarově dokonanou
emanaci, kterou je příroda ve své nejzevněj¹í tvář-
nosti.
4. Prázdnota na jedné straně, čas a prostor na
druhé straně, ov¹em tak, jak je chápe fyzika, jsou
prvotiny existence v¹eho. Proto pouze jejich identi-
 
kací člověk nabývá poznání, které se má k zázrač-
nosti asi tak, jako se má naprosto elementární názor
na život k bezmocnosti vůči osudu.
II
Jakmile v¹ichni lidé seznají, že krásné je krásné,
objeví se i o¹klivé.
Jakmile (v¹ichni) poznají, že dobro je dobrem,
vzniká i zlo.1
Proto se bytí a nebytí vzájemně vytvářejí, z těžkého
vzniká lehké a z lehkého těžké, dlouhé spolu s krátk
ým dostává tvar, vysoké a nízké se k sobě sklánějí,
zvuky, jakmile splynou, spolu ladí, předchozí a ná-
sledující přicházejí po sobě.2
Proto dává moudrý člověk přednost nečinnosti
17
a učí beze slov. Tehdy se v¹echny věci počnou hý-
bat a nezastaví (svůj chod). On tvoří, ale nevládne
(tomu, co je stvořeno), dělá, ale neužívá (toho,
co je uděláno), dokonává díla, ale nevychloubá se.
Pokud se nevychloubá, (žádné bytosti se od něho)
neodvracejí.3
1. Potenciálně je člověk veden k tomu, aby se myslí
zaměřoval na sebe sama, z čehož mu nakonec plyne
pocit uspokojení; to je vy¹¹í stav, než známe jako
¹těstí. Ale být pokojně zaměřen na sebe sama znamen
á neidenti
kovat nic z toho, co na nás doléhá
a posléze v nás budí pocit uspokojení nebo nelibosti.
To v¹ak je stav rajské nevinnosti člověka, kterou již
dávno ve svých předcích opustil. A tak dospěl k pozn
ání dobrého a zlého, krásného a ohyzdného; toto
poznání přivodilo ve¹kerou komplikovanost spole-
čenského žití.
Z toho vzniká poučení, že stav rajské nevinnosti je
nutno žít a neuvědomovat si jej. V tu chvíli, kdy si
jej člověk uvědomí, pozná protiklad prožívání víží-
cího se na tuto nevinnost { člověk je vyhnán z ráje,
jak to čteme ve Starém Zákoně.
2. Dojde-li k identi
kaci nekomplikovaného pro-
žívání, které je vlastně hlubokým pocitem nepřest
ávajícího ¹těstí, dochází k poznání nejen prožívání
komplikovaněj¹ího, nýbrž i ke konfrontaci potenciáln
ích faktů, jejímž působením se rozdruží potenciální
18
jevy, které později dozrají a přivodí vznik v¹eho života
v časově { prostorové dimenzi, jak jej můžeme
vidět dnes.
Faktory existence, resp. jevy makrokosmu v¹ak
tíhnou ke svému prapůvodu. Proto můžeme vidět
u jevů v celé přírodě jakési tu více a tu méně zdárné
úsilí o dosažení rovnováhy, jíž v¹ak vůbec nedosahuj
í. To proto, že procesem od rajské nevinnosti až
k rozvinutí poznatku mnohojevného světa vzniká já-
ství; jáství se rovnováhy obává, nebo» poznává, že
rovnováha znamená zánik toho, co nazýváme individualitou.
Touhou po rovnováze v¹ak jistě vznikají
nebeské sféry. V nich se člověk dovídá, co je příčinou
existence světa, co je nezbytné učinit, aby dosáhl
blaženosti, a jaké příčiny přivodí zánik smyslového
světa, na němž lidé tak lpí.
3. Mudrc je ten, kdo poznal zákonitost vznikání
a zanikání světa a pak se vrátil z abstrahovaného
světa do světa lidí, v němž postřehl snahy lidí, pří-
činy těchto snah a jejich účel. Takový mudrc již ví, že
chtít vést lid k rajské nevinnosti poučováním, jako
to dělají nábožen¹tí kazatelé, laičtí moralisté nebo
političtí demagogové, je a nemůže být jiné než absolutn
ě neúčinné. Ví, že účinným poučováním je jen
příklad. Je-li již vysoce duchovně osvícen, ví i to, že
k dobru světa může působit nejlépe tím, že v¹echnu
sílu své mysli zaměří na svou vlastní bytost. Tím
přiměje fyzikální faktory svého bytí k tendencím
centripetálního působení; jeho účinek se indukuje
19
navenek a zvy¹uje se právě mlčením myslí, jímž se
tlumí resonance hlasivek. Tato resonance totiž neust
ává za slovního mlčení, jestliže člověk o něčem
uvažuje nebo myslí, předev¹ím když se to týká vněj-
¹ích věcí.
Když bytost mudrce zmlkne a fyzikální faktory
jeho bytí již byly donuceny působit dostředivě, pak
jeho působení navenek velice zmohutní. Lidé si
z něho začnou brát příklad a působením indukce
pocítí i ¹těstí; psychologie běhu světa se tedy začne
měnit, a když je mudrc absolutně vytrvalý, dovede
své úsilí o přeměnu světa k úspě¹nému konci.
Aby v¹ak toto induktivní působení bylo dokonale
účinné, musí od něho mudrc neustále abstrahovat
(vědomím). Kdyby totiž do něho zapojil mysl, okam
žitě by toto působení zničil. Proto musí být činný
zcela neosobně. Když je skutečně takto činný neosobn
ě, nedomnívá se (nevychloubá), že jeho činnost
mu dává peče» bytosti významné. Tím vyvol
ává v jiných přátelskou náklonnost; jeho působení
je akceptováno a jeho u¹lechtilé snahy mají naprostý
úspěch.
III
Kdyby nebyli uctíváni mudrci, nebyly by rozepře
mezi lidem. Kdyby si lidé necenili vzácné předměty,
nebyli by mezi nimi zloději. Kdyby zrak nebyl poután
žádoucími předměty, srdce lidí by se nejitřila.1
20
Proto vláda moudrého člověka vyprazdňuje jejich
srdce a naplňuje jejich žaludky. Oslabuje jejich vůli
a zpevňuje jejich kosti. Stále se snaží, aby lid neměl
vědomosti a vá¹ně a aby ten, kdo má vědomosti, nesm
ěl zasahovat.2
Uskutečňuje-li (mudrc) nečinnost, přiná¹í to vždy
pokoj.3
1. Jen velmi málo lidí má vlastní názor. Prakticky
téměř každý se opírá o nějakou autoritu a z toho povst
ávají rozepře. Jeden věří v existenci Boha, jiný
v jeho nejsoucnost, a přestože žádný z nich nem
ůže říci, že věří nebo nevěří po důkazu, přece jeden
potírá druhého. Ale rozpory se netýkají pouze
víry nebo nevíry v Boha. Někdo přísahá na diktaturu,
jiný na demokracii a dále pak i na méně
významné jevy společenského života. A tato víra
v autority dokazuje, že lidé nejsou intelektuálně takov
í, jací se zdají být, a právě proto se ve světě daří
rozbrojům a nesvornosti, které činí život tak těž-
kým.
Bylo by třeba vychovávat lidi k vlastnímu životn
ímu názoru. Ten ov¹em může být objektivní jen
za předpokladu, že je člověk zdrženlivý v postoji
k viděným věcem i v náchylnosti dát se jimi citově
přivábit nebo k nim mít odpor. Příchylnost a odpor
životní názor vždy subjektivizují.
Rovněž je správná poučka necenit si předmětů
podle jejich obecně uznávané ceny. V takovém
21
případě by snad valouny zlata vábily lidi jen svým
leskem jako dětské du¹e, ale projevy lakoty by nevzbudily.
To je ov¹em ideální představa o možnostech,
které při současném stavu neexistují. Proto
lidé musí počítat s tím, že budou trpět strachem
o majetek. A pokyny mudrce budou znít napr
ázdno.
Chtivost člověka je podmíněna touhou po smyslov
ých vzru¹ích. Člověk se nechce tě¹it z nevzru¹itelnosti,
nežádostivosti, nýbrž z vlastnictví věcí, které
v¹ak stejně ztrácejí svůj význam, když se dostaví nal
éhavěj¹í životní okolnosti. Jak rád by dal milionář
v¹echny své miliony za to, kdyby mohl žít a být ¹»asten
jako ti, kdo jsou bez přání. Vlastnictví zevních
věcí, v tomto případě milionů, toto ¹těstí znemož-
ňuje a s tím souvisí i strach ze smrti, kterého ten,
kdo nevlastní nic, ani nezná.
Nejlep¹í cesta k vnitřnímu klidu, který hluboce
ob¹»astňuje, je v tom, že člověk nepovažuje nic za
nezbytné pro svou osobu. Pak se potřeby redukují
na ukojení hladu { a tuto možnost svět téměř vždy
člověku poskytuje; mají-li se věci někdy jinak, pak
je to proto, že vlastnický pud příli¹ rozbujel.
Komunismus chce lidi udělat ¹»astnými. Je to
možné? Vede je k nežádostivosti? Právě naopak.
Zpívá: chceme, aby měl každý víc a víc a aby jeho
þsvatéÿ požadavky po jídle, pití, milování a zábavě
byly úplně splněny. A to není předpoklad pro vznik
spokojenosti a ¹těstí nežádostivých.
22
2. Skutečně moudrý vládce ví, že vést lidi ke ¹těstí
znamená vést je k nežádostivosti. A když na této
cestě budou uspokojeny elementární potřeby lidí,
vření ve světě utichne.
Vyznáváme boj a války jen proto, že své osobní pot
řeby zveličujeme. Vizte prostého venkovana a uvid
íte člověka nejmírumilovněj¹ího, jestliže se nají
a má zaji¹těno, že bude mít stále prostředky, aby
se najedl. Ale vymyslili jsme si boj. Na¹li jsme své
nepřátele v lidech, kteří měli ve světě úspěch. Jsme
poučováni, že jen kvůli nim jsme ohroženi tím, že
se zítra nenajíme. A tak jsme nakloněni s nimi bojovat
a případně je likvidovat, zatím co v nás bují
chtíč mít se nejen tak dobře jako oni, ale je¹tě lépe,
a to bez ohledu na to, zda ti ostatní se budou mít
také tak. Dokonce chceme, abychom se měli lépe než
ostatní. Tak se plný hrnec přetáhne od jedné skupiny
k druhé a ¹těstí zůstane zase tam, kde vždycky
bylo { v opravdové nežádostivosti, která je zcela neuzn
ána.
Moudrý člověk by tedy vedl lid k tomu, aby se
nerozvíjela jeho žádostivost a byl spokojen s minimem,
které by v dostatečné míře uspokojovalo jeho
animální potřeby. Vedl by jej k tomu, aby si nevá-
žil zevních věcí, ale považoval je pouze za služby
elementárním potřebám. Ví totiž, že tzv. chytrost,
tj. pov¹echné vědění o věcech světa, straní vždycky
pouze tomu, kdo jí je obdařen, a v ¹ir¹ím smyslu ničí
pokoj a mír ve světě.
23
3. Nepodněcuje-li vedoucí činitel ve světě lidi k žá-
dostem a naopak dbá o to, aby náruživosti v nich
nevznikly, přispívá míru. To je ov¹em pojetí, s jakým
se nyní nesetkáváme. A» již z jakýchkoli důvodů, je
lid svými vládci veden k rozvinutí žádostí, a proto
i k nepokoji, ba k válce.
IV
Tao je prázdné, ale působí-li, zdá se nevyčerpateln
é.1
Ó, nejhlub¹í! Zdá se praotcem v¹ech věcí.2
Jestliže zmírníme jeho ostrost, osvobodíme je od
zmatku, zeslabíme jeho lesk a připodobníme je k zrnu
prachu, pak se nám bude zdát, že zde zřetelně je.3
Nevím, co je zrodilo.
Předchází před praotcem jevů.4
1. Když mudrc abstrahuje myslí od přírody jako
souboru hmotných jevů, začne vidět prázdnotu podobnou
zemskému prostoru, prosvícenému sluneč-
ním svitem. Tato prázdnota v něm budí extatické
stavy mysli. Když si přitom dobře uvědomuje sebe,
identi
kuje tuto prázdnotu jako tao. Kvalitativně
je totiž faktorem duchovním, který neustále působí,
a to předev¹ím tak, že probouzí blaženosti v těch,
koho zasahuje. A jelikož jsou blaženosti prvotním
stavem životního rozvoje, dovozuje mudrc, že tao
24
působí nevyčerpatelně jako popudový faktor stvo-
ření. Je tedy prázdnotou permanentně působící na
přírodu, již podněcuje k rozvoji na úrovni životnosti;
v jiném vyjádření je ničím, které dává vznik v¹emu,
co existuje.
2. Řekl jsem, že tao je popudový faktor stvo-
ření. Proto je považován za þotcovskýÿ princip
stvoření, tj. obsahuje energie, které jakmile se dostanou
do pohybu, tvoří kvanta, která se pak
jako emise sbalují a vytvářejí v¹echno projevené.
Samo tao v¹ak zachovává svůj charakter; emise
jakožto faktory stvořené nemají již jeho povahu,
protože jejich existence je podmíněna pohybem,
to je prostorem a časem. Tak se zdá být tao
původcem v¹eho; jeho charakter odli¹ný od charakteru
tvorby neposkytuje naprostou jistotu, že
tomu tak skutečně je, ale dá se vyvozovat, že je
z toho, protože podstata stvořeného se podobá
tao.
3. Jakkoli povahu tao neodlučujeme od povahy
podstaty bytí, za samo bytí je nepovažujeme; když
jeho překvapující vlastnost působit zeslabíme přesv
ědčením, že je věcí blízkou chápání mudrce, zjist
íme, že je významným činitelem v bytí, jeho
nejvnitřněj¹ím projevem, ba přímo hybností. Bez
tao totiž, jak poznává mudrc, nemůže nic existovat,
protože to postrádá schopnost sebeuvědomov
ání.
25
4. Povaha tao ukazuje na to, že je tím, co vytváří
skutečnosti na pasivním prostoru, resp. v prostoru
samém, který je jakoby plátnem pro odrážení kinematogra
 
ckých obrazů, tj. přírodních jevů. Z toho
se dá soudit, že tu bylo před stvořením, ba že tu
zůstane, až už stvoření nebude. Je poznáváno jako
vždycky jsoucí, jako to, co je podmínkou bytí a jevů,
ale samo zůstává nezúčastněno na v¹em. Tao je tedy
věčnost, v níž časnost bytuje, ale nikdy se jí nestává.
Časnost v ní může pouze zaniknout nebo z ní vzejít,
ale nikoli jí být.
V
Nebe a země postrádají lidskosti, ke v¹em bytostem
se chovají jako k trávě a živočichům.1
Moudrý člověk není lidský a neporu¹uje přirozený
život lidu. Prostor mezi nebem a zemí se podobá kov
ářskému měchu a flétně: (jedno i druhé) je uvnitř
prázdné a přímé. Čím je (v něm) silněj¹í pohyb, tím
vět¹í je výsledek.2
Kdo mnoho mluví, často se potkává s nezdarem.
Proto je lépe zachovat střed (míru).3
1. Lidé doufají, že budou chráněni před osudovým
zlem tu lidskou společností, tu zase příznivým osudem
a jindy opět Bohem. Přesto v¹ak stojí v samo-
činně působící síle karmického zákona, který působí
26
jednak v dimenzích lidských jedinců, jednak v jejich
začlenění v lidské společnosti, případně také v jejich
začlenění v přírodě.
Karmický zákon může jedince v životě pozvednout
vytvářením příznivých okolností nebo ho ochromit
neutě¹enými poměry, které jsou často provázeny du-
¹evní otupělostí nebo jen omezeností a neschopností
uplatnit se. A právě této karmě chce člověk neuvě-
doměle čelit vírou v pomocné síly, které vidí buï
v lidské společnosti, nebo v přírodě, nebo v Bohu.
Ale zku¹enost ho zpravidla přesvědčí, že se pomoci
nedočká. Leda by jeho víra byla tvůrčí silou. Jen
v tomto případě němé a hluché zevní moci jako by
se pohnuly a uvolnily člověku cestu ke ¹těstí.
Pomoci si v životě tímto způsobem je jistě znamen
ím dobrých kvalit člověka. Mystik si v¹ak nesmí
pomáhat nadměrným vypětím síly víry. Proto získ
ává zku¹enost, že nebe se v¹emi jeho hierarchiemi
bytostí i země se v¹emi jejími působivými atributy
jsou němé a hluché ke každému utrpení jedinců,
i kdyby to bylo utrpení úplně zničující. Když to
mystik pozná, začne spoléhat na sebe sama, na svou
sílu, jíž smí použít pouze tak, že bude věřit v dobrý
průběh svého osudu. Použije-li své síly jiným způsobem,
bude to muset zaplatit jako svůj hřích du¹evn
ím ochromením a tím ov¹em otevřením se zlému
osudu.
2. Moudrý člověk nebude nikdy stranit příbuzn
ým a vykořis»ovat lid pokrevně mu cizí. Z toho
27
hlediska je nelidský. Tato nelidskost je provázena
spravedlivostí, která nikdy neporu¹uje harmonii lidsk
ých skupin nebo společnosti. Nadto pak se varuje
i myslí se zaplétat do lidských sporů; naopak
udržuje mysl v rovnováze při nepřítomnosti my¹-
lenek a se zřetelem na to, aby þžil vnitřní prázdnotu
ÿ ve stavu vnitřní spjatosti s přírodou. Tímto
způsobem se dopracovává k ovládání životní energie
(prány), kterou může rozdmýchat. Tím může
uvádět k v¹eobecné realizaci ideje, které se mají
týkat souladu, dobroty a lásky mezi lidem. Tak
má moudrý člověk pracovat k dobru lidí, protože
toto dobro povede i jeho k nadsvětskému cíli a ur-
čení.
3. Moudrý člověk má být mlčenlivý. Má málo říkat,
ale v mysli má úplně mlčet. Když to činí, je schopen
dmýchat životní silou (pránou) a přivádět k realizaci
u¹lechtilé ideje.
Kdo není mlčenlivý na úrovni řeči, nemůže stře-
žit svou mysl. A kdo nemlčí my¹lenkami, rozechvívá
své nitro a ztrácí magnetickou sílu mysli, která se
získává mentálním mlčením. Mnohomluvný člověk
v řeči i my¹lenkách je vždy zcela světský.
28
VI
Prázdnota ( tao) je nesmrtelná a nazývám ji nejhlub
¹í počátek. Vstup do nejhlub¹ího počátku nazý-
vám kořen nebe a země. Počátek je nekonečný jako
jsoucno a působí bez námahy.
Poznání dění přírody umožňuje prázdnota, na niž
se dění promítá. A tato prázdnota je věčným svědkem
dění; proto můžeme prázdnotu považovat za
jsoucnost nazývající se věčností. Jeho úzký vztah
k přírodě pak ukazuje na to, že z ní příroda pochází,
protože je pouze dočasným dějem na těle prázdnoty.
Realizuje-li jogín kvalitu prázdnoty ve svém vě-
domí, prožívá nebeské stavy. Tyto stavy poznává
jako bliž¹í původu přírody a nebes, čímž pro sebe
ře¹í problém poznání počátku, rozvoje a konce existence
jevů. A protože prázdnotu objeví jako permanentn
í jev v pozadí projevů přírody ve v¹ech jejích
formách, poznává také, že se její existence vmě¹uje
do světa jevů bez toho, že by jeho jevy mohly její
uplatňování brzdit.
VII
Nebe a země jsou věčné! Nebe a země jsou
věčné proto, že netrvají pro sebe. Proto mohou být
věčné.1
29
Moudrý člověk zůstává v pozadí a tím se právě
ocitá v čele lidí. Nedbá o svůj život a tím právě svůj
život zachovává. To se děje proto, že mudrc opovrhuje
osobními (zájmy) a tím se právě jeho osobní
(zájmy) uskutečňují.2
1. Trvání existence jevů je přímo závislé na jejich
osobitém působení. Když jevy bytostí i věcí obracejí
zájem k sobě samým, k své vlastní existenci, stává se
jejich energetické vyzařování dostředivým. Následkem
toho se existence dostává do rozkladu a spěje
k velmi rychlému konci.
Jinak je tomu s jevy, které své osobité vyzařování
podněcují a stupňují. Takovéto vyzařování totiž strh
ává a vytrhuje z tendencí se usazovat i kvanta energi
í již opotřebovaných, a proto v nečinnost přecházej
ících. Na základě toho dochází k obnově struktury
jevu, čili jev si udržuje mladost.
O kosmu a předev¹ím o jeho zářivých tělesech se
předpokládá, že vyzařují velké množství zplodin.
Proto je jejich existence nepoměrně del¹í než existence
tvorů, kteří žijí tím, že záření těchto těles přij
ímají. To znají ti, kdo zkoumají cesty nebeských
a pekelných tvorů. Poznávají, že bytosti samozářné
(nebeské) existují neobyčejně dlouho proti bytostem
nezářícím (andělským) a ty zase velice dlouho
proti bytostem pozemským a niž¹ím. A jejich rozdru
žení se zakládá právě na schopnosti podněcovat
stav energetického vyzařování.
30
Přechod ze stavu jednoho druhu bytostí do stavu
druhého druhu je spojen se zku¹enostmi. Když si
např. běžný člověk, tj. člověk žijící prostřednictvím
smyslových reflexů, předsevezme vytvořit ze sebe
energický typ, má potíže se svou du¹evní nehybnost
í. Přemůže-li tuto nehybnost, pak jeho tělo prod
ělává bolesti proměny z typu nehybného do typu
hybného. Mizí charakter bytosti magnetické a objevuje
se charakter typu elektrického. Když je tento
charakter přetvořen, poznává člověk slast prožívání
energického tvora, slast tak cizí tvoru vnitřně nehybn
ému.
Tato zku¹enost stačí k poznání, že dal¹ím stup-
ňováním energetičnosti se kvalita prožívání je¹tě
zlep¹í. A zku¹enost to zase potvrdí. Když totiž
člověk energetičnost svého bytí bude podněcovat
tak, že z jeho života vymizí okamžiky klidu, který
je možno charakterizovat jako podléhání impulsům
vněj¹ího světa, pozná stav bytostí samozářných. Pozn
áním tohoto stavu se doví, že spása za prahem
slasti je dosažitelná dal¹ím udržováním a případně
stupňováním stavu samozářnosti.
Toto je životní zku¹enost mystiků, kteří nehledali
spásu v blažených prožitcích, nýbrž ve stupňování
energie a vyzařování vlastního bytí. Poznali příčiny
kvalitativní oddělenosti bytostí, které bez ohledu
na prostorové rozdělení jsou rozděleny kvalitativně,
a poznali také, jak každý druh bytostí je od druhého
oddělen jakoby tvrdým krunýřem vlastně jen abstraktn
ích hradeb, rozdělujících stvoření do různých
31
kategorií. A to je zku¹enost, která uděluje moudrost
v pravém smyslu tohoto slova. Poznání kvalit samoz
ářnosti a vnímavosti, která nutně provází lpění
na smyslovém prožívání, vede k vzniku 
lozo
ckého
názoru o věčnosti nebes a v raných dobách i země.
2. Pravá moudrost neznamená rezignaci. Pravá
moudrost vede k tomu, aby se člověk staral o udržení
celého svého bytí v náležitém stavu energetické aktivity.
Tento stav sám vytváří podmínky k uplatnění
stavu a záměrů mudrce, av¹ak jinými cestami než
obvykle. Uplatňují se my¹lenky mudrce, a to vlastně
cestou tzv. davové sugesce.
Co mudrc udržuje jako ideu, to napadá druhé jako
idea vhodná k realizaci. A samy sebou se vytvářejí
podmínky k jejímu uplatnění ve světě. Mnozí lidé
dostanou totiž nápad, že by to nebo ono měli udělat
nebo podle této mravní ideje žít { a když je mudrc
mravně bytostí nebeskou, ¹íří ve světě ideje vedoucí
k harmonii, ¹těstí a klidu.
Podobně ov¹em působí ideje rozkladné. Těchto
idejí se zpravidla chápou energičtí lidé, kteří jsou
þkarmicky mladíÿ, a proto vidí své cíle pouze v ur-
čitých podmínkách pozemského života. Tito lidé
stejně jako mudrci vyvolávají þdavovou sugesciÿ, jej
íž pomocí usměrňují svět tam, kde ho chtějí mít.
Tak vznikají diktátoři a jejich režimy a tak vznikají
i sympatie k těmto režimům. Jsou to sympatie do-
časné, protože omezují svobodu, lidé to v¹ak prostě
nepochopí dříve, než získají s omezováním svobody
přímou zku¹enost.
32
VIII
Nejvy¹¹í ctnost je jako voda. Voda přiná¹í užitek
v¹em bytostem a nebojuje. Je tam, kde by nechtěli
být lidé. Proto se podobá tao.1
®ivot by se měl řídit (zákony) země; srdce se má
řídit (zákony) vnitřních podnětů; dobročinnost má
odpovídat lidskosti; slovo má odpovídat pravdě; spravov
ání (země) má odpovídat klidu; konání má odpov
ídat možnostem; činnost má odpovídat času.2
Nebude-li zápasů, nebude nářků (mezi lidem).
1. Univerzálně pojatou ctnost musíme chápat jako
du¹evní vlohu starat se pouze o du¹evní rovnováhu
spojenou se silnou vnitřní aktivitou, která je zamě-
řena na bezpříčinnou živost a činorodost. V takov
ém případě duch (vědomí) člověka probíhá kosmem
jevů a harmonizuje stavy jejich energetického nap
ětí. Tento stav se podobá stavu tao v činnosti. Jinak
to v¹ak je stav, který běžně orientovaný člověk
nesná¹í. Vyžaduje transcendentní zřetele a takový
stav vyhovuje těm, kdo sledují vykoupení ze strastí
sansarického života.
2. Běžný člověk sotva pochopí, že zákony země přikazuj
í něco jiného než to, co dovolují zákony státu
v už¹ím pojetí a v¹eobecné požírání tvora tvorem
v ¹ir¹ím pojetí. Řídit se zákony země v¹ak z hlediska
mudrce znamená setrvávat myslí na zemi a neuvažo-
33
vat fantasticky jako ti, kdo uvedli na scénu rozličné
 
lozo
e a ismy. Na druhé straně to v¹ak také znamen
á lpět na zemi po způsobu sobců.
IX
Kdo naplňuje (nádobu) přes okraj a brousí (ostří)
přespříli¹, dlouho je nepodrží.1
Když síň je naplněna zlatem a jaspisem, nikdo
není s to, aby ji uhlídal. Jsou-li bohatí a vzne¹ení
py¹ní, sami na sebe přivolávají ne¹těstí.2
Když je dílo dokonáno, (nech») se člověk vzdálí.
V tom je zákon přirozeného tao.3
1. Jinými slovy: hara¹ení zbraněmi, jak to činí
často diktátoři, aby se vydíráním domohli vět¹ího
osobního nebo státního vlivu, přivolává válku. Proti
tomu umírněnost zaji¹»uje mír a v¹echno dobré, co
mír přiná¹í. Lao-c' tedy varuje před takovým počí-
náním, nebo» ví, že jenom klid (mír) přiná¹í dobro
a ¹těstí v¹em lidem.
2. Py¹ní lidé jsou jako majetníci rozličných předm
ětů, po nichž touží jiní. Jsou-li takoví lidé mocní,
vyvolávají si nepřátele a ti proti nim povstanou
a zničí je. Nestačí ani mnohostranná policejní a politick
á opatření, aby se zničení vyhnuli. Mohou se
pouze domnívat, že si tak opatřují jistotu ve svém
34
postavení. Přinejmen¹ím vyvolají neklid a boje,
které zmítají národem nebo státem, podle okolnost
í.
3. Je-li kdo postaven v čelo lidské společnosti jako
tvůrčí osoba, měl by vědět, že má za úkol vykonat
pro ni něco v¹eobecně prospě¹ného. Když tento
úkol splní, má se vzdát svého postavení. Obvykle
je tomu v¹ak docela jinak. Kdo takové postavení
získá, snaží se udržet si je, nebo» poznává, že þmoc
je cosi sladkého a vábnéhoÿ. A když si své postavení
chce udržet, musí se uchýlit k násilí. Tím vzniká
neklid a zlo pro celou společnost, v jejímž čele je.
Je třeba mnoho mravní síly, aby jednotlivec prop
ůjčené moci nezneužil. Ale může mít tuto mravní
sílu člověk, který má ohledy pouze politické a nikoli
náboženské? Zku¹enosti dokazují, že nikoli. Zdá se,
že politické ohledy takového člověka pramení z přesv
ědčení, že jen on rozumí problematice společensk
ého života, a proto nedbá o přesvědčení a citový
život ostatních. Tak ryze politické zřetele přiná¹ejí
na svět zlo.
X
Aby si (člověk) uchoval klid du¹e, musí zachovávat
jednotu. Tehdy se (v něm) nebudou probouzet touhy.
Bude-li duch měkký, člověk bude podoben novorozenci.
Bude-li jeho vnímání čisté, nebude bloudit.1
35
Láska k lidu a spravování země se děje bez rozumov
ání. Brána světa se otvírá i zavírá, je-li zachová-
ván klid. Nečinnost umožňuje, abychom seznali tuto
pravdu.2
Rodit (bytosti) a vychovávat (je), tvořit a nevládnout
tomu (co je vytvořeno), vytvářet a neužívat
(toho, co je uděláno), být v postavení star¹ího mezi
druhými a nepovažovat se za vládce { to v¹e se naz
ývá nejhlub¹í te.3
1. Zachovávat jednotu v podobě stálosti mysli. Nebo
» jen člověk, který nedovolí mysli, aby byla těkavá,
bude spokojen, čili klidný a nežádostivý. A když
tento klid a tato nežádostivost nebude ru¹ena ani
potenciálními du¹evními vzruchy, promění se v du-
¹evní jas a elastičnost, jejichž pomocí se rozvine naz
írání, které přisuzujeme mudrcům.
Moudrost tedy není du¹evní vloha. Je to du¹evní
vlastnost vyplývající z reálných podmínek, z nichž
nejdůležitěj¹í je právě nežádostivost. Kde není nežá-
dostivosti, tam je těkavost, a kde je těkavost, tam
není moudrost.
2. Buï je člověk nežádostivý a do čela lidské
společnosti postaven osudem, a proto má i přehled
o situaci, který mu umožňuje moudře vládnout.
Nebo je žádostivý a myslí si, že jeho motivy
lidská společnost schvaluje, a pak vládne
podle svých představ, nevystihujících potřeby lidské
36
společnosti. Je samozřejmé, že první je spí¹e vý-
jimkou, kdežto druhý běžným zjevem. Proto se
brána světa neotvírá a nezavírá, ale vytvářejí
se nepřirozené, umělé společenské jevy. Kde není
běh věcí přirozený, to je v souladu s napětími
v přírodě se vyskytujícími, tam jsou nesrovnalosti
a utrpení. { Za nečinnost považujme odstup
od dění ve světě a současně jeho bdělé pozorov
ání. Takový postoj je nejlep¹í cestou k pozn
ání.
3. Vychovávat znamená poučovat příkladem. Nebo
» žádné mravní naučení bez příkladu nepůsobí.
Když něco čtenáři vykoná¹, odevzdej to jako dílo
světu bez pomy¹lení na odměnu nebo náhradu. Jsi-li
považován za moudřej¹ího než ostatní, ci» se jako
každý jiný průměrný člověk. Tím bude¹ dodržovat
ctnosti, jejichž výsledkem je zbož¹tění vlastn
ího bytí. { Nemysli, že vývoj k vy¹¹ím stavům
bytí vzejde z něčeho jiného než z pravých ctností,
které ov¹em musí¹ dodržovat. V¹echno je podmí-
něné. Moudrost jako nevědomost, pocit blaha i utrpen
í. A jen po¹etilost ti může vnuknout přesvědčení,
že ovoce zbož¹tělého života záleží na něčem jiném
než na tvém snažení žít podle pravidel o božském
žití. Teprve takové žití vyvolá reakci, která způsobí,
že vzejde i božské poci»ování.
37
XI
Třicet paprsků se spojuje v jedné hlavici a (tvoří
kolo), použití kola v¹ak závisí na prázdnotě mezi
nimi (paprsky). Z hlíny dělají lidé nádoby, av¹ak
použití nádob závisí na prázdnotě v nich. Vysekávají
dveře a okna, aby vystavěli dům, av¹ak použití domu
závisí na prázdnotě v něm. Taková je tedy užitečnost
bytí a vhodnost nebytí.

lozo
ckého hlediska je užitečnost věcí závislá
na dvou kvalitách. Jednu z nich nazýváme hmota,
druhou duch. Ov¹em pojem þduchÿ nelze chápat
v tradičním smyslu jako životní princip, schopný
existovat odděleně od hmoty. Duch je tu vlastně
principem, který získává svůj pravý charakter, až
když jeho kvalita přestoupí hranici vibračních hodnot
projevujících se jako fyzikální činitel, který je tu
silou, tu hmotou. Ve skutečnosti v¹ak ani tento duch
není čímsi absolutně rozli¹ným od fyzikálních kategori
í tvořících hmotu, jenže ve své vlastní oblasti
takové kategorie nevytváří. Proto považujme þducha
ÿ za energetický jev, který lze kvali
kovat jako
prázdnotu.
Působením prázdnoty na fyzikální kategorie tvo-
řící silové nebo hmotné jevy vzniká tzv. živá hmota,
přičemž ona sama se pak jeví jako její obsah, který
u živé hmoty poznáváme jako mysl, rozum, vě-
domí apod. Pokud jsou tyto kategorie živé přírody
v harmonickém vztahu k hmotě samé, máme tu,
38
předev¹ím u člověka, činitele, který činí život tím,
čím je nebo se nám zdá být, totiž faktorem schopn
ým měnit neživý svět věcí. Tak þprázdnotaÿ vládne
světu a na ní závisí, zda neživý svět věci bude nebo
nebude měněn.
Užití prázdnoty jako faktoru moudrosti, vědeck
ého rozumu nebo 
lozo
cké mysli je tím dokonalej¹í
a lep¹í, čím vy¹¹í má člověk zřetele. V¹echen vědecký
a technický pokrok vze¹el právě z odstupu kategorií
prázdnoty (rozumu, mysli a vědomí) od hmoty (a jej
ích kategorií); duchovní ¹kolení vede k velmi hlubok
ému odstupu prvních jmenovaných kategorií od
druhých, čímž také vzniká moudrost jako nejvy¹¹í
projev abstrahované du¹evnosti živých bytostí.
XII
Pět barev otupuje zrak. Pět zvuků otupuje sluch.
Pět chu»ových počitků otupuje chu». Rychlá jízda
a lov pobuřuje srdce. Vzácné věci ponoukají člověka
páchat zločiny. Proto snahy rozumného člověka smě-
řují k tomu, aby byl syt, a ne k tomu, aby měl krásné
věci. Zříká se jich a spokojuje se s prvním.
Když člověk ovládne dojmy, vznikající smyslovým
vnímáním, zabraňuje vzruchům a necení si ničeho,
co ho může vzru¹it jako osobní potřeba nebo estetick
ý pocit, dosáhne du¹evní rovnováhy; ta se projev
í nejen ve spokojenosti, ale i ve vystupňované
39
ostrosti vnímání. Zejména kázeň vnímání zrakem
vede k rozvinutí neobyčejně ostrého postřehu, který
umožňuje člověku proniknout až za zástěnu fyzické
masky, tváře, do oblasti úmyslů, cítění a pohnutek,
což má ov¹em ten význam, že člověk může být
sotva překvapen počínáním druhých. Ovládnutí sluchu
vede k rozvoji jasnosly¹ení, resp. sly¹ení do velik
ých dálek nebo sly¹ení mentálních úvah. A potla-
čení reakcí na chu»ové momenty umožňuje člověku
pronikat objektivním postřehováním do oblasti zasmyslov
é.
Protože mudrc ví, že v¹echny tyto výsledky přin
á¹ejí tak vysoké osobní dobro, zjednodu¹uje svůj
zevní život a redukuje své domnělé osobní potřeby
na zachování existence těla. Snaží se pouze najíst se
a žít ve v¹eobecné psychické kázni; tímto způsobem
se jeho životní cesta změní v nadsvětskou bez pří-
měsků psychické abstrakce a exaltace. Estetické vy-
žívání tuto cestu zatarasuje, nebo» roz¹iřuje osobní
potřeby do stupně, kdy se již rozpoutávají nezvládnuteln
é vá¹ně.
XIII
Sláva i hanba se podobají strachu. Vzne¹enost je
podobná velikému ne¹těstí v životě. Co znamená,
že se sláva a hanba podobají strachu? Znamená to,
že lidé níže postavení získávají slávu se strachem
a rovněž se strachem ji ztrácejí. Co znamená, že je
40
vzne¹enost podobna velikému ne¹těstí v životě? Znamen
á to, že je pro mne velikým ne¹těstím, že si sám
sebe (cením). Když si nebudu sám sebe cenit, nepotk
á mě ani ne¹těstí. Proto vzne¹ený člověk, který
obětavě slouží lidem, může mezi nimi žít. Lidumilný
člověk, který obětavě slouží lidem, může dlít mezi
nimi.
Jeden z velikých projevů ctnosti člověka je uvažovat
o sobě jako o zavrženíhodném tvoru. Když ho
tyto úvahy nepovedou k du¹evní depresi a naopak
je vyrovná zachováním činorodé energie a du¹evní
svěžesti, stane se nesmírně silným jedincem. Z jeho
života zmizí strach, druhým se stane snesitelným
nebo i příjemným a získá předpoklady konat velké
činy.
Jenom strach činí v¹echny cesty jedince životem
nejisté. Za strachu jen osud může člověka postrčit
do čela men¹í nebo vět¹í lidské společnosti nebo ho
také může zatlačit do nejzaz¹ího pozadí; na obou
místech pak bude prožívat muka nejistoty a z toho
důvodu se dopou¹tět po¹etilých činů.
Nevpus»te proto do sebe strach. Zataraste mu
cestu tím, že si přestanete vážit sebe. A když se vám
to podaří a zjistíte, že jste tím získal nesmírně vý-
hodnou pozici mezi ostatními, nezneužijte jí. Nežijete
totiž proto, abyste vynikl ve vněj¹ím životě, ný-
brž spí¹e proto, abyste dovedl svůj život k naprosté
vyrovnanosti, která ho umožňuje zakončit ve ¹těstí.
Když ve ¹těstí opustíte tento svět, budou energie,
41
zplozené z ve¹keré va¹í činnosti, směřovat do stavu,
v němž nenastane ulpívání na něčem žádoucím; tak
se zastavuje koloběh znovuvtělování tvorů.
XIV
Hledím na ně a nevidím, a proto je nazývám neviditeln
é. Naslouchám mu a nesly¹ím, a proto je naz
ývám nesly¹itelné. Snažím se uchopit je, av¹ak nedosahuji
ho { proto je nazývám nejnepatrněj¹í. Tyto
tři (vlastnosti tao) jsou nevysvětlitelné, proto splý-
vají v jedno. Jeho vrchol není osvícen, jeho spodek
není zatemněn. Je nekonečné a nelze je pojmenovat.
Opět se vrací k nebytí. Proto se nazývá tvar
bez tvaru, obraz bez předmětu. Proto je nazývají nejasn
é a mlhavé. Setkám-li se s ním, nevidím jeho
tvář, sleduji-li je, nevidím jeho záda.1
Když se přidržím dávného tao a ovládnu nyněj¹í
bytí, mohu poznat dávný počátek. To se nazývá nití
tao.2
1. Tao, prazáklad jsoucna, jehož kvalita zevně odpov
ídá v¹ezrcadlícímu principu, kdežto vnitřně je to
faktor, z něhož v¹echno povstává emanací. Je smysly
neidenti
kovatelné, ale je poznatelné lidskému duchu,
který se vynořil po dokonalém uklidnění mysli.
Tento duch je také schopný vnímat, ale to lidé nev
ědí, proto se spokojují s pomíjivým vědomím, které
vy¹lehuje z neklidné mysli a provází ji.
42
Kdo poznává tao, ví, že je to princip, který v sebe
vtahuje v¹echno stvořené, které se zúčastnilo jeho
poznání. To znamená, že stvořené, které poznává
tao, je zralé pro resorpci v pra-nic, z něhož v¹echno
vze¹lo. Ale pocity stvořeného, které je absorbováno
principem tao, se nerovnají pocitům stvořeného,
které je vystaveno běžné smrti. Nebo» je-li stvořené,
které je vystaveno běžné smrti, napadáno pocity ni-
čení, je absorpce v tao provázena evidencí rozpínání
a roz¹iřování, což souvisí s povahou tao, které prostupuje,
resp. je obsaženo ve v¹em stvořeném.
Tao je věčnost se v¹emi atributy, která prostupuje
ve¹kerou časnost. Je tím něčím, co v nás budí jistotu
nebo přesvědčení, že nezemřeme, i když jsme zku-
¹enostmi přesvědčováni, že tomu tak nebude. Tak
se princip tao uplatňuje ve stvořeném jako jeho nejvy
¹¹í hodnota, jako námi tu¹ená věčnost. Nemá tedy
tvaru ani dobře poznatelné povahy nebo vlastnosti,
ale je zde a uplatňuje se v na¹em životě jako to, co
nám vnuká dojem, že je dobré a účelné život žít,
čili jako něco, co přemáhá nihilistický názor, který
uchvacuje abstrahovaným vědomím neprostoupené
bytí a tím také lidi na nízkém stupni mravního a tím
i du¹evního vývoje.
2. Když následkem zcela uklidněné mysli, nezachvacovan
é chtíči, vystoupí na scénu života tao, pozn
á člověk procesy tvoření a stvoření. Vidí jakoby
hrubě smyslovým viděním emanace tao, které se
jeví jako jemné substance, a ty se dále zhutňují,
43
až se stanou stavebními kameny útvarů stvořeného
světa. Tak se před člověkem uskutečňujícím tao otev
írá panorama tvůrčího procesu, v němž i on sám
se najde jako náhodné seskupení sil, které získávají
soudržnost následkem podmínek skrytých v energetick
ých činitelích, jimiž jsou chtění. Proto ten,
kdo poznal a uskutečnil tao, může dát svému životu
nový směr a vyvést jej z oblasti neodolateln
ých popudů a tím i nepřemožitelného osudu do
oblasti, kde tato pouta mizí nebo již nejsou obt
ížná.
XV
Kdo byl za dávných časů schopen vzdělání, znal
nejnepatrněj¹í (věci) i hluboké (tajemno). (Tací lidé
byli v¹ak) skryti, a proto je nebylo možno poznat.
Protože je nebylo možno poznat, zobrazuji (je) libovoln
ě: byli bojácní, jako by v zimě přecházeli potok;
byli rozpačití, jako by se báli svých sousedů; byli
důstojní jako hosté; byli opatrní, jako by přecházeli
po tajícím ledu; byli prostí jako ne¹lechtěný strom;
byli nezměrní jako údolí; byli neproniknutelní jako
zkalená voda. To byli ti, kteří zachováváním klidu
uměli ¹pinavé učinit čistým. To byli ti, kteří tím, že
dovedli uklidnit věčný pohyb, napomáhali životu. Zachov
ávali tao a nepřáli si nic zbytečného. Protože si
nepřáli mnoho, spokojovali se tím, co je, a netvořili
nové.
44
V dávných dobách, kdy byla technika na velmi
nízkém stupni, se vzdělání upínalo k 
lozo
ckému
poznání, z nichž nejvy¹¹í bylo poznání tao. Ale
tehdy stejně jako dnes zevněj¹ek triumfoval nad
věcmi niternými, a proto hlavní místo zaujímala so-
 
stika; poznání tao bylo výsledkem univerzity mravnosti
a povzneseného a oči¹těného my¹lení. A pozn
ání tao vede i k poznání problematiky uplatnění
pravdy. Z toho vyplývá, že ten, kdo poznal tao, je
nesmírně opatrný, má-li je vysvětlit světskému člov
ěku. Ví totiž, že velice snadno se charakter a pů-
sobení zkreslí; ono je totiž jako světlo lampy, při
němž jeden může číst svaté Písmo a jiný padělat
podpisy, jak řekl o Bohu Rámakr¹na, indický svě-
tec. A přítomnost tao vyžaduje, aby ten, kdo je zná,
uvažoval velmi prostě, byl ponořen v sebe a s myslí
otevřenou a roz¹ířenou k dobru a tím také nutně
zachovával tajemství svého vnitřního života, čili byl
neproniknutelný. Když si ten, kdo zná tao, takto
počíná, působí automaticky tak, že kolem sebe ¹íří
dobro a jas uchvacující intelekt druhých. A ten, kdo
zná tao, je mudrc. Proto ti¹í bouři svých chtíčů až
do jejich vyhlazení a tím pak ¹íří kolem sebe povzbuzen
í a naději, která dává jiným sílu žít dále v¹ední
život. A protože ví, že přítomnost tao je závislá na
tichu bytosti a její nežádostivosti, omezuje své pot
řeby na minimum, na nejnutněj¹í věci k zachování
zevního života, o jehož existenci soudí, že je účelná
pro nadsvětské činitele, duchovní oblasti a případně
tvory.
45
Člověk, který zná tao, nezaplétá se tedy do činnosti
podmíněné tělesnými žádostmi, protože ví, že
se tím zapřádá do řetězu příčinnosti, jež nutí bytost
putovat oblastmi zrozování a smrti. Ví, že již má
vztahy, které mu umožňují žít bez vytváření příčinn
ých napětí (karmy), a proto žije, aniž vytváří něco,
co by jej vleklo jako neodolatelná síla, pramenící
ze žádoucích věcí. Tak tao dává svobodu a dovolí
ji zachovat, když kriteriem člověka je jeho zřetelná
přítomnost. Jeho mizení ho nutí, aby revidoval jedn
ání.
XVI
Přivedu prázdnotu (svého srdce) do krajnosti { zachov
ám úplný klid, a tehdy v¹echny věci samy porostou
a já budu čekat, až se navrátí. V¹echny věci se
rozvíjejí a navracejí k svému počátku. Návrat k po-
čátku se nazývá klid, klid se nazývá návrat k životu.
Návrat k životu se nazývá stálost. Znalost stá-
losti se nazývá osvícenost, av¹ak neznalost stálosti
způsobuje zlo. Kdo zná stálost, stane se moudrým,
moudrý se stane spravedlivým, a kdo je spravedlivý {
stane se vládcem. Vládce se řídí nebem, nebe se řídí
tao, tao je v¹ak věčné. (Takový vládce) se do konce
života neocitne v nebezpečí.
Kdo v sobě vytvoří prázdnotu, čili zastaví du¹evní
činnost, aniž utlumí bdělost, stane se pozorovatelem
46
světa a věci tohoto světa představí jeho zraku svůj
růst a vývoj k prazákladu, k tao. A protože tyto
vize překračují vliv času, pozná pozorující člověk,
že jejich návrat k počátku, k tao, se děje v těchto
stupních: předev¹ím dospějí k poznání tao jakožto
bezbřehému a v¹echen čas překračujícímu trvání.
Pak se toto poznání obrazí v jeho postupné realizaci
v bytí. Tím člověk unikne strastem, které ho až do té
doby mohly postihovat. Když jsou strasti takto překon
ány, okou¹í člověk, by» jako v čase existující tvor,
odlesky vlastností nebo kvalit tao. To vede k nem
ěnnosti stavu nitra. Když se stavy nitra člověka
nemění, pak změny v životě světa poskytují člověku
poučení, které ho učiní moudrým. Moudrý je vždy
spravedlivý. A když se jeho moudrost zcela promění
ve spravedlivé cítění a tím i jednání, dosáhne člověk
duchovních atributů vládce. Pravý vládce zachovává
dobrotu (nebe), která je v úzkém kontaktu s prazá-
kladem stvoření, s tao, jehož pravá kvalita, věčnost,
posvěcuje v¹e, co přes dobrotu je s ním v kontaktu.
Když toto v¹e vychází z tohoto života (smrtí), vchází
jen do blaženosti a světla, do spásy.
XVII
Prostí lidé věděli, že byli mezi nimi velcí lidé. Milovali
je a ctili. Potom se jich báli a opovrhovali
jimi. Proto ten, kdo nezasluhuje důvěry, nepožívá
jí (u lidí). Kdo je uvážlivý a zdrženlivý ve slovech,
47
získává zásluhy a dokonává díla; a lid praví, že se
řídí přirozeností.
Na nejniž¹ím stupni vzdělanosti, v době, kdy je¹tě
do u¹í lidí nehučí propagandistické þpravdyÿ, pozná-
vají lidé okolní svět vnitřním korektivem mravnosti,
zu¹lechtěným citem. V takovém případě se ten, kdo
zná tao, potkává s úctou ostatních. Když v¹ak jsou
prostí lidé otráveni rozličnými naukami o povaze
světa a následkem toho se jejich chtíče a vá¹ně rozpoutaj
í, poznávají v těch, kdo znají tao, nepřátele
světa a sebe samých. Z toho v jistých dobách vzniká
tichá nenávist k znalcům tao; v jiných dobách se
dokonce vraždí.
Proto se ten, kdo zná tao, musí chovat tak, že
zjitřené nitro jiných lidí ti¹í. Pak je poznán jako ten,
kdo zasluhuje důvěry. Je-li kromě toho mravný, málo
mluví a plní sliby, překoná osten zjitřeného nitra
druhých a získá možnosti dovést svůj vnitřní vývoj
k maximálnímu výsledku; na této cestě bude poznán
jako ten, kdo se řídí vy¹¹í přirozeností, přirozeností
tao.
XVIII
Teprve když odstranili veliké tao, objevila se þlidskost
ÿ a þspravedlnostÿ. Teprve když se objevilo
mudrování, vzniklo i veliké pokrytectví. Teprve když
je ¹est příbuzných ve při, objeví se þsynovská úctaÿ
48
a þotcovská láskaÿ. Teprve když v zemi vládne nepo
řádek, objeví se þvěrní služebníciÿ.
Poznání absolutna tao a živý styk s ním činí člov
ěka skutečně spravedlivým. Když tento korektiv
zmizí, vzniká lidskost a spravedlnost jako výtvor
lidské společnosti, jakési mravní normy, nad nimiž
musí bdít zákon. Když dále zmizí moudrost, vznikaj
ící z kontaktu s tao, dostaví se její náhražka,
mudrlantství; to již snadno objeví křivolaké cesty
a předstírání o nich, že jsou pravé. { Kdo jiný bude
dokazovat, že ctí svého otce nebo miluje svého syna,
než ten, kdo nenávidí celou řadu jiných lidí? Takový
člověk se potřebuje očistit před sebou samým nebo
před druhými tím, že ukazuje, že kromě nenávisti
má i pozitivní poměr k jiným. Za co stojí taková
úcta nebo láska lze si domyslit. { Ve zcela spořádan
ém státě není zájem o velkohubé přitakávače. Ale
když někdo ve státě pozvedne prapor revoluce, pak {
jakmile má určitý úspěch { získává þvěrné služební-
kyÿ; ti ov¹em nemyslí na dobro nikoho jiného než na
své vlastní. Proto žádná revoluce ani diktatura není
dobrá. Vyná¹í do popředí zkažené charaktery, které
se domáhají výhod pro sebe, a proto kdekoho strh
ávají do propasti, otravujíce lidskou společnost don
á¹ením, lhaním, vymý¹lením zlého a ničením dobr
ého.
49
XIX
Až bude odstraněno mudrování a vzdělanost, lid
bude stokrát ¹»astněj¹í; až bude odstraněna þlidskost
ÿ a þspravedlnostÿ, lid se navrátí k synovsk
é úctě a otcovské lásce; až bude zničena chytrost
a zisk, zmizí zloději a lupiči. V¹echny tyto tři věci
(pramení) z nedostatku vědění. Proto je třeba ukazovat
lidem, že mají být prostí a skromní, omezovat
osobní (přání) a zbavit se vá¹ní.
Mravní nedostatky lidí se pojí na nevědomost.
Nevědomost pramení z malého rozsahu uvědomov
ání. Malý rozsah uvědomování vytváří tendence
mysli výhradně do oblasti smyslových jevů, tedy do
světa hmotných forem. V takto orientované mysli
se jako odlesk pravého roz¹íření vědomí rozvíjí technick
é my¹lení se v¹emi svými nedostatky; jsou to
předev¹ím různá přesvědčení a sebevědomí, že jsou
pravdivá. Z toho pramení různé teorie a lid trpí
pod jejich uplatňováním, protože nikdy nevystihují
v¹echnu problematiku života prostých lidí.
Prostota a skromnost zjednodu¹uje zevní život.
A kdo omezuje nebo potlačuje projevy osobnosti
a zbavuje se vá¹ní, ten vná¹í do svého života spokojenost,
jakou nemůže poskytnout ani nadměrný
přebytek v¹ech životních výhod a potřeb. Nebo» nespokojenost
je věcí nitra a nikoli hromadění upotřebiteln
ých věcí. To by se měl snažit každý pochopit;
tím by získal zlatý klíč k hluboké a dokonalé spokojenosti.
50
XX
Až bude odstraněna þučenostÿ, zmizí i hoře. Jak
nicotný je rozdíl mezi slibem a úlisností, jak velký je
rozdíl mezi dobrem a zlem! Je třeba stranit se toho,
čeho se lidé bojí.1
Ó, jak je pln zmatku (svět), na kterém se dosud
řád neustanovil.2 V¹ichni lidé se radují, jako by se
účastnili slavnostní hostiny nebo jako by oslavovali
příchod jara.3 Pouze já samojediný jsem klidný a nevystavuji
se světu na odiv. Podobám se dítěti, které
dosud nepři¹lo na svět. Ó, vzná¹ím se! Zdá se, že
není místa, kde bych mohl spočinout.4 V¹ichni lidé
jsou plni tužeb, jen já samojediný se podobám tomu,
kdo se v¹eho vzdal. Jsem jako srdce hloupého člov
ěka. Ó, jak je prázdné. V¹ichni lidé jsou plni světla.
Jen já samojediný jsem podoben tomu, kdo je pohrou
žen v temno.5 V¹ichni lidé jsou zvídaví, jen já
samojediný jsem lhostejný. Jsem jako ten, kdo je
uná¹en ¹irým mořem a neví, kde se zastaví.6 V¹ichni
lidé projevují své vlohy, jen já samojediný se podob
ám hloupému a nízkému. Jediný já se li¹ím od druh
ých tím, že si cením zdroje výživy.7
1. Učeností se tu myslí různé teorie, které
vznikly jako výklady učení nějakého významného
jedince. Například geocentrický světový názor, teologie
a překonané 
lozo
e. Právě na jejich základě
vzniká demagogie, pod níž může lid trpět. Ostatně
51
zastánci takových teorií jsou vět¹inou lidé, kterým
jde o osobní uplatnění, a protože nemohou odporovat
těm, kdo svým poznáním takové teorie vyvracej
í, uchylují se k použití moci a tím i k tyranii. Tak
se chovala církev jako mocenská organizace; totéž
nacházíme u diktatur, které vždy žijí z pochybných
teorií.
2. Neustanovil se řád založený na správném uspo-
řádání hierarchie lidí moudrých a dobrých; ti jsou
ze správného místa vytlačováni žádostivci po moci.
A tento stav trvá od doby, kdy se lidé zřekli korektiv
ů vycházejících z ryzího cítění a otevřeli u¹i
klamavým řečem chtíči uchvácených lidí; ti se snaží
domoci vůdčího postavení v lidské společnosti za
každou cenu, tj. bez ohledu na mravnost, usnadňuj
ící soužití lidské společnosti.
3. To svědčí o jejich karmické (zku¹enostní) nezralosti.
Pouze nezku¹ené bytosti akceptují svět a jeho
dění jako cosi vábného, co vede k slastným požitk
ům. Jednotlivcům se toto přesvědčení potvrdí; vět-
¹ina je zklamána, nebo» poznávají, že svět je k hlub-
¹ímu cítění nemilosrdný, ba krutý. Proto se autor
o tom zmiňuje.
4. Kdo stráví své mládí ve vzdoru proti zdánlivě
příznivému působení světa a dočká se uklidnění své
vlastní vá¹nivě žádostivé bytosti, ten se dočká nadsv
ětských potě¹ení. Je možno říci: žádný smyslový
52
vzruch, jakkoli slastný, se nevyrovná prožitku čistoty
a uvolnění, jaké pramení z nežádostivosti. To
může potvrdit pouze přímá životní zku¹enost.
5. Hledejte cestu ke ¹těstí vzdáním se v¹eho. Nebo
» nic nečiní člověka tak ¹»astným jako nepřítomnost
tužeb. Nezapomeňte, že ¹těstí je abstraktní pojem.
Neváže se ani na majetek ani na nejvhodněj-
¹ího partnera v manželství ani na ¹těstí v loterii,
válce nebo zaměstnání, nýbrž pouze na pocit nen
áročnosti. Když nic nechcete, pak jste ¹»astni na
základě prosté souhry funkcí orgánů; proces tělesn
ého žití je mládím, které je vždy ¹»astné, protože
je optimistické. Lidé jsou zvídaví, a proto vidí to, co
budí nedobré pocity, protože to je disharmonické.
Buïte neteční ke v¹emu, co můžete ve světě vid
ět, a budete v té temnotě, která vás učiní ¹»astn
ými.
6. Duchovně nejvý¹ vyspělý člověk na základě
svého poznání nepotlačuje žádnou tendenci v bytosti,
která se projevuje jenom jako cesta za životn
ími zku¹enostmi. Mohlo by se říci, že žije, jda po
světě, aby viděl, co se v něm děje, ale bez přání vidět
to. Tímto způsobem se jeho poznání mocně a prudce
roz¹iřuje a na základě toho spěje k naprostému uti-
¹ení projevů životního pudu, čili spěje k životnímu
východisku, které již v sobě neskrývá předpoklad
k opakování existence, k znovuvtělení. A potlačení
elementární zvědavosti, která touží pochopit smysl
53
děje, aby z něho těžila pro vlastní smyslové potě¹ení,
je prvním krokem na této cestě.
7. Svět poskytuje dost možností, aby člověk dožil
svůj život, aniž by se snažil vytvářet něco nového,
nad čím by ostatní museli dumat. Stačí tedy, když
se bude snažit obhájit skromnou elementární existenci;
přitom má dbát na to, aby se svým cítěním,
my¹lením a chováním nevzdálil nebesům, tj. dobru
a blaženosti.
XXI
Podoby velikého te se podřizují pouze tao. Tao je
věc nejasná a mlhavá.1
Ó mlhavé! Ó nejasné! V něm jsou obsaženy podoby.
Ó nejasné! Ó mlhavé! V něm jsou obsaženy
v¹echny věci. Ó bezedné! Ó mlhavé! V něm jsou
obsažena v¹echna semena. Jeho semena jsou zcela
hodnověrná a obsahují pravdu. Od dávných dob do
na¹ich dnů jeho jméno nepomíjí. Je zde proto, aby
označovalo počátek v¹ech věcí. Proč znám počátek
v¹ech věcí? Pouze jeho zásluhou.2
1. Zřeknutí se v¹ech světských věcí, to je žít bez
žádostivosti a ve spokojenosti s tím, co osud přin
á¹í, je velikou ctností te. Každá dovolená variace
této ctnosti připou¹tí udržet kontakt s tao. Ale tao
54
se nedá poznat, dokud člověk nezaměří analyzující
mysl na kvality jsoucna. Proto ti, kdo se drží předepsan
ých ctností te, mají kontakt s tao, ale neznaj
í je. Znají je pouze ti, kdo se drží předepsaných
ctností te a kromě toho zaměřují mysl na kvality
jsoucna, za nimiž tao je. Pak se dá tao identi
kovat
tříděním a vylučováním kvalit, které jsou mezi
myslí a prázdnotou kosmu. Jinak by tao bylo vůbec
nepoznatelné.
2. Kdo zná tao, může retrospektivně poznávat
vznik věcí v¹eho světa. V něm je v¹e v potenciálním
stavu jako strom, bylina nebo živá bytost v semenu.
A tao neuhýbá zkoumavému pohledu toho, kdo je
na¹el. Ukáže se být matkou v¹eho světa, která je
stále tajemně přítomna v jeho věcech.
XXII
Neúplné se stává úplným; křivé se napřimuje;
prázdné se naplňuje; zestárlé je vystřídáno novým;
čeho je málo { množí se.1
Mnohé způsobuje omyly. Proto moudrý člověk zachov
ává jednotu a stává se příkladem pro v¹echny.
Protože se nevystavuje na odiv, září; protože nemluv
í o sobě, je slavný; protože sebe neoslavuje,
je zasloužilý; protože se nevyvy¹uje, je mezi
druhými uznáván; protože nebojuje, je ve světě
nepřemožitelný.2
55
Za dávných dob říkali, že nedokonalé se stává dokonal
ým. Což jsou to jen prázdná slova? Pravdivé,
dokonalé si podmaňuje v¹e.3
1. Takový je vývoj k duchovnímu dozrání bytostí.
Tento vývoj v¹ak nemusí postupovat rovnoměrně.
Závisí to na užívání vůle k činům, které jsou podmí-
něny osobními sklony. Pokud tomu tak je, vznikají
energetické tlaky na tendence energie bytí; tím se
životní cesta stává nepřímou a do života vpadají kritick
é momenty, které činí život na různý způsob neut
ě¹eným. { Lao-c' má tedy na mysli běh života, do
něhož nezasahuje chtivá vůle. Když za těchto okolnost
í člověk udrží vývojový proces, podmíněný pohybem
životních sil, který nepřestává právě pod tlakem
nežádostivé mysli na tělo nebo samu bytost (to
je vlastně soustředění mysli), pak se v¹echny nedostate
čnosti ve vrozených vlohách odstraní a vzniká
evidentní postup k pocitu ¹těstí, jaký doprovází duchovn
í dokonalost.
2. Má-li člověk příli¹ ¹iroké zájmy, nedokáže zpracovat
přicházející vjemy zcela uspokojivě a tím se
dopou¹tí omylů. Je třeba zachovat nevzru¹itelnost;
je-li spjata s bdělostí, vede k rozvoji vlastností, které
staví člověka na vy¹¹í stupeň v řádu tvorů. { Lao-c'
v¹ak rozvíjí tyto psychologické vztahy dále a přech
ází k přirozeným výsledkům mravních hodnot.
K tomu je nutno uvést, že tyto výsledky nepřichá-
56
zejí brzy. Zabraňuje tomu stará nebo vrozená tendence.
Možno říci, že py¹ný člověk může sice své
zevní jednání změnit, ale v jeho mysli pýcha je¹tě
zůstane. Tento stav mysli brání dobrým výsledkům
mravnosti. Teprve když je v¹echno zlé vykořeněno ve
skutcích i v mysli, výsledky se dostaví.
3. Vývojová linie od nedokonalosti k dokonalosti
je vždycky patrná, pokud ji člověk neobměňuje vůlí
vykonat činy, k nimž je podněcován chtíči. To se
nestává u prostých lidí, za něž je v tomto případě
nutno považovat lidi, postrádající nezřízenou žá-
dostivost. Ale moderní doba tento druh lidí omezila
na minimum. Proto ani vývoj od nedokonalosti
k dokonalosti není patrný. Vzhledem k mravní podob
ě dne¹ka se jeví v¹echno přeházené, nejasné, slo-
žité; linie se prostupují a vyskytují se výjimečnosti,
které vedou k domněnce, že v¹echno v životě je ná-
hodné.
XXIII
Je nutno méně mluvit, řídit se přirozeností.
Prudký vítr netrvá celé ráno, silný dé¹» nevydrží po
celý den. Kdo to v¹e působí? Nebe a země. Jestliže
ani nebe a země nemohou učinit něco věčným, tím
méně člověk. Proto slouží tao.1
Člověk s tao { je totožný s tao. Člověk s te { je toto
žný s te. Kdo ztrácí, je totožný se ztrátou. Kdo je
57
totožný s tao, získává tao. Kdo je totožný s te { získ
ává te. Kdo je totožný se ztrátou, získává ztracené.
Pouze pochyby vzbuzují nevíru.2
1. Sub specie aeternitatis není člověk někým, kdo
mění přírodu. I když se mu daří tu a tam postrčit
vývoj např. v technické oblasti, přece posléze pozná,
že přírodu nepřemohl. Moudří proto nabádají, aby
se každý podřídil vnitřním podnětům, jaké se vyno
řují tehdy, když žádné přání osobního charakteru
nevzru¹uje mysl k použití vůle. Potom se v životě
člověka ujme vedení vnitřní přirozenost koresponduj
ící s kvalitou absolutna a běh života se stane rovnom
ěrným a pov¹echně příznivým. { Vnitřní přirozenost,
v podstatě cele totožná s praprincipem přírody
a kosmu, nemůže, jako člověk, který ji může pozorovat
a zná ji, udělit žádné emanaci trvalé bytí. To ho
vede k víře ve vy¹¹í moci, jimž se podřídí.A když je
opravdu moudrý a znalý přírody a jejích kvalit, nepod
řídí se jiné vy¹¹í moci, než je praprincip přírody
a kosmu, tao, univerzální, v¹eprostupující a nikdy
nemizící kvalita.
2. Naplňte mysl kvalitou absolutna a budete realizovat
tyto kvality. ®ijte ctnostně a udržujte mysl
v oblasti ctnostných my¹lenek a budete realizovat
nebeské stavy, které náleží k ctnosti. A opus»te myslí
jedno i druhé a jistě budete realizovat stav světského
člověka. Realizace pak způsobí, že úsilím navoděné
58
stavy se stanou jakoby vrozenými, tedy realizují
se. A člověk, který v¹echno opustí, získá to opět,
jakmile k tomu obrátí svou mysl. { Když člověk
s tao nebo s te pouze koketuje, tj. když se k jednomu
nebo k druhému obrací jen dočasně, nebude
moci tao ani te realizovat; když se mu vy¹¹í stav
nepodaří realizovat, nebude věřit, že se mohou stát
někomu skutečnými.
Moderní člověk není v náklonnostech stálý. Proto
nemůže dosáhnout žádných hlubokých prožitků vypl
ývajících z pokusů o realizaci žádoucích stavů; tak
se stává nevěrcem a ignorantem, který svou nepříznivou
životní zku¹enost generalizuje, tj. snaží se vytvo
řit destruktivní životní názor. A přece k zvratu
v jeho názorech může dojít tak snadno { když bude
vytrvalý a podrží ve vědomí určitý vy¹¹í stav, i když
se jej staré tendence z něho budou snažit vytrhnout.
Dekadentní životní názor nepřipou¹tí v životě člov
ěka jako možné žádné du¹evní stavy s výjimkou
věčně se měnících pocitů a my¹lenek. Je založen na
zku¹enostech pramenících z naprosté neukázněnosti
a to se nám pak vnucuje jako univerzálně platná
pravda o povaze života.
XXIV
Kdo vystoupil na ¹pičky, nemůže (dlouho) stát.
Kdo dělá velké kroky, nemůže jít (dlouho). Kdo sám
sebe vystavuje na odiv, nezáří. Kdo sám sebe vy-
59
chvaluje, nedosáhne slávy. Kdo pronásleduje, nesklid
í úspěch. Kdo sám sebe vyvy¹uje, nemůže mezi
jinými být uznáván. Vycházím-li z tao, pak se v¹e
toto nazývá zbytečné přání a marné počínání. Takov
é lidi nenávidí v¹echny bytosti. Proto si tak nepo
číná člověk, který ovládá tao.
Nectnosti, o nichž se zde mluví, patří k niž¹ímu
stupni vývoje ducha a inteligence. A přece jsou na
světě tak roz¹ířené. Je to proto, že ti, kdo prosazují
mravní světový názor, jsou právě takoví a přitom
jsou dosti agresivní, aby jej na světě prosazovali.
Ostatně lidé, kteří usilují o mravní zdokonalení až
na stupeň, kdy se mravnost mění v mystické hodnoty,
mají obecně tu zku¹enost, že téměř v¹ichni lidé
niž¹ího mravního stupně, tj. prakticky každý, jsou
jejich nepřáteli.
Kdyby nebyl prosazován závadný mravní názor,
¹ířil by se mravní názor nejvy¹¹ích mravních vzorů.
Ale to asi by svět, jaký známe, přestal být svě-
tem. Lidé niž¹ího mravního stupně to instinktivně
cítí, a proto jsou hned nepřátel¹tí ke každému, kdo
není jako oni. Měli by se v¹ak zamyslit nad tím,
zda dospějí k žádoucímu ¹těstí, když bude sobectví
stále zachvacovat svět. Ano. V takovém světě může
být zdánlivě ¹»astných několik lidí, kteří mají hospod
ářskou nebo politickou moc, ale jejich þ¹těstíÿ
je opravdu zdánlivé. Zachváceni strachem činí stále
opatření na svou ochranu a jiní se jich pak bojí nebo
je nenávidí; jejich my¹lení a cítění je pronásleduje
60
jako zlý magnetismus a budí v nich nové a nové
vlny strachu. Z něho vznikají dal¹í záporná opat-
ření a v¹eobecné ne¹těstí. Bylo by dobré, aby si to
lidé vysokých duchovních kvalit uvědomili a jednali
tak, aby zlo přestávalo.
Z vysokého duchovního hlediska má Lao-c' pravdu,
že člověk vycházející z tao považuje nerozumné počí-
nání lidí du¹evně méně vyvinutých za zbytečné přání
a marné počínání. Ale lidský život by se měl rozdě-
lit do tří údobí. Údobí mladosti, údobí dospělosti
a údobí zralého věku nebo stáří. { V prvním údobí
by měli lidé být připravováni do života. V druhém
údobí konat světské povinnosti s ohledem na dobré
soužití, podmíněné u¹lechtilou mravností. V třetím
údobí by měl každý usilovat o to, aby jeho životní
aktivita ustala a on ve ztotožnění s absolutnem nebo
jeho kvalitami zakončil ¹»astně svůj život bez ohledu
na osobní pohodlí a tzv. ¹těstí. Ale, jak na jiném
místě říká Lao-c', na světě se řád dosud neustanovil.
Proto existují mladí asketi a staří ctižádostivci, kteří
si počínají, jako kdyby neměli nikdy zemřít. A zlo
potlačuje v¹echno dobré, nenávist a ctižádost vlečou
svět na okrajích válek a do toho v¹eho hřmí pozouny
zla propagandu, v¹e zkreslující poučení a informace.
Spěje takovýto svět ku ¹těstí, jak to tak často sly-
¹íme?
61
XXV
Zde je ta věc, která vznikla ve zmatku, která se
zrodila dříve než nebe a země! Ó klidná! Ó prázdná!
Stojí osaměle a nemění se. V¹ude působí a není vyd
ávána nebezpečí (zničení). Lze ji pokládat za látku
země. Neznám její jméno. Když ji označuji znakem,
nazývám ji tao. Když ji libovolně jmenuji, říkám jí
veliká. Veliká { nazývá se přechodná. Přechodná {
nazývá se daleká. Daleká { nazývá se vracející se.
Proto je veliké tao, veliké je nebe, veliká je země,
veliký je i vládce. Ve vesmíru jsou čtyři velicí, mezi
nimi je vládce.1
Člověk se řídí zemí. Země se řídí nebem. Nebe se
řídí tao a tao se řídí přirozeností.2
1. Tao je kvalita kosmu, z níž vze¹lo v¹echno emanac
í. To je zřejmé oku, které je schopno proniknout
svým viděním až na þdnoÿ vesmíru. Ale jen vztah
tao k stvoření ukazuje na jeho souvislost se stvořen
ím. Nedá se totiž vypozorovat žádný jeho pohyb,
který je nezbytný, aby vznikly emise sil nebo substanc
í, které se v dal¹ím postupu mění v přírodu
identi
kovatelnou smysly. Přesto v¹ak zřec, který
proniká až k centru kosmu, pozoruje dobře, jak tao
a příroda jsou v přímé souvislosti. Ostatně tao je
obsaženo ve v¹em. V každé smyslové věci, v nekone
čných prostorách, v du¹evních stavech, v silov
ých kvantech atd. Odpovídá dobře þpoliÿ, které
62
na¹la fyzika. Pouze tím se li¹í, že je potenciálně
životné; jeho skrytá životnost se projevuje v živé
buňce a dále ve tvorech. Tak je tao tím nejvy¹¹ím,
co lze nalézt ve vesmíru, a ten, kdo je nalezne, nal
ézá kosmického vládce s božími atributy, i když to
nejsou atributy Boha { Stvořitele. Není v něm totiž
stopy po uplatňování vůle; v¹e z něho vzchází emana
čním procesem a ono samo zůstává pak dále þcel
éÿ. Kdo je nalezne, dosáhne du¹evního pokoje, jeho
tužby jsou splněny, jeho hledání ve světě skončeno,
jeho přání po životě zmizí.
2. Prostý člověk je tvor pozemský. Je v¹ak pozved
án ve vývoji, nebo» země absorbuje duchovní
emanace prostoru, v němž existuje. Tyto duchovní
emanace tvoří komplex, který můžeme označit jako
nebe, tj. centrum vyzařující duchovní kvality. A toto
nebe je v přímém vztahu k centru kosmu, fyzik
álnímu poli, jehož kvalita je nadnebeská, protože
se v ní neobjevují žádné vzruchy, které ve světech
nejniž¹ích kategorií jsou utrpením, v lidském světě
směsí utrpení a radosti a tu a tam i blaženosti a v nebes
ích jen radostí a blažeností. Tao samo, o němž
Lao-c' říká, že se řídí přirozeností, se pouze v sobě
buï otřásá a tím dává vznik emisím, nebo vlní a tím
dává vzniknout jiným fyzikálním a smyslovým kategori
ím. V tomto případě totiž nelze slovo přirozenost
chápat jako soubor popudových momentů, které
známe z na¹eho světa, světa jevů a bytostí. Tyto popudy
jsou totiž podmíněny silami působícími zvenčí;
63
tao jednak rozpadající se jevy absorbuje, jednak vyza
řuje { mezi momentem absorpce a výronu nelze
v tao nalézt přímý vztah jako mezi působením pří-
rody a popudem bytosti.
XXVI
Těžké je základem lehkého. Klid převládá v pohybu.
Proto je moudrý člověk činný celý den a nevzdává
se namáhavé práce. Ačkoli chová skvělou naději, je
naprosto spokojen. Nadarmo pán, který má deset tis
íc vozů a zabývá se sebou, patří tak lehkomyslně na
svět. Lehkomyslnost jej ničí již v základu, jeho chvat
vede ke ztrátě opory.
V¹echna hmota je prostoupena polem a jen ve fyzik
álním poli nacházíme víry korpuskulárních kvant,
které tvoří nám známý þpevnýÿ (hmotný) svět. Tak
daleko tedy může vniknout poznání člověka, pou-
žívajícího dobře analyzující mysli. A poznání tohoto
druhu vede k poznatku, že činnost tvoří most
mezi konečným stavem nečinnosti (du¹evní pasivity)
a rovnovážným stavem nad protiklady, jímž je tao.
Když se pak tao dostane do dosahu vnímání mudrce,
je si vědom, že obrací-li v¹echny du¹evní síly a tendence
k němu, bude jeho stav moci realizovat. To
je jeho skvělou nadějí. Jenže spěchat nesmí. V nervosn
ích stavech pocházejících ze spěchu kvalita tao
mizí z dohledu. A proto se snaží být spokojen. Když
64
je spokojen, tao se vynořuje před jeho očima, a to
úměrně k hloubce jeho spokojenosti (klidu). Tak dosp
ěje ke snaze vystupňovat spokojenost (klid) na
nejvy¹¹í míru; potom poznává, že vyvrcholení spokojenosti
a klidu je dosažením a realizací stavu tao.
Lidé, kteří nemají zku¹enost mudrců, usilují také
o dosažení stavu tao. Domnívají se v¹ak, že k němu
dospějí roz¹iřováním majetku a moci. S tímto roz¹i-
řováním v¹ak souvisí těkavost, která tento stav stále
více oddaluje; takový člověk postupně přechází do
stavu touhy získat a mít co nejvíce zevních věcí,
a když se mu to podaří, stav tao zmizí z jeho dohledu
úplně. Pak se stane smyslem jeho života získá-
vat zevní věci a vnitřní život s kontakty k nejvy¹¹ím
kvalitám kosmu úplně zaniknou. Tak počátky ur-
čité životní cesty vyústí v konkrétní dobré nebo zlé
vyústění.
XXVII
Kdo umí chodit, nezanechává stopy. Kdo umí mluvit,
nedopou¹tí se chyb. Kdo umí počítat, nepou-
žívá počítadla. Kdo umí zavírat dveře, neužívá zá-
vory a zavírá je tak pevně, že je nelze otevřít. Kdo
umí zavazovat uzly, neužívá provazu, a přece zavazuje
tak pevně, že je nelze rozvázat. Proto moudrý
člověk dovede neustále zachraňovat lidi a neopou¹tí
je. Protože umí bytosti vždy ochránit, neopou¹tí je.
Toto se nazývá hlubokou osvíceností. Proto je ctnost
65
učitelem nedobrých a nedobří { jsou její oporou.
Jestliže si (nedobří) neváží svého učitele a ctnost nemiluje
svoji oporu, pak jsou (ve skutečnosti), i když
(se považují) za rozumné, pohrouženi v slepotu. A to
je právě to nejvážněj¹í a nejhlub¹í.
Toto jsou ryze mystické příměry. Putování beze
stop se vztahuje na postup moudrých, kteří na kaž-
dém kroku, který znamená moment činnosti, vyhlazuj
í své já. Za takových okolností moment činu
nezanechává žádný vír, který je fyzikálním uzlem
v prostoru mysli, citu nebo du¹evního napětí. A to
je chůze bez zanechávání stop. { Mluvení je dal¹í
mystický činitel, jehož mudrc užívá tak, že nevyvol
ává žádné srážky prostřednictvím odhalených rozpor
ů v názorech. Ale i tak je možno vykonat dobro.
Mudrc v souladu se souborem lep¹ích tendencí člov
ěka, s nímž jedná, zdůrazňuje to, co vede k jeho
dobru a k osvícení. { Mystický charakter počítání je
ve schopnosti uhodnout smysl a dosahy stavů okam
žiku a vyvozovat z toho závěry. V tom je také podstata
jasnozření. { Mystický smysl zavírání dveří je
ve schopnosti likvidovat stále se obnovující projevy
jáství. Vykonáte-li tedy např. čin a vložíte do něho
energii, což je projevem jáství, a pak hned projev
jáství potlačíte, vytvoříte zábrany, aby do¹lo k odezv
ě činu buï ve vás samých, nebo v okolnostech života.
{ Mudrc ale může také uvádět do kontaktu
emanace životních sil jedinců, které vznikají činnost
í, a tak vytvářet mezi nimi vztahy, k nimž by
66
nikdy nemohlo dojít. A to je uvazování uzlů, které
nelze rozvázat.
Těmito schopnostmi a poznáním motivovanou činnost
í může mudrc působit ve světě lidí k jejich
dobru; když pozná, že tak může činit s úspěchem,
stane se přítelem lidí se sklonem nikdy je neopustit.
Když je takto činný, dá se to považovat za výsledek
vysokého stupně osvícenosti. Vytvářejí se dobré pří-
klady a mravně méně vyvinutí lidé se z nich začnou
učit.
Kdyby se v¹ak stalo, že by mudrc nepochopil
úlohu, již mu ukládá moudrost a poznání, pak by
příklady nevytvářel a ostatní lidé by si z něho pou
čení nevzali. To je mravní defekt, který je v pří-
mém vztahu s nevědomostí, du¹evní slepotou. Takov
ý mudrc tedy není mudrcem a také není schopen
dělat dobro, ale jistě koná zlo.
XXVIII
Kdo si je vědom své statečnosti, av¹ak zachovává
skromnost, ten se stává (podobně) jako horský potok
(hlavním) v zemi. Kdo se stal hlavním v zemi,
neopou¹tí stálé te a vrací se do stavu nemluvněte.
Kdo zná sváteční, ale zachovává pro sebe v¹ední,
stává se příkladem pro v¹echny. Kdo se stal příkladem
pro v¹echny, neli¹í se od stálého te a vrací se
k bezpočátečnímu. Kdo si je vědom své slávy, av¹ak
zůstane v skrytu, stane se hlavním v zemi. Kdo se
67
stal hlavním v zemi, dosahuje dokonalosti ve stálém
te a vrací se k přirozenosti. Když se přirozenost rozpad
á, proměňuje se v prostředek, s jehož pomocí se
moudrý stane vůdcem a jeho veliký řád se nebortí.
Velká odvaha, kterou člověk ovládá tak, že nepl
ýtvá silami, ale je klidný a tichý, kondenzuje obvykl
é vyzařování energie; tato energie pak působí
jako magnetismus, jehož působením se člověk postupn
ě stále více uplatňuje ve světě. A když člověk
dále zachovává naprostý bytostný klid a umírněnost
(tichost), obrací nakonec tendenci elektromagnetick
ého vyzařování své bytosti do sebe sama, do centra
své bytosti; tím dospěje k vnitřní proměně, která
ho činí nevinným. Vysoké napětí životních sil a nevinnost
přetváří člověka takřka v božskou bytost.
Prožitek božskosti v¹ak nesmí nikoho vést k tomu,
aby to dal najevo. Podle vysoké mravouky má člov
ěk při neproměnném stavu povznesení (du¹evního)
nechat svou mysl pracovat ve sféře prostých fakt života;
pak bude tím, kdo přená¹í božské stavy (života)
a psychologických vý¹in na zemi. Pak je jeho
vysoká mravnost upevněna a vytváří (sama) cestu
ke stavu realizovaného tao. A tao se nebude vzpouzet
přenosu takto vyvolanému a připravovanému;
jeho nositel je bude moci uplatňovat ve světě a bude
tak buï přímo, nebo nepřímo zakládat nový řád na
zemi.
68
XXIX
Kdyby se někdo chtěl násilím zmocnit země, vidím,
že nedostihne svého cíle. Země se podobá tajuplné
nádobě, jíž se nelze dotknout. Kdyby se (jí) někdo
dotkl, setká se s nezdarem. Kdyby (ji) někdo uchopil,
ztratil by ji.1
Proto jedny bytosti jdou, druhé po nich následují;
jedny rozkvétají, druhé usychají; jedny sílí, druhé
slábnou; jedny se vytvářejí, druhé hynou. Moudrý
člověk se proto zříká nesmírnosti, zamítá přepych
a hýřivost.2
1. Zdánlivá moc techniky si vesmír nepodmaní.
Udrolí pouze kousíčky jeho moci a pak bude muset
doznat svou malost a bezmocnost. To v¹ak propaganda
nikomu nepoví. Je v tom totiž trochu demagogie,
která vždy bude chtít poukazovat na rozdíl mezi
člověkem a člověkem, aby vláda zůstala v rukách
jedněch a poslu¹nost v druhých. A kdyby se snad
někdo na základě vrozených sklonů chtěl zmocnit
tajemství a tím i moci přírody, bude své názory o takov
ých možnostech muset stále měnit. Až nakonec
bude muset doznat, že není možné takového cíle dos
áhnout. Proto nejpředněj¹í vědci kloní hlavy před
majestátem kosmu a začínají věřit v Boha, jehož nach
ázejí v pozadí kosmického řádu, řádu v tvorbě.
2. Moc kosmu si tedy vynucuje přirozený běh věcí:
vznik věci, její rozvoj a zánik. A moudrý člověk
69
z toho vyvozuje, že příli¹ samozřejmému chodu věcí
může bránit správnou mentální introverzí, tedy takovou
introverzí, při níž má vědomí dosti velký rozsah
pro vidění a vnímavost a již prohlubuje vzdáním
se majetku, který mysl rozptyluje. Když to dokáže,
prožije realizaci stavu tao a tím se stane absolutním
vítězem nad světem.
XXX
Kdo slouží hlavě lidu prostřednictvím tao, nepodrobuje
si jiné země silou vojska, nebo» toto se
může obrátit proti němu. Kde me¹kalo vojsko, tam
roste trní a bodláčí. Po velkých válkách nastávají
hladová léta.1
Zdatný (vojevůdce) vítězí a na tom ustává a neodva
žuje se uskutečňovat násilí. Vítězí, av¹ak sebe neoslavuje.
Vítězí, av¹ak nenapadá. Vítězí, av¹ak nepy
¹ní se. Vítězí proto, že je k tomu nucen. Vítězí,
av¹ak není výbojný.2
Když bytost plná sil zestárne, nazývá se to nep
řítomností tao. Kdo nezachovává tao, zahyne
předčasně.3
1. ®ádný člověk, který poznal tao a řídí se jeho rozvojem
a uplatňováním v životě, nebude válčit, i když
bude velitelem armád. To proto, že ví, že každá
válka přiná¹í zlo bezprostředně i potom. Na druhé
70
straně v¹ak takový člověk není fatalista, a proto na
místě velitele armád jistě na útok nepřítele odpoví
dobrou obranou. Když dosáhne vítězství v obraně,
ustane v boji, nebude-li nucen pronásledovat nepří-
tele do jeho země. Potom se bude snažit uvést věci
do dřívěj¹ího stavu.
2. U režimů, kde vladaři cítí permanentní potřebu
stále sebe oslavovat, vidíme v¹echno jiné než toto.
Když zvítězí, musí trestat, aby ukájel nejniž¹í pudy
nejelementárněj¹ích členů svého lidu, musí se oslavovat,
musí sebe chválit a nepřítele napadat, musí
sebe vyvy¹ovat a často dospěje i k tomu, že chce
své válečné ¹těstí pokou¹et dál. A když je nucen vál-
čit, protože je napaden, činí tak z pudu sebezáchovy
a nikoli proto, aby obhájil v¹e dobré.
3. Kdo není spjat s tao, propadá snadno nekonečné
řadě neukojitelných tužeb, které ho podněcují k du-
¹evní i fyzické aktivitě až do stáří. Podle indické
 
lozo
e takoví lidé podléhají guně zvané radžas,
která je vleče k činnosti bez zastávky až do smrti.
Tím ov¹em vytvářejí tendence nikdy neukončiteln
ého chtění, které vede bytost k pádům a ne¹těstí,
přičemž se řetěz smrtí a znovuvtělování natahuje
do nekonečna. Přítomnost tao ve vědomí naopak
vede k postupnému prohlubování vnitřní spokojenosti
a klidu a to nedává předpoklady k opakují-
cím se vý¹lehům přání po životě. Tak se řetěz smrtí
a znovuvtělování zakončuje a člověk dosáhne vykoupen
í ze strastí života strastmi plného.
71
XXXI
Dobré vojsko je prostředek (rodící) ne¹těstí.
V¹echny bytosti je nenávidí. Proto ho nepoužívá člov
ěk, který se řídí tao.1
V době míru dává ¹lechetný přednost úctě a násilí
užívá za války. Vojsko { to je nástroj ne¹těstí, není
nástrojem ničeho u¹lechtilého. Používá ho pouze
tehdy, když je přinucen. Hlavní spočívá v tom, aby
zachoval klid a aby se v případě vítězství nepokrýval
slávou. Pokrývat se slávou vítězství znamená radovat
se z vraždění lidí. Kdo se raduje z vraždění lidí,
nemůže získat v zemi přízeň. ©těstí vyrůstá z úcty
a ne¹těstí vzniká z násilí.2
Zleva jsou seřazeni velitelé křídel vojska, zprava
stojí vojevůdce. Říká se, že je nutno je uvítat poh
řebním obřadem. Když je mnoho lidí ubíjeno, je
nutno nad tím hořce zaplakat. Vítězství je třeba poznamenat
pohřebním obřadem.3
1. V¹iml jsem si již, že každý diktátor věnuje nejv
ět¹í péči pouze armádě. To znamená, že se nikdy
neřídí hodnotami tao. Ale diktátor miluje moc,
a proto si přivlastňuje moudrost, různé znalosti,
slávu a v¹echno to, čeho by měl takový vladař zanechat,
aby lépe ře¹il problémy svého lidu. Jenže
tyto problémy mu jsou cizí. Tvoří vládu pro vládu
a tím odděluje vládnoucí skupinu od národa. Tak
ztrácí přehled o lidstvu a řítí se do ne¹těstí, do
72
něhož strhuje své poddané. { V tomto směru lidstvo
vlastně od středověku vůbec nepokročilo. Jevy
v tomto ohledu jsou stále stejné. A lidu se vykládá
o mohutném pokroku společenského uspořádání.
2. Nectnosti se maskují. Proto kdyby byl některý
vojevůdce mudrcem, který zná tao, choulil by se do
sebe v hrůze, kdyby si musel uvědomit, že jeho ví-
tězství bylo vykoupeno nepředstavitelným utrpením
národů. Ale to se zpravidla nezji¹»uje. Protože sám
jiným nepodřezává krky, cítí se čist a hoden slávy.
A tak se vojevůdci potýkají pomocí davů vojsk a ná-
rody trpí a krvácejí; za to je¹tě musí platit dal¹í
daně, aby vyzbrojily nové armády jako metly na
sebe samé. { Pronikne někdy k mozkům vladařů
osvícení, které touží vyloučit zbytečná utrpení? Zat
ím jde vždy jen o vystupňování jejich slávy. A utrpen
í národů není ani sly¹eno ani cítěno.
3. Jiná je mravnost Lao-c', jiná běžných lidí. Proto
jsme sly¹eli pochody i dělové salvy na oslavu různ
ých vítězství ve válce. A když už válka přestala,
máme se radovat z toho, když při oslavách toho nebo
onoho vidíme prostředky schopné zabíjet ve vět¹ím
rozsahu. Je za tím v¹ím my¹lení sledující mír, nebo
válku? Nemůžeme přece myslit na mír, když halasně
vytrubujeme do světa, že tento nebo jiný válečný
prostředek zabije tisícinásobek lidí, než jich zabily
prostředky dřívěj¹í. Tedy: neze¹ílely-li národy, ze¹í-
leli jistě vladaři, kteří myslí na konečné vítězství nad
světem.
73
XXXII
Tao je věčné a nemá jméno. Třeba je to malá podstata,
nikdo na světě si je nemůže podrobit. Jsou-li
urození a vládci s to řídit se jím, pak budou v¹echny
bytosti spokojeny. Tehdy nebe a země souhlasně
splynou, nastane ¹těstí a blaho a lid se upokojí bez
příkazů.1
Při ustanovení řádu se objevují jména. Je nutno
znát hranici vzniku jmen. Znát hranici skýtá mož-
nost vyhnout se nebezpečí.2
Tao, které je ve světě, se podobá horským potokům,
jež tekou do řek a moří.3
1. Z kvalit tao plyne pokoj a mír, který se rozprost
írá na v¹echno. Proto by vládci, řídící se tao, mohli
působit k dobru celého světa. Nebo» mír prý¹tící
z tao je jako příklad pro každého, kdo s člověkem,
který je ve spojení s tao, přichází do styku.
2. Jména jsou vlastně symboly moci. Když se ustanovuje
řád, vzniká rozdělení moci. Stanoví-li se hranice
počtu těch, kdo mají moc, bude snadné zachovat
pořádek a řád. Jinak se vytvoří podmínky pro
revoluční snahy moc jedněm vzít a na jiné ji přen
ést.
3. Toto je tendence, která je vyvolána působením
tao. To znamená, že nikdo, kdo zná a řídí se tao,
74
nebude nikdy směřovat k roz¹iřování světské moci,
ale k bezmeznému klidu a ¹těstí stavy osobní spásy.
A když bude v čele lidí, povede tam i je k jejich
dobru a naprostému uspokojení.
XXXIII
Ten, kdo zná lidi, je rozvážlivý. Kdo zná sebe, je
osvícený. Kdo vítězí nad lidmi, je silný. Kdo vítězí
nad sebou samým, je mocný. Kdo má dostatek, je bohatý.1
Kdo pracuje s vytrvalostí, ovládá vůli. Kdo neztr
ácí svou přirozenost, je věčný. Kdo není zapomenut,
ačkoli zemřel, je nesmrtelný.2
1. Působit navenek, a» v poznávání, nebo v činnosti,
je vždycky kvalitativně niž¹í než působit do
nitra nebo s ohledem na sebe. Empirické pozná-
vání světa to samo dokazuje. Musí se postupovat od
stupně ke stupni; posléze je možno poznat podstatu
přírody ve tvůrčí zákonitosti a procesech. Poznávat
sebe, což je ov¹em možné jen pomocí soustředěně
pozorující analytické mysli, vede přímo k poznání
tvůrčí zákonitosti přírody. To se pak jeví v rozvoji
moudrosti, nebo» se tímto způsobem pozná přímo
a bezprostředně i zákon karmy, formující v¹echen
život každé bytosti.
Stejně tomu je s činností. { Kdo vyvíjí činnost, aby
75
si podrobil prostředí, v němž je, jistě se dopracuje
silného vlivu na okolí. Ale kdo si podrobí sebe sama,
ten je naprosto nezranitelný zvněj¹ku. Kromě toho
poznává zákonitost dokonalého podrobování si věcí,
které se ukáží být zrcadlením jeho samého, a to mu
umožňuje vněj¹í svět ovládnout mnohem dokonaleji
než postupem vně sebe.
2. Podněcování sebe k vytrvalosti v nějaké činnosti
nebo záměru jistě sílí vůli. Dokonce jí takovým způ-
sobem nabývá i ten, komu se jí zrozením nedostalo. {
Vědomí sebe sama u běžného člověka mizí a opět se
vynořuje ve shodě s momenty, jaké významně mění
současnou linii jeho životních osudů. Kdo se v¹ak
stará o to, aby jeho vědomí o sobě samém bylo stále
vypjaté, ten pozná, že na¹el klíč k překonání vlivu
času. Posléze získá dojem, že nezanikne, ani když katastrofa
smete v¹echno, co tvoří jak jeho samého, tak
i rámec jeho životního prostředí. A podobně působí
věrnost vlastní přirozenosti, pokud jde o základní
linii jeho povahy a projevů, které z ní vyplývají. Takov
ý člověk je vždy určitým způsobem geniální a má
čáku na to, aby na něho lidé nezapomněli.
XXXIV
Veliké tao se v¹ady rozlévá. Může být vpravo
i vlevo. Jeho zásluhou se rodí v¹echny bytosti
a neustávají (ve svém růstu). Vykonává hrdinské
76
činy, netouží v¹ak po slávě. Vychovává s láskou
v¹echny bytosti a nestává se jejich pánem. Nikdy
nemá vlastní přání, proto je můžeme nazvat malé
(skromné). V¹echny bytosti se k němu navracejí, nepohl
íží v¹ak na sebe jako na pána. Lze je nazvat
veliké. Stává se velkým, protože se nikdy za takové
nepovažuje.
Tao, ačkoli je spí¹e skutečností kosmicko-fyzikální,
bývá poznáváno každým, kdo pozorování orientuje
na svou hmotnou bytost, jako pratvůrčí, ve¹-
keré skutečno rodící princip. Tao totiž působí vehementn
ě na přírodu, aby se rozmnožovala a rozví-
jela, a ona to ve skutečnosti pod tímto působením
činí. Když stvořené dozraje pod působením životn
ích zku¹eností, pak tao přestává působit v roli podn
ěcovatele životního rozmnožování a rozvoje a začne
působit na rozvoji uklidnění a vzniku moudrosti.
V tomto stavu stvořené poznává tao jako princip,
na který je nutno se orientovat a v kontaktu na něj
utlumit životní žízeň, až úplně zanikne. Když se to
podaří, poznává bytost duchovně, du¹evně a v životn
ích zku¹enostech zralá, že tao je vlastně v¹ím,
co je, třebaže jen v určitém aspektu. ®e tao je princip,
který se jinak nemísí do stvoření, ačkoli je jeho
strážcem, který působí, aby výsledným stavem rozvoje
stvoření bylo zase ono samo a nikoli nějaký jiný
zvlá¹tní útvar. Proto je tao vlastně bodem na kruž-
nici vývoje a rozvoje přírody a věcí a jakožto bod
je centrem, jemuž příslu¹í název jak univerzum, tak
i věčnost.
77
XXXV
K tomu, kdo představuje veliký obraz ( tao), přich
ází v¹echen lid. Lidé přicházejí a on jim neubli-
žuje. Přiná¹í jim mír, klid, hudbu a pokrm. I poutník
se u něho zastaví.1
Když tao splyne s úst, je mdlé, bez chuti.
Je neviditelné a nelze je sly¹et. V činnosti je
nevyčerpatelné.2
1. Kdo v sobě realizuje kvality tao, budí velkou
příchylnost u lidí klonících se k dobru. A tak tomu
je u skutečně prostých lidí. Ale od doby Lao-c' se
i prostí lidé pokazili. Proto nyní bývá ten, kdo realizuje
kvality tao, nenáviděn bez jakékoli zevní pří-
činy, často právě nejvíce lidmi na nejniž¹ím stupni
společenského žebříčku. Takoví lidé totiž nejvíce poci
»ují své instinkty a věří jim, a proto člověka s vyvinut
ým tao opravdově nenávidí. Jiným je takový člov
ěk nepohodlný a nedovedou se s ním jinak vypořá-
dat, než když ho nějakým způsobem likvidují. Kdo
v sobě nosí výrazně se projevující tao, se to dovídá
z životní praxe. Proto se někdy uchyluje k ochraně,
kterou nachází v tzv. pokrývání se tamasem. Právě
tamas je kvalita, kterou lidé na niž¹ím stupni mravnosti
a vyzrálosti na poli životních zku¹eností miluj
í, a proto je þpokrývání se tamasemÿ neobyčejně
účinné. Ov¹em z vy¹¹ího hlediska by této schopnosti
neměl člověk používat. Je v tom skryto nebezpečí,
78
že bude obhajovat svou zevní existenci a vrátí se
tak na začátek duchovní cesty (k realizaci tao), kde
se situace snadno obrací k tomu, že opět bude nastoupena
cesta světského člověka, na níž se člověk
realizaci tao vzdaluje. Proto ti, kdo příli¹ úzkostliv
ě nekontrolovali procesy, spjaté s vývojem k realizaci
kvalit tao, byli povět¹inou zabiti světskými
lidmi, kteří k nim vzhledem k postupující jeho realizaci
vzplanuli nenávistí a posílali nenáviděné na
smrt.
Dosáhne-li realizace kvalit tao člověk vý¹e spole-
čensky postavený, může ostatním lidem velmi pomoci;
nejvý¹e společensky postavený člověk může
pod vlivem kvalit tao zavést ve státě řád vysoké
a v¹eobecně prospě¹né spravedlnosti. Tak to např.
učinil indický císař A¹óka.
2. Zpřístupnit tao a jeho kvality pochopení lidem,
kteří je neznají z vlastní zku¹enosti, je takřka nemo
žné; v celém rozsahu jeho kvalit absolutně nemo
žné. Jak by totiž bylo možné zpřístupnit pochopen
í kvality něčeho, co je až nadsmyslově klidné
a přece dává pohyb v¹emu? Mohlo by se snad říci:
tao je jako zrcadlící princip v bytí, který umož-
ňuje jak vnímání, tak i mrak tvůrčího procesu, který
tento princip zahaluje svou agresivní aktivitou.
79
XXXVI
Co je potlačováno, ¹íří se. Co je oslabováno, sílí.
Co je ničeno, rozkvétá. Kdo chce něco druhému odejmout,
jistě ztratí svoje. V¹e to se nazývá těžko pochopiteln
é. Křehké přemáhá tvrdé, slabý vítězí nad
silnými. Ryba nemůže opustit hlubinu. Ostrou zbraň
nelze ukazovat ve státě lidem.
Tao je ve stadiu vývoje a rozvoje tvorů i fyzikáln
ích jevů slabé, protože je potlačováno jejich vehementn
ím úsilím o zachování vlastní existence. Proto
že v¹ak zachovává svou kvalitu po celou dobu þvý-
vojové bouřeÿ tvorů a jevů, změní tendence jejich
jádra, které má povahu intelektu, a pak již tvorové
a jevy nastoupí cestu rozvoje tao. Tak je tao stráž-
cem v¹eho stvoření, které se zdá být jeho emanací;
posléze je vtáhne v sebe jako kvalitu totožnou se
sebou.
To je ono vznikání, trvání a zanikání kosmických
kategorií a jevů; cesta jejich rozvoje a vývoje, kdy
dochází k jejich odli¹ení, jsou jen perturbace, které
se udávají v mezích základní linie, omezené výstupem
stavu a opětným vstupem do tao.
XXXVII
Tao stále uskutečňuje nečinnost, není v¹ak nic, co
by nekonalo. Jestliže je budou urození a vládci za-
80
chovávat, pak se v¹echny bytosti budou samy mě-
nit. Když se těm, kteří se mění, zachce být činnými,
pak já je budu potlačovat prostým bytím, jež nemá
jméno. Nemající jméno { prosté bytí { nevyžaduje
nic pro sebe. Nejsou-li přání, přiná¹í to klid a tehdy
se pořádek na světě sám ustaví.
Pravé sebevědomí þkrále z boží milostiÿ je projev
tao ve stvořeném světě. Když se toto sebevědomí
nevybíjí ve vládě zvůle, stává se příkladem pro poddan
é. Mezi lidem se objevuje dobročinnost; dobro
začne potlačovat zlovůli a na světě se začne žít lépe.
Ale Lao-c' je duchovně osvícený mudrc. Ví, že i dobro
činnost, která se stává samoúčelnou, není správná,
protože vyvolává reakci opaku, zla. Proto poukazuje
na vy¹¹í stupeň vývoje, kde se dobro spojuje s vyrovnanost
í a tedy nečinností, resp. absolutně nesobeckou
činností. To vede ke klidu, který navenek
vyvolává hlubokou spořádanost ve společnosti. A to
je nejzaz¹í výsledek vypjatého projevu tao.
81
Část druhá
XXXVIII
Protože člověk s vy¹¹ím te nekoná dobré skutky, je
ctnostný; protože člověk s niž¹ím te nezanechává za
sebou dobré skutky, není ctnostný; člověk s vy¹¹ím
te je nečinný a působí nečinností; člověk s niž¹ím te
je činný a působí s námahou; člověk þvy¹¹í lidskostiÿ
je činný a jeho činnost se uskutečňuje v nečinnosti;
člověk þvy¹¹í spravedlnostiÿ je činný a působí s ná-
mahou; člověk þvy¹¹í úctyÿ je činný a nikdo mu neodpov
ídá. Tehdy nutí lidi k úctě. Proto se þctnostÿ
objevuje pouze po ztrátě tao, þlidskostÿ po ztrátě
ctnosti, þspravedlnostÿ po ztrátě lidskosti, þúctaÿ po
ztrátě spravedlnosti.
þÚctaÿ je příznakem malé důvěry a oddanosti. Je
počátkem zmatku.1
Vněj¹í podoba je květem tao, počátek nevědomosti.
Proto velký člověk vyjímá podstatné a pomíjí nicotn
é. Bere plod a odhazuje jeho květ. Dává přednost
prvnímu a zříká se druhého.2
1. Te je ctnost vždy ve dvojím aspektu. Vy¹¹ím
aspektem te je sebevědomí, vyplývající z realizace
82
a trvalé přítomnosti tao. Niž¹ím aspektem te je
formální mravnost se v¹emi společenskými ohledy
a předev¹ím s ohledy na dobrou pověst. Proto lidi
s vy¹¹ím te lze rozpoznat od lidí s niž¹ím te. První
jsou totiž klidní a nevzru¹itelní, protože přítomnost
nebo zřetelnost tao jim dává jistotu, že žijí v dobru.
Proti tomu druzí jsou stále puzeni k tomu, aby něco
činili jednak s ohledem na osobní prospěch, jednak
s ohledem na svou dobrou pověst. Snaží se uplatnit
ve věcech spravedlnosti a chtějí za to být ctěni.
Není-li v¹ak přítomno tao, lidé nenacházejí důvodu
ctít je. Proto klesají dál a podle možnosti si úctu
vynucují. A potom začíná být situace nepřehledná.
Jsme nuceni ctít ty, kdo mají moc, protože to je jejich
ctižádost. A tuto úctu si vynucují i ra
novaně
formulovanými zákony. { To je v lidském světě nejv
ět¹ím vzdálením se tao. ®ivot se zakládá na formalit
ách a věcný duchovní podklad mu chybí. Lidé stále
více zpovrchňují a vzniká nebezpečí, že svou mravní
a duchovní bezcennost budou muset zaplatit nejhor
¹ími strastmi v¹eho druhu { válkami, nenávistí,
vzájemným ubližováním apod.
2. Nevědomost se má ke tvaru jako tíže k hmotě
nebo hmota k tíži. Proto je možno hledat moudrost
pouze v bezbřehém uvědomování. Ale kdo k takov
ému uvědomování dospívá? { Pouze ten, kdo překon
á chtíče, které tak mocně zužují vědomí.
Je učební osnovou dosud tajných duchovních
nauk, aby člověk překonal stanovisko tvora, jaký
83
se orientuje jenom na předměty smyslových chtíčů;
aby tím vyprostil své vědomí z přesvědčení a zaujatost
í, které jsou nerozlučně spjaty s vědomím orientovan
ým do světa smyslových tvarů. Pak již vě-
domí (a dokonce i uvědomování) začne vystupovat
z obvyklých hranic a dotkne se oblasti nadsmyslové,
odkud eviduje svět a dění již jen jako pozorovatel.
A to je počátek moudrosti.
Moudrost již netrpí zaujatostmi, ba ani estétstvím.
Mudrc obrací zřetel pouze k užitečnosti věcí, ale jeho
měřítka užitečnosti jsou odli¹ná od běžných světsk
ých lidí. Jsou etická, protože mudrc má na mysli
rozvoj dobré karmy a tendence k ní spočívají v umír-
ňování žádostivosti na jedné straně a rozvoji v¹eobecn
ého uklidnění bytosti na druhé straně. Proto
je þpraktičnostÿ mudrců úplně jiná než praktičnost
lidí světských. A přece je to praktičnost v pravém
smyslu toho slova.
XXXIX
To jsou tedy ti, kteří odedávna jsou v jednotě. Jednota
způsobila, že se rozjasnilo nebe, zpevnila země,
duch zjemněl, údolí rozkvetlo a že se počaly rodit
bytosti. Jednota způsobila, že se urození a vládci stá-
vají ve světě vzorem. To činí jednota.
Není-li nebe jasné, propadá se; je-li země vratká,
rozestupuje se; není-li duch bystrý, mizí; nekvetou-li
údolí, mění se v pou¹»; jestliže se věci nerodí,
84
zanikají; nejsou-li urození a vládci příkladem ¹lechetnosti,
budou svrženi.1
Z nevzne¹ených vyrůstají vzne¹ení, nízké je základem
vysokého. Proto urození a vládci, kteří sami
sebe vyvy¹ují, nemají pevné (postavení). To se děje
proto, že nepovažují nevzne¹ené za základ, z kterého
vyrostli. To je v¹ak klamná cesta. Když rozebereme
vůz, nic z něho nezbude. Nelze být drahocenný jako
jaspis, je třeba, abychom byli prostí jako kámen.2
1. Lao-c' nazírá shodně s mystiky, že živé bytosti
jsou první příčinou rozvoje přírody do jejích půvabn
ých forem. Předpokládá, že přírodu stvořili bohové,
bytosti duchovního světa, které se mentálními silami
upínají na své nitro a vidí je jako plné jasu a absolutn
ího klidu. Takové bytosti se stávají tvůrci zevních
jevů, nebo» tímto názorem vytvářejí jakési emise sil,
kvanta, která se mění v přírodu s tendencí k jevům
vegetabilním a animálním.
Nepředstavujme si, že tvůrcem jevů je pouze
makrokosmos. Duchovní faktory, zvané bohové,
a stejně tak lidé, jsou vlastně podsystémy makrokosmu.
Pokud tyto podsystémy žijí pouze reflexivně,
tj. se zájmem o splnění osobitých sklonů a tužeb,
pak jsou jistě pouhými satelity jevů, jejichž þtížeÿ
se zvý¹ila sebevládou. Sebevládou, která se projevuje
v nepoddajnosti vůči proměnám nebo rozvln
ěním, k nimž dochází v psychické oblasti každého
živého tvora. Právě tato nepoddajnost, která se musí
85
vyvinout v absolutní sebevládu, mění dráhy fyzikáln
ích kvant, která změny vyvolávají; tato kvanta se
tak dostávají do pohybu jako tvůrčí síly, které jsou
nadto ovlivněny přirozenou obrazotvorností toho,
kdo změnil jejich dráhu.
Lidé, kteří vnímají tao, takto působí jako centra
emisí kvant (fyzikálních), ovlivněných vlastně jejich
hypnoidními silami. Takovým způsobem se objevují
v kosmu tvůrčí podsystémy a ty, jak soudí i Lao-c',
vytvořily přírodu, která nás předev¹ím zajímá, totiž
přírodu vegetabilní. Na tom nic nemění skutečnost,
že v linii tvoření nacházíme vegetabilní přírodu jako
předcházející přírodě animální.
2. Jestliže jsme v předcházejícím mluvili o tvůr-
čím procesu, jak jej může poznat mystik, který kázní
analyzující mysli poznal tento proces, nesmíme zapomenout
na to, že i tento mystik se zpravidla vyvinul
z běžného typu člověka. Takový tedy bývá původ
mystiků a stejně tomu je i se ¹lechtou v prozaičtěj¹ím
světě. I ¹lechta tkví svými kořeny v běžném lidství
a právě toho si má být vědoma. Nebo» čím by byli
vládcové bez poddaných (rozebraný vůz)? { Na to
v¹ak vládci zapomínají. Proto se mentálně od lidu
odtrhují a tím v lidské společnosti vznikají věčné
antagonismy: vládci proti lidu a lid proti vládcům.
Za takových okolností se ov¹em pořádek ve světě
neustaví; vládnoucí lidé { zejména ve státech dikt
átorských { už nedokáží myslit v běžných lidských
pojmech (kámen), ale pouze v pojmech mezinárodně
86
politických (jaspis). Proto je lidská společnost předev
¹ím v diktátorských státech nestabilní.
XL
Protiklad je činnost tao, slabost je vlastnost tao.
V¹echny věci ve světě povstávají z bytí, bytí se v¹ak
rodí z nebytí.
Tao věci rozru¹uje a připravuje k vstřebání. Neprojevuje
se v¹ak měřitelnou působivou silou. Proto
se uvádí jako slabé. V každém případě v¹ak působí
na hmotu ru¹ivě, protože je univerzálním prázdnem,
které v¹ím prostupuje a toto v¹e na sebe upozor-
ňuje.
Nebytí je nutné považovat za kosmický jev. Je to
potenciálně tvůrčí kategorie kosmu, fyzikální faktor,
který se může v místě kosmické prázdnoty þnáhle
ÿ manifestovat jako hvězdný oblak, z něhož pak
vznikají dal¹í zvlá¹tnosti světa jevů. { Tyto zvlá¹tnosti
jsou bytím. Bytí již pak plodí a rodí s tendenc
í k přetváření; po dlouhých dobách se primitivn
í formy přetvářejí ve formy vyspělej¹í, které se
zase kvalitativně přibližují k tao, v němž zanikají
jakožto v univerzu.
87
XLI
Moudrý člověk, který poznal tao, usiluje o jeho
uskutečnění. Vzdělaný člověk, který poznal tao, hned
je zachovává, hned je ztrácí. Nevzdělanec, který poznal
tao, vydává je posměchu. Kdyby nebylo vydá-
váno posměchu, nejevilo by se tao. Je proto pří-
sloví: kdo poznává tao, podobá se temnémua; kdo
vniká v tao, podobá se ustupujícímub; kdo je na vý¹i
tao, podobá se zbloudilémuc; člověk vy¹¹í ctnosti
se podobá prostémud; velký vzdělanec se podobá
opovrženémue; neomezená ctnost se podobá nedostatku
ctnosti; roz¹iřování ctnosti se podobá rozkrá-
dání ctnostif ; skutečná pravda se podobá nedostatku
pravdyg.1
Velký čtverec nemá úhly; objemná nádoba se
dlouho vyrábí; silný zvuk nelze usly¹et; velký tvar je
bez tvaru.2
Tao je (před námi) skryto a nemá jméno. Av¹ak
pomáhá (v¹em bytostem) a vede je k dokonalosti.3
1. Kdo je duchovně velmi vyvinut, váží si stavu,
v němž nejvíce vystupuje rovnováha a duch není sží-
rán touhami; to je stav tao. Zato méně duchovně vysp
ělý člověk si tohoto stavu váží po určitou dobu, ale
pak zase propadne světským touhám; v tu dobu mu
tao mizí. Člověk duchovně nejméně vyvinutý záblesk
ům stavu tao nerozumí; když se v něm projeví, nikdy
nezatouží žít stavy tao, protože mu připadá, že
88
jejich prožívání je závislé na mdlém rozumu. { Tao
v¹ak takové není. Stavy z jeho projevu zvy¹ují dostavuj
ící se kvalitu rozumu, nebo» nepřítomnost zaslepuj
ící vá¹ně poskytuje lep¹í vhled do věcí; úsudky
pak bývají moudré, hluboké a situaci dobře osvětluj
ící.
K citovaným příslovím:
a) Poznávání tao vede k mlčení, nebo» zku¹enost
ukáže, že právě mlčení činí tao zřetelněj¹ím;
čím je tao zřetelněj¹í, tím více člověk poznává
nebeskou spravedlnost, která je jako božský
strážce za v¹ím děním. Člověk zpravidla žasne
nad pozadím v¹eho dění na světě. Náhle pochop
í, že je moudré neplést se do ničeho a být
nanejvý¹ opatrný v úsudcích; posléze dospěje
k závěru, že nejvíce, co lze udělat pro dobro
světa, je rozvinout dokonale stav tao.
b) Jen po vnitřním ztichnutí se projeví tao.
A ztichnutí je jako ústup, protože souvisí se zes
ílením světské nečinnosti, která je podmíněna
likvidací nekompromisních chtíčů.
c) Z absolutního hlediska vypadají v¹echny věci
i dění úplně jinak než z hlediska běžného. To
vede mudrce k jinak motivovaným činům. Ně-
kdy se takové počínání zdá být tzv. zdravému
rozumu jako po¹etilé. Ale mudrc zná výsledek,
k němuž dospěje. Proto je jeho po¹etilost jenom
zdánlivá.
89
d) Čím je člověk ctnostněj¹í (mravněj¹í), tím více
si uvědomuje, že se musí mentálně sžívat s lidmi
nejprost¹ími. Těch je totiž nejvíce. Když to
nečiní, vlastně se povy¹uje, a proto již není
ctnostný.
e) Vysoké, av¹ak opravdové a nikoli ¹kolské vzdě-
lání nutí člověka k tomu, aby si nic o sobě nemyslel.
To ho vede ke snaze rozumět si s lidmi,
to je dát i nejprost¹ímu člověku možnost vyjá-
dřit před ním své názory. Z toho vzniká zdání,
že je takový vzdělanec dětinský a že je ho
často třeba brát s rezervou. Pravý vzdělanec,
který rozhodně vyniká nad formálně vzdělan
ými lidmi, nikdy mravně neklesá, jako tak
často klesají oni, protože se vždy cítí vysoce povzneseni
nad v¹echny lidi. Ostatně to je úskalí
akademické vzdělanosti.
f) Nejvy¹¹í ctnost člověku objasňuje smysl nalé-
havých nutností v životě. Proto moudrý člověk
jedná přirozeně a budí tak dojem, že ctnostný
není, protože se li¹í od extrémních moralistů;
ti některé ctnosti přehánějí a tím ze skutečné
ctnosti činí ctnost zdánlivou. Jenže lidé nemají
v tomto ohledu správnou míru a pokládají jen
přeexponované ctnosti za pravou ctnost. Tím se
jim zdá, že přirozená, a proto nejvy¹¹í ctnost,
není ctností, nýbrž normálním způsobem života.
90
Když mudrc někoho zasvětí do pravé ctnosti
a ten se jí začne řídit, lidé z uvedených dů-
vodů dospívají k názoru, že toto zasvěcení člov
ěka s přijatou pravou ctností o ctnost připravilo.
Nevědí totiž, že pravá ctnost v člověku
potlačuje a ničí rozpory, a stupňování zdánlivé
ctnosti, která konflikty zvět¹uje, pokládají za
symbol rozvoje pravé ctnosti.
g) ®ijeme ve světě relativních pravd, jakýchsi
společenských norem, nebo» se nám zdá,
že pravda souvisí s dobrem. Ve skutečnosti
v¹ak pravda jevy pouze identi
kuje. Vzhledem
k tomu je ve světle pravdy pohled
na svět drastický; světskému člověku se zdá,
že pravda musí vždy potvrzovat jeho názor
a předev¹ím sloužit jeho zájmům. Skutečná
pravda jeho názorům a zájmům často odporuje.
Proto se domnívá, že skutečná pravda
není pravda.
2. K poslední části věty: když si před sebe polo-
žíme vesmír, zdá se nám být bezmezný. Ve skuteč-
nosti v¹ak je soustavou silokřivek, které vždy tvoří
omezené prostory. Když tyto prostory klademe proti
sobě, máme zase univerzum a { tak se pravdy o kone
čnosti nebo nekonečnosti vesmíru nedopátráme,
ačkoli soustava silokřivek jasně napovídá, že vesmír
je omezený. Pro lidské oči a zku¹enost je v¹ak neomezen
ý.
91
3. O povaze tao se již hovořilo. Ale povězme znovu:
tao je onou kvalitou, která se nám jeví jako prázdnota
s tendencí v¹e vymezené absorbovat. A proto
že prázdnota je oblast nejvy¹¹í svobody, vede tao
v¹echno touto tendencí k svobodě.
XLII
Tao rodí jedno, jedno rodí dvě, dvě rodí tři a tři {
v¹echny bytosti. V¹echny bytosti mají v sobě jin
a jang, jsou plny čchi a tvoří soulad.1
Lidé opovrhují těmi, kteří sami sebe vyvy¹ují a naz
ývají se vládci a urozenými. V¹echny bytosti sílí po
oslabení a slábnou, jsou-li posíleny.2
Lidé ¹íří své učení. I já se tím zabývám. Násilníci
a krutí neumírají přirozenou smrtí. Uvádím to jako
příklad ve svém naučení.3
1. Z prapůvodního v¹esvětového stavu vzchází variabiln
í popudy, tj. fyzikální kvanta, jež se rozpadají
ve dva protikladné energetické jevy, vzhledem k faktoru
času různých kategorií. Tyto jevy jsou prarodiči
v¹ech jevů, které se nám dnes jeví jako univerzum
se v¹emi jeho vlastnostmi a rozvinutými kategoriemi.
V¹ichni tito činitelé mají v sobě potenciální tvůrčí
energii, která dobře odpovídá makrokosmickému
stavu, totiž aktivní agens na jedné straně a modelo-
92
vatelný faktor pasivní. První agens je korpuskulární,
druhé vlnové. To je za prvé jin a za druhé jang; nap
ětí mezi nimi je čchi. Toto čchi vytváří styčné momenty
mezi oněmi dvěma. Tak je vytvářen soulad
mezi jednotlivými jevy stvoření, ale i napětí mezi
oběma, což je příčinou obnovující se nebo udržující
individualizace jevů.
Data, získávaná z vědeckého pozorování jevů, nemohou
nikdy vystopovat tvůrčí počátek kosmických
jevů. Tato data registrují postupné změny stavů živé
přírody, u člověka pak změny v psychické oblasti.
Když zaměříme pozorování na vlastní psychu a její
permanentní kontakty s tělem, pak se díváme na
prapočáteční stavy tvoření. Tyto stavy v dimenzích
prostoro { času umožňují identi
kovat jak kladné
tvůrčí činitele, kteří kreslí skutečno, tak i záporné
činitele, kteří udržují v běhu času tyto kresby, a kone
čně též þprostorÿ, na jehož těle je možno tyto
kresby provádět. Tak je mudrc vyzbrojen pro stopov
ání tvůrčího procesu; ostrým a dobře abstrahovan
ým pozorováním se stává divákem tohoto procesu.
2. Pověřování zástupců lidu by mělo vzejít z převahy
mravnosti a moudrosti pověřovaných. Takové
osoby by měly být svým voličům nebo volitelům
známé. Společenský život dne¹ka to v¹ak neumož-
ňuje z jednoduché příčiny { pro rozvrstvení lidí.
Proto se ujal jiný způsob pověřování zástupců lidu:
jsou vět¹inou profesionální politikáři a svůj mandát
93
získávají demagogickými řečmi v přesvědčení, že
každý musí nabízet něco takového, co nejvíce vyhovuje
nadměrným a nesplnitelným žádostem jeho
voličů. To samo je ov¹em mravní defekt, který úzce
souvisí s tím, že zástupce lidu pak v úřadě nebere
přání voličů vůbec v úvahu a tak se postupně od
nich izoluje. Později se tito tzv. zástupci lidu stá-
vají izolovanou třídou, která dělá politiku, zatím co
národy nesou břemena politikaření svých zástupců.
A tu je začátek napětí mezi národy a jejich vládami.
V kritických okamžicích dochází k revolučním jev
ům, jež ov¹em stejně nemohou nic vyře¹it, protože
problém výběru zástupců lidu není vůbec dotčen. {
Oslabovaný lid tedy zesílí a oslabení zástupci lidu
zase získají na síle. Tedy nic než dění, při němž je
stále někdo obětován a stále někdo jiné obětuje.
3. Lao-c' je tu velmi stručný. Uvádí, že si plně
uvědomuje nespočetnost teorií, které lidi vyhla¹ují
jako své učení tu méně hlasitě, tu zas hlasitěji, nebo
s men¹í či vět¹í možností jeho roz¹iřování. On sám
nakonec své učení zužuje na poučky, že se násilí
a krutost nevyplácejí. Násilí a krutost se prosazuje
vždycky, jakmile zástupci lidu netlumočí a neplní
jeho přání, nýbrž mu vládnou. U demokratických
vlád je to méně výrazné nebo sporadické, kdežto
u diktatur velmi výrazné. Nemůže-li lid takovou
vládu svrhnout, nenávidí ji alespoň. A vlády by si
měly uvědomit, že takovýto stav není cesta k míru.
Nebo je možné, že si to uvědomují, ale v zajetí svých
94
politických dogmat a pochybné morálky jdou dále
cestou, o které mohou vědět, že je ¹patná. A diktatury
existují od nepaměti. Císařské, královské, ne-
¹lechtické a teï dokonce i þlidovéÿ. Proto není vý-
hled na mír a spořádaný život. Lao-c' by si tedy
mohl i dnes velmi stěžovat.
XLIII
Nejslab¹í vítězí na světě nad nejsilněj¹ími. Nebytí
proniká v¹ude. A nyní, proč vím, jaký je prospěch
z nečinnosti. Není nic na světě, co by bylo možno
srovnat s učením o mlčení a s prospěchem, jaký je
z nečinnosti.
Nečinný je slabý. Ale když je nečinnost provázena
tichým zahloubáním, v němž se člověk s ostře bdě-
lým vědomím zaměřuje na procesy, odehrávající se
v jeho bytosti, pak poznává. Takto získané poznání
je Herkules ve světě mocí. Poznávající člověk, který
je osvěcován postřehy niterného dění, má sílu změ-
nit svět, jehož cesta je určena názory lidstva. Ty
jsou velmi snadno ovlivnitelné pevnou a stabilně
udržovanou my¹lenkou jednotlivce. Takový jedinec
je neviditelný a neuchopitelný revolucionář, kterého
často vlády cítí, jehož v¹ak nemohou postihnout exekutivn
í mocí.
Než katolictví, nakloněné císařství, ztratilo svou
moc i ří¹i, byla tu takováto revoluce. Je možné, že
95
začala jedincem, ale rozhodně pokračovala tichou
vzpourou názorů lidí, kteří se vymanili z uniformity
názorů, jakou zavedlo císařství, by» se i tyto názory
vyvíjely. Tak se připravovala půda pro změnu pom
ěrů. Jenže tuto revoluci nedělali mudrci, nýbrž nespokojenci.
Proto nevznikl þnový ¹»astný světÿ, byly
jen vyměněny stráže moci. A ty zase proti sobě vyvolaly
revolucionáře, kteří přivedou na scénu nový
svět se stejnými nedostatky. Proč? { Svět nesmí být
tvořen chtíčem, nýbrž moudrostí. Zatím chtíče zatla-
čují moudrost do pozadí a moudří poznávají, že je
lépe realizovat þvyvanutíÿ (spásu) než se míchat do
čarodějné kuchyně světa; v ní se stejně nic jiného
þneuvaříÿ než konglomerát potlačujícího aparátu
a potlačovaného lidstva. Nebo se snad od středov
ěku něco změnilo? Despotismus se prosazuje pouze
jinými prostředky. A lidé skutečně trpí a stráže moci
jim to utrpení vkládají na bedra. Tedy nic nového
pod sluncem.
XLIV
Co je nám bliž¹í { sláva nebo život? Co je draž¹í {
život nebo bohatství? Co tíže přežijeme { nabytí nebo
ztrátu? Kdo mnoho ¹etří, utrpí velké ztráty. Kdo
mnoho hromadí, utrpí velké ¹kody. Kdo zná míru,
nesetká se s nezdarem. Kdo zná hranice, tomu nehroz
í nebezpečí. Stává se věčným.
96
Kdo se snaží dosáhnout bohatství, cti a moci, musí
počítat s tím, že se jeho pozice stane vratkou, na
rozdíl od pozice, jakou má, když se udržuje na niž¹í
nebo střední společenské úrovni. Ale je už lidskou
vlastností snažit se do¹plhat nad v¹eobecnou spole
čenskou úroveň. Jeden touží po moci, druhý po
cti, třetí po bohatství. A když potom usiluje dosáhnout
svého cíle, začne vytvářet nerovnováhu. Přisp
ěje k vzniku buï ovládaných, nebo opovrhovan
ých, nebo chudých. Pokud tato nerovnováha nedosahuje
kritických mezí, je v¹echno v pořádku. Nebo
» se nikdy nepodaří lidstvo nivelizovat. Proto je
možno ctižádost ukájet, ale má to mít míru. To znamen
á, že moc má být ohraničena snahou pomáhat
jiným, čest snahou přispívat k osvícení jiných a bohatstv
í ke snaze řídit oběh směnných hodnot tak,
aby to pomáhalo celku. Jinými slovy bohatý člov
ěk by měl jiným tak pomáhat, aby si pak sami
mohli pomoci. { Když se tím ctižádostiví lidé neřídí,
vznikají společenské antagonismy, které zničí mír ve
světě. Ostatně by mělo být nejvy¹¹ím cílem každé
ctižádosti přispět své vnitřní přirozenosti k tomu,
aby se mohla uvést do kontaktu s tao; přítomnost
tao činí člověka věčným.
XLV
Veliká dokonalost se podobá nedokonalosti, její pů-
sobení je nekonečné; veliká plnost se podobá prázd-
97
notě, její působení je nevyčerpatelné. Veliká přímost
se podobá křivosti; velký důvtip se podobá hlouposti;
velký řečník se podobá koktavému.1
Pohyb přemáhá chlad, klid přemáhá žár. Klid vytv
áří pořádek na světě.2
1. Nejvy¹¹í a nejniž¹í stavy jsou si velmi podobné.
Např. nevzru¹itelnost tupce a mudrce. Ov¹em postoj
obou je rozdílný. Tupec není schopen obsáhnout
to, co by ho mělo podle obvyklých měřítek vzru¹it,
kdežto mudrc to překonává pochopením. Ale proto
že si obojí je podobné, běžný člověk není vždy
s to jejich rozdílnost pochopit, leda když pečlivěji
sleduje reakce obou na tutéž věc. Jenže běžný člov
ěk se nad ničím příli¹ nezamý¹lí. Je velmi těkavý
a pozastavit se nad něčím považuje za ztrátu drahocenn
ého času, jehož veskrze využívá k tomu, aby poslou
žil svým osobitým touhám. Proto mudrci bývají
od lidu izolováni. Zpravidla v¹ak bývají jako v kraji
ztracená studánka. Osvěžují moudrostí ty, kdo dosp
ěli k momentu vnitřního a zku¹enostního vývoje,
kdy se již nad životem začnou zamý¹let. Mudrci takov
ého člověka poznají a podle okolností ho poučí
k jeho dobru. Tak se stávají užitečnými. Kdyby nebylo
lidí dospívajících k momentu zamy¹lení nad životem,
mohli by mudrci propadat smrti, protože by
byli zcela neužiteční světu.
2. Lidé i příroda jsou ovládáni třemi kvalitami.
98
Nehybností, pohybem a rovnováhou. Nehybnost
(chlad) je nejniž¹í stav a je symbolizována tupostí
(du¹evní). Vývojem je tento stav překonáván, až se
přejde od nehybnosti k pohybu nebo činnosti (žár).
Lidé ovládnutí touto kvalitou překonali lenost, která
je tak výrazná u typů ovládnutých kvalitou nehybnosti.
Ti lidé mají stále co na práci, ale jejich činnost
je motivována z hlavní části tím, aby sloužili sobě,
svým touhám. Když konečně pochopí, že pro přem
íru nepřestávajících tužeb je lépe se takto motivovan
é činnosti vyhnout, dospívají k třetímu stupni,
kde působí kvalita rovnováhy. Na tomto stupni člov
ěk poznává, že v¹echno běžné snažení je vlastně
hemžením se na smeti¹ti světa a že ho opravdu není
třeba k tomu, aby ¹»astně žil. Tímto poznáním zakotv
í v klidu, který uděluje moudrost, protože podmi
ňuje vzrůst a vývoj nazírací vlohy, zvané zřec.
Zřec je totožný s tao. Jeho projev v člověku pů-
sobí konej¹ivě až za hranice osobnosti, která k jeho
projevu dospěla; člověk s rozvinutým zřecem (tao)
přispívá mnohým způsobem k vzniku pořádku na
světě.
XLVI
Chová-li země tao, koně hnojí půdu; není-li v zemi
tao, váleční koně se pasou na polích. Není vět¹ího
ne¹těstí než neznat hranice své vá¹ně a není vět-
¹ího nebezpečí než bažit po získání (bohatství). Kdo
99
se umí spokojit, bude vždy spokojen (se svým životem).
Nevládne-li ve státě lidu moudrost, ale bezuzdná
chtivost moci, není možný mír. Podle stupně chtivosti
těch, kdo vládnou, mohou občané státu nést
břímě 
nančního zatížení, bídy nebo války. Válka
sama je výsledkem nemírněného chtíče těch, kdo
vládnou ve státě. { Proti těmto problémům vznikaj
ícím z mravních hodnot vladařů existuje zdroj
pokoje a ¹těstí (pokud ¹těstí existuje), pramenící
ze spokojenosti každého občana ve státě. Lidé se
v¹ak domnívají, že spokojenost musí být podmí-
něna splněním jejich tužeb. Ale není tomu tak. Předm
ěty tužeb, ba i potřeby jsou zcela abstraktní pojmy.
Hodnotíme-li velmi kriticky to, co jsou potřeby
nebo předměty tužeb, pak poznáváme, že v¹echno
může být redukováno na požadavek nasycení, o¹acen
í a bydlení. S tím jistě souvisí rozvoj průmyslu,
ale je otázka, zda je třeba i osobních automobilů;
a jistě není třeba vojenských letadel, tanků, děl a dokonce
ani orbitálních raket, leda toužíme-li druhého
si podrobit. Ale tu již vzniká ïábelská paráda vá-
lečných prostředků, které musely být vynalezeny,
protože touhy vládnoucích lidí nebyly omezovány.
Lid za to musí platit bídou, potem a krví. Propaganda
sype lidem písek do očí a pak jim pomáhá
najít viníka v¹eho zlého. Víme v¹ak dobře: viník je
v neomezovaných tužbách vládců, předev¹ím těch
nekontrolovaných lidem, tedy diktátorů.
100
XLVII
Mudrc poznává svět, aniž vy¹el ze dveří. Aniž
vyhlédl z okna, vidí přirozené tao. Čím dále jde,
tím méně poznává. Proto moudrý člověk nevychází,
av¹ak poznává. Jmenuje (věci), aniž je viděl. Aniž
činí, tvoří.
Nejhlub¹í a nejkvalitněj¹í poznání pramení ze sebepozorov
ání, které musí směřovat k bytosti du-
¹evně zcela uvolněné a nikoli v některých nebo mnoh
ých směrech omezované. V na¹í vlastní bytosti
totiž existují procesy, které jsou odrazem procesů
v kterékoli bytosti, a proto poznat je a vyhodnotit
znamená poznat a vyhodnotit dění ve světě.
Tato cesta k poznání je lidem nepochopitelná.
Předpokládají, že poznání může vznikat pouze z pozorov
ání vněj¹ích jevů; přitom je psychologicky zcela
jasné, že takové pozorování může informovat pouze
o jevech jako faktech, nikoli o jejich vnitřních pří-
činách. Vnitřní příčiny jsou stopovatelné jen ve
vlastní bytosti. Dokonalým sebepozorováním mů-
žeme odhalit mechanické, tj. karmické pohnutky,
které vedou k činům, a velice dobré pozorování pronikne
až k prapůvodům těchto pohnutek a samoz
řejmě i činů. Člověk zjistí, že v jeho atavistické
části bytí existují chtíče, které jsou příčinou pohnutek
v podvědomé části bytosti, a že tyto podvědomé
pohnutky atakují vědomí, které se pak chápe my¹-
lenky vykonat ten či onen čin. Když takový člověk
101
dále analyzuje svou bytost až v hlubinách podvě-
domí (kam začne pronikat stále se opakující snahou
dobře sebe pozorovat), zjistí, že základna bytosti,
v níž existují chtíče a odkud se pak vyno-
řují i pohnutky, tkví vlastně ve fyzikální prázdnotě
tao, které je vlastní nejen jeho bytosti, ale i celému
kosmu. Pak pozná tao jako zrcadlící princip v¹eho
dění a v této odrazové desce nachází nejen dění,
tj. činy bytostí, ale i jejich pohnutky, které mohou
být lidské, božské nebo démonické.
Tak aniž člověk vyjde ze dveří, může najít moment
pohnutek, činů i kvalitu tao. Posléze se přesvědčí,
že se v¹echny tři uplatňují v¹eobecně; v tomto momentu
mu vzchází moudrost, která není omezena,
ale vztahuje se na v¹echen svět, jeho bytosti a dění.
Navíc pak zjistí, že tohoto pohledu do světa a života
nelze vůbec nabýt tím, že by za poznáním ¹el do
světa, protože v takovém případě je vyzbrojen pouze
smyslovým viděním a to mu umožňuje vidět toliko
masku a nikoli obsah jevů. Proto dokonalé sebepozorov
ání je nejlep¹í prostředek k nabytí moudrosti,
i když mu chybí akademický ráz.
XLVIII
Kdo se učí, zvět¹uje každým dnem (své vědomosti).
Kdo slouží tao, den ze dne zmen¹uje (svá přání). Za
neustálého omezování dospívá (člověk) k nečinnosti.
Není nic, co by nečinila nečinnost. Proto se opano-
102
vání země uskutečňuje vždy v nečinnosti. Kdo činně
zasahuje, není s to zmocnit se země.
V příboji fyzikálních vln přání tao mizí. Proto ten,
kdo se chová tak, aby si tao nebo jeho kvality zpří-
tomnil ve vědomí, přání omezuje. Tak tao nabývá
vlády a přání přestávají. Když přání přestávají, přest
ává i chtěním podněcovaná činnost. Není-li tu takov
é činnosti, považujeme to za nečinnost. Ale ne-
činnost nemusí vždy znamenat tupost. Pokud není
tupá, pak může nečinnost být uplatňující se tvůrčí
činností. Jenom takováto činnost umožňuje ovládat
v¹echno, co Lao-c' nazývá zemí, ale co ve skuteč-
nosti je případně jen na¹ím vlastním tělem, případně
hmotným světem. A této vlády nedosáhne nikdo,
kdo se o to pokou¹í tím způsobem, že chce ovládnout
činnost a nikoli přání. Činnost je totiž jako elektromotor
v běhu, přání jako elektrický proud. Když jde
o silný elektromotor, lze ho zadržet velikou silou, ale
mechanismus se tím může po¹kodit. Když se přeru¹í
přívod proudu, motor se sám zastaví.
XLIX
Mudrc nemá vlastní srdce. Jeho srdce se skládá
ze srdcí lidu. Dobrým činím dobro a nedobrým též
přeji dobro. To právě je ctnost, která se zrodila z te.
Upřímným věřím a neupřímným též věřím. To právě
je upřímnost, jež pramení z te. Moudrý člověk žije
103
na světě klidně a do svého srdce ukládá mínění lidu.
Pohlíží na lid jako na své děti.
Mudrc tedy nemyslí na sebe, ale zajímá se o pot
řeby ostatních. To vyplývá z toho, že poznává spjatost
své bytosti se v¹emi živými tvory. Ví, že když
se někdo zabývá úmyslem jiným ubližovat, ubližuje
vlastně sobě, protože svou bytost nalaïuje pro zlo,
které tak k němu nachází přístup. Pouze lidé zlí trpí.
Nosí zlo v sobě a zlo je pronásleduje. Z toho se mudrc
poučuje o tom, že je nezbytné konat dobro. Ale kon
ání dobra skutky nelze klást na první místo. Předev
¹ím je nutno zaměstnat mysl a cítění dobrem, které
se má přát v¹em bytostem. Tím dochází k přeladění
bytosti na dobro a bytost se postupně stane řeči¹těm
dobra. { Když se v bytosti nevynoří ani stopa zlého
a dobro ve formě přání a spolucítění s druhými bytost
í neomezeně proudí, pak zlo již nemá k člověku
vůbec přístup. Pokud se to nestane, může být i ten,
kdo v sobě nosí pouze dobro, postihován zlem. Je
prostě ¹rávakou (žákem) a jako ¹rávaka musí splácet
karmické dluhy, které nyní vyplývají s doznívajícím
naladěním na zlo. Stopa zla tedy stačí na to, aby se
ve vhodných okamžicích zlo vzdulo a postihlo i toho,
kdo se již od zla odvrátil.
Když se člověk od zla zcela odvrátí, rozvinulo se
v něm te. Te bytost uchvacuje a nutí ji jít cestami
dobra. Proto mudrc věří těm, kdo důvěru zasluhují,
i těm, kteří ji nezasluhují. To v¹ak neznamená, že
pravý mudrc bude podveden. Spí¹ se může stát, že
104
ten, kdo důvěry nezasluhuje, změní své stanovisko
a přikloní se k pravdě. Takovéto zázraky þobrácení
hří¹níkůÿ se přiházívají. Síla mudrcovy ctnosti vytv
áří oblast pravdy, jejímuž vlivu propadají předev
¹ím slabé nedůvěryhodné povahy, ale jindy i silné
nedůvěryhodné povahy. Tak se může mudrc stát po-
žehnáním pro lidskou společnost, i když jeho vliv je
pro běžného člověka nezřetelný.
L
(Bytosti) se rodí a umírají. Z deseti lidí tři (spějí)
k životu, z deseti { tři lidé k smrti. Z každých deseti
je¹tě tři lidé umírají pro svoje skutky. Proč je tomu
tak? To pramení z toho, že touží příli¹ po životě.
Doslechl jsem se, že ten, kdo umí opanovat život,
nebojí se ani nosorožce ani tygra, když kráčí po
zemi, nebojí se ozbrojených vojáků, jde-li do bitvy.
Nosorožec nemá, kam by mu vpíchl svůj roh, tygr
nemá, kam by mu za»al své drápy, vojáci nemají,
kam ho zasáhnout svým mečem. Proč je tomu tak?
To pramení z toho, že pro něho není smrt.
Touha po životě skutečně člověku zkracuje život.
Nutí ho činit opatření jak ho zachovat. Tím často
zasahuje do života jiných lidí a oni k němu vzplanou
nenávistí, která někdy působí reálně, jindy jako
kletba, která vytváří podmínky pro vznik ne¹těstí.
To právě mudrc ví, a proto ze sebe vyhlazuje touhu
105
po životě. Když se mu ji podaří vyhladit, přestane
jiným ubližovat; když jiným neubližuje, odsouvá od
sebe ve¹keré nepřátelství, které ukracuje život. To je
vlastně prostá a přirozená sugesce. Ježto v sobě nenos
í touhu po životě a jeho mysl je proto plna míru,
tlumí u druhých každý vznět, který by ho ohrožoval.
Nosorožec zapomene být vznětlivý, tygr právě nemá
hlad, když takový mudrc kráčí v jeho blízkosti, a zlosyn
v něm ani po pečlivém zkoumání nemůže najít
nenávist, která má být potrestána. Dokonce ani život
ničící síly kosmu (fyzikální) nenajdou v jeho bytosti
záchytný bod, aby se mohly uplatnit. Je v¹ak
nutno připomenout: ctnost nebažení po životě musí
uzrát. Mudrc musí touhu po životě vyhladit nejen
ze své mysli, ale vůbec z celé bytosti. Nesmí dovolit,
aby tato touha zůstávala skryta kdesi v nějakých
složkách jeho bytosti. Musí být této touhy zpro¹těn
úplně. Na niž¹í úrovni se to jeví jako hluboká apatie
ke každému předmětu, který je schopný vyvolat
v lidech touhy, a na vy¹¹í úrovni jako naprostý klid
při různých životních nahodilostech, které se jiným
jeví jako ohrožení života. Kdesi bylo řečeno: þStaří
v klidu žili, v klidu umírali.ÿ A to právě byli nesmrteln
í. Jak to? Zachovali si v dobrém stavu své denní
vědomí až do posledního okamžiku života. V tomto
životě tedy pro ně smrt nenastala. Smrt se vůbec
nezmocní toho, kdo žije do posledního okamžiku života,
nebo» jistě překlene moment katastrofy, který
nazýváme smrtí.
106
LI
Tao rodí (věci), te (je) vyživuje. Věci nabývají
tvaru, tvary se naplňují. Proto není věci, která by
nevyvy¹ovala tao a nevážila si te. Tao je vzne-
¹ené, te úctyhodné, protože nepřikazují, ale řídí se
přirozeností.1
Tao rodí (věci), te je vyživuje, pěstuje, vychovává,
zdokonaluje, činí je zralými, opatruje je, zachovává.
Tvořit, ale nepřisvojovat si, vytvářet, ale nechválit
se a v postavení star¹ího nerozhodovat, to sluje nejhlub
¹í te.2
1. Každá bytost potenciálně lne ke kvalitě tao,
onomu stavu klidu, v němž pocit ¹těstí vyvěrá z vyrovnanosti.
A protože tao vystupuje pouze v souvislosti
s te, váží si každá bytost i te. Potenciálně. Na
povrchu jsou lidé zaujati smyslovými věcmi, které
působí na složku zvanou prahmat, to je vlastně atavistick
é cítění. Proto se orientují na jejich získávání
a { v tomto ohni chtíče se tao i te stávají nezřeteln
ými. Teprve když člověk duchovně (karmicky, zku-
¹enostně) dozrává, vznikají v něm neujasněné touhy
po realizaci stavu du¹evní rovnováhy; později se dov
ídá, že je dosažitelný pouze zřeknutím se světa,
tj. orientace na předměty, k nimž se upíná touha po
smyslovém prožívání. Když dospěje tak daleko, že
se světa skutečně zřekne, kvality tao se mu stanou
blízkými; pak najednou pozná, že v¹echno světské
107
snažení, a» bylo podmíněno primitivními životními
názory, nebo názory pokročilej¹ími, vyvěralo vlastně
z toho, aby se člověk ke kvalitám tao přiblížil a uskute
čnil je.
Poznání smyslu světského snažení se v¹ak už net
ýká pouze osoby, která se k tao přiblížila a pak je
uskutečnila. Takový člověk pozná, že už překonal
orientaci na svět, a» již zcela primitivní, nebo motivovanou
vy¹¹ími zřeteli; že již pro¹el oběma stupni
vývoje zku¹eností, i když si třeba nevzpomíná, že
jimi pro¹el v tomto životě. Tak dospěje k poznání
reinkarnace, které vzniká z přímého poznání nebo
je odvozeno ze zji¹tění, že zku¹enosti primitivního
stavu v něm dřímaly jako strusky dávných věků.
Jejich bezprostřední vztah k jeho nyněj¹ímu bytí je
mu důkazem, že je získal přímo svým denním vědom
ím a že tyto zku¹enosti jen zapadly do podvědomí
s nějakou jeho zaniklou existencí. Poznání zákona
reinkarnace proto není otázkou víry, ale postřehu
každého, kdo dospěl k projevu kvalit tao vlastním
snažením.
2. Mudrc je činný proto, že zjistil, že získal tělo
prostřednictvím skutků nebo činnosti. Tělo získané
tímto způsobem člověka zavazuje, aby byl činný. Nebo
» není-li činný, jeho existence se octne v demolič-
ních tlacích; projeví se du¹evní úpadek, obtíže s tě-
lem. A kdo dohlédne až za okamžik smrti, pozná,
že nečinnost je cesta k rozpadu individuality, jemuž
není vystaven nikdo, kdo je nezi¹tně činný. Z tohoto
108
poznání vyvěrá snaha mudrce být intenzivně činný.
Protože v¹ak poznává, že i činnost může být zatem-
ňující, je činný naprosto nesobecky, tj. pro činnost
samu. Taková činnost má úzký vztah k te, protože
stejně jako zříkání se světa zvýrazňuje tao. Proto
mudrc činností tao dosahuje, kdežto běžný člověk je
ztrácí. Dosahovat tao je podmíněno přítomností te,
ztráta tao je podmíněna nepřítomností te, čili pří-
tomností sobectví v činnosti.
LII
Na zemi je počátek a ten je zemskou látkou. Až
bude poznána matka, pak bude možno poznat i její
děti. Jsou-li již známy její děti, pak je opět nutno
rozpomenout se na matku. Tehdy nebude (člověk)
do konce života v nebezpečí. Zanechá-li svých přání
a osvobodí se od vá¹ní, pak nebude do konce života
unaven. Když povolí svým vá¹ním a pohrouží se do
svých záležitostí, nezachrání se (před bědami).1
Vidět nejnepatrněj¹í se nazývá jasností. Zachová-
vání slabosti se nazývá mocí. Užíváme-li jeho záře,
učiníme je ( tao) opět jasným. Tehdy nestihne (člov
ěka) do konce života ne¹těstí. To se nazývá zachov
ávání stálosti.2
1. Zemská látka je výraz pro prahmotu. Projevuje
se ve formacích substancí, které jsou kategorií
109
fyzikálních kvant již spí¹e chemické povahy. Tedy
cosi jako protoplasma, av¹ak rozptýlená v prostoru
nebo v hmotách země. Z té vzniká v¹echno živé, totiž
stejně vegetabilní jako animální. Proto se nazývá
matkou. Přírodní útvary jsou její děti. Když za pří-
rodou najdeme prahmotu, jsme již dost vyspělí, aby
nám byla jasná činnost tao. Činnost, resp. emise tao,
jsou mostem mezi tao a prahmotou. Kdo je přirozen
ým uvědomováním umístěn na tomto mostě, žije
¹»astně jako první lidské bytosti, o nichž se soudí, že
to byli na zemi sestoupiv¹í bohové. Stav těchto bytost
í nevylučoval orientaci na jevy světa. To proto,
že neměly na¹e zku¹enosti, které jsme získali vlivem
překonávajících sil světa. A orientace na jevy světa
byla příčinou vzniku chtíčů. Jejich vznik je předzv
ěstí běd. Když budou chtíče překonány, vrátí se
člověk do stavu prvních lidských bytostí, tj. do stavu
nevinnosti; v tomto stavu pozná to, z čeho příroda
vznikla (matku), a za ní objeví tao. Tak dospěje ke
spáse.
2. Nejnepatrněj¹ím se zde myslí subtilní procesy
v bytosti, které může člověk pozorovat až
potom, kdy se jeho pozorování stane velmi dokonal
ým stálým cvičením pozornosti, obrácené na
vlastní bytost. Když se to podaří, jeho postřeh se
zvý¹í tak, že ho můžeme považovat za jasnozřivce.
A přesné zaměřování pozornosti, při níž se přísně
potlačuje každý pokus obrazotvornosti vytvářet abstraktn
í obrazové asociace, činí jasnozření věcným.
110
Člověk svými postřehy vniká hluboko do skuteč-
nosti.
Uvedený druh postřehů je velmi citlivý na psychick
é stavy. Člověk je ztrácí ihned, jakmile zes
ílí jeho zájem o svět. Proto musí zachovávat þslabost
ÿ, tj. zdržovat se přirozených elementárních zá-
jmů o svět. Pak bude dost silný, aby setrval na
vý¹i dokonalého (nezaujatého) pozorovatele, tj. jeho
moudrost (tao) bude zachována. A jasnozření mu
bude k užitku. Ačkoli snad nebude vidět obrazy
po způsobu různých þvidcůÿ, bude přece pozorovat
mnohé z užitečných pravd, které mu často umožní
vyhnout se zlým osudovým nahodilostem. Tak se
stává jasnozření, pramenící z prohloubení přirozen
ých postřehů, velmi užitečným a může přispívat
k nalezení nejvy¹¹ích pravd, tj. pravd 
lozo
ckých,
které objasňují vznik světa i zákony, jimiž se tvoření
světa řídí.
LIII
Kdybych ovládal vědění, ¹el bych po velké cestě.
Jediná věc, které se bojím, je činnost. Veliká cesta
je úplně rovná, av¹ak lid miluje pě¹inky.1
Utápí-li se dvůr v přepychu, pole jsou plna plevele
a sýpky jsou zcela prázdné. (Urození) se odívají
do skvělého ¹atu, nosí ostré meče, nejsou spokojeni
s (obyčejnou) stravou a hromadí příli¹né bohatství.
V¹e toto se nazývá loupež a chlouba. Je to poru¹ov
ání tao.2
111
1. Mudrc, který zná tao, může jít po velké cestě
(světa), jestliže obdrží zasvěcení, které mu umožní
zachovat tao i v nárazech, jakým je vystaven, když
se vmísí mezi lid a reaguje na jeho problémy i jedn
ání. Toto zasvěcení jistě není tajné, i když se nikde
o něm nic nepublikuje. Jde prostě o to, že ten,
kdo takové zasvěcení podstupuje, musí nejdříve poznat
a natrvalo si své vědomí tao zpřítomnit a pak
se pomalu vracet do světa, tj. zúčastňovat se dění
v něm. To se musí dít tak, že jakmile mu ve víru
světského dění začne tao mizet, musí se okamžitě
stáhnout do ústraní, kde musí tao zase nejvý¹ zvý-
raznit. Když se to podaří, musí se zase vrátit do
světa a opět z něho ustoupit, až se naučí pohybovat
se ve světě a jednat tak, že tao zůstane nejvý¹
výrazné, i když se naplno věnuje světu a světskému
dění.
Když se to podaří, dosáhl člověk zasvěcení, které
ho opravňuje přivlastňovat si titul þextremistaÿ.
Extremita se jeví v jeho životě dost zřetelně. Je
totiž stejně světský jako duchovní, zřecem (snílkem)
stejně jako tvrdým realistou, rozjímavým stejně jako
ohnivě činným ve světě.
Na tomto stupni může být stejně vladařem jako
člověkem úspě¹ným ve světě, 
lozofem stejně jako
praktikem. Jen proces tohoto zasvěcení je velmi ná-
ročný. Je to zřejmé z toho, že jeho výsledkem je
síla, snad osobnosti, snad v¹estranná. Jinak to je
ona velká, rovná cesta.
112
2. To se nemusí vztahovat pouze na císaře staré
Číny, ale na každou autokracii a diktaturu. Kde vlada
ři nejsou kontrolováni zástupci lidu nebo kde je
taková kontrola pouze plá¹tíkem demokracie, v¹ude
je mezi lidem bída. V císařstvích a některých krá-
lovstvích jsou národy zatěžovány náklady na přepychov
ý život vladařů, v diktaturách náklady na politiku
svých vůdců a samozřejmě v určité míře i na
jejich nákladný život. A v obou případech jsou ná-
rody izolovány od ostatního světa nebo se nepodporuje
rozvoj národního hospodářství. Nebo» v¹ichni
autokrati se předev¹ím starají o sebe a zaostalost
národa se jim dobře hodí k silněj¹ímu pocitu osobní
bezpečnosti.
Ale a» již jde o takto si počínající vladaře, nebo
o tak liberální hospodářství moderní lidské společ-
nosti, které podnikatelům umožňuje bohatnout bez
omezování, vždycky jde o loupež a neomezeněj¹í
prostředky ve vládcích probouzejí chloubu. A to je
známka nepřítomnosti tao, a» propaganda takových
zřízení jakkoli mnoho mluví o svém cíli dospět s cel
ým národem k blahobytu. Tao totiž ujasňuje, že
blahobyt může být pouze tam, kde ani moc ani bohatstv
í nemohou přejít do několika málo rukou. Tak
tomu v¹ak bude vždycky, když tao jakožto otec te
(ctnosti) nebude kladeno ve společenském životě na
první místo.
113
LIV
Kdo umí pevně stát, toho nelze svrhnout. Kdo se
umí opřít, toho nelze srazit. Synové a vnuci jej chovaj
í ve věčné paměti.1
Kdo v sobě zdokonaluje ( tao) u toho se ctnost
stane upřímnou. Kdo zdokonaluje ( tao) v rodině,
u toho se ctnost stane hojnou. Kdo zdokonaluje
( tao) ve vsi, u toho se ctnost stane ¹irokou. Kdo
zdokonaluje ( tao) ve státě, u toho se ctnost stane
bohatou. Kdo zdokonaluje ( tao) na zemi, u toho se
ctnost stane v¹eobecnou.2
Podle sebe lze poznat jiné; podle jedné rodiny lze
poznat jiné rodiny; podle jedné vesnice lze poznat
ostatní; podle jedné ří¹e lze poznat jiné; podle jedné
země lze poznat celý svět. Odkud vím, že svět je takov
ý? Právě dík tomu.3
1. Toto se týká kvality tao. Má-li ji člověk pevně
před sebou, žádná věc ho nepřivede z míry. To ov¹em
znamená, že předev¹ím oko se musí starat, aby tao
nezmizelo z jeho dohledu. Pak bude velmi pevný
a vzbudí úctu u jiných pro svou stabilitu.
2. Slovem zdokonaluje je míněno seznamuje a vede
k jeho poznání. To může člověk učinit u sebe, ale
také v už¹ím nebo ¹ir¹ím okruhu lidí. Když to činí
jen u sebe sama, může ho to ob¹»astňovat, protože
se to rovná nalezení pokladu. Když to činí v rodině,
114
zakládá ¹těstí v rodě, ale tu vzniká otázka, zda je
to možné, alespoň v dne¹ní době. V Číně to bylo
jistě jiné, protože otec byl pro v¹echny konečnou
autoritou. V na¹ich krajinách jsou poměry takové,
o jakých mluví prorok, že þprorok není vážen ve
své vlastiÿ. Kdo v¹ak seznamuje s tao a vede k jeho
poznání ¹ir¹í okruh lidí, ten může přispět k dobru
men¹í nebo vět¹í části lidské společnosti. A protože
se musí počítat se zákonem odplaty, vede tato činnost
k tomu, že se člověk stane regionem men¹ího
nebo vět¹ího okruhu buï ve smyslu duchovním, nebo
fyzickém. Mluvím o takových cestách odplaty, jaké
jsou běžným způsobem nesledovatelné.
3. Protože du¹evní stavy a procesy jsou u v¹ech lidí
v podstatě stejné, vede poznání sebe přes tao k pozn
ání celého světa. Poznání sebe v¹ak musí být zevrubn
é, protože některé du¹evní stavy jsou u jedince
výrazné a jiné nikoli; nevýrazné stavy u jednoho mohou
být výrazné u jiného. Proto musí být poznání
sebe zevrubné, tj.musí se týkat stavů rozvinutých
i potenciálních, které se pro odpor momentálních situac
í nemohou vyvinout tak, aby byly zjevné a prost
ému vnímání evidentní.
LV
Kdo v sobě zachová dostatek te, podobá se novorozenci.
Jedovatý hmyz a hadi jej nekou¹í, nedorá-
115
žejí naň líté ¹elmy, nedáví jej draví ptáci. Kosti má
měkké, svaly slabé, av¹ak ( tao) se drží pevně. Má
živototvornou schopnost, aniž zná spojení dvou pohlav
í. Je velmi jemný. Křičí celý den, av¹ak jeho
hlas se nemění. Je pln souladu.1
Znalost souladu se nazývá stálostí. Znalost stálosti
se nazývá osvíceností. Obohacení života se nazývá
¹těstím. Soustředění ducha do srdce se nazývá hou-
ževnatostí. Jestliže bytost plná sil stárne { pak to
nazýváme poru¹ením tao. Kdo pozbývá tao, hyne
předčasně.2
1. To, co člověku umožňuje udržet před svýma
očima tao, je te. U člověka, který není vysoce
mravný, se pozorování dá jinými cestami, totiž za
světskými věcmi. Když je vědomí zaujato světskými
předměty, není schopno registrovat to, na čem čarod
ěj { obrazotvornost kreslí své obrazy, jevy smyslov
ého světa. Ale vysoce rozvinuté te nevede pouze
k postřehu tao. Ctnosti se stávají působivou silou
bytosti a ovlivňují okolní svět stejně jako sugesce.
Vysoká mravnost, která káže neubližovat ani skutky
ani myslí ani city, odstraní nepřátelství, jemuž bý-
vají lidé vystaveni z okolí. A když ctnost neubližov
ání učiní z člověka bytost úplně nevinnou, pak se
ti, kdo jsou vždycky jeho nepřáteli, stávají jeho přá-
teli.
Dostatek te v¹ak nevylučuje přítomnost rozumu,
ov¹em nikoli živoči¹ného. Proto nevinnost může být
116
v člověku spolu s moudrostí. Ale moudrost je vlastně
také předmětem zásluh (karmických). Proto moudrost
s nevinností vedou k rozvoji lidské síly, zvané
tvůrčí. Moudrý a nevinný člověk tedy může být
velmi činný, a protože živě vnímá příčiny jednání
druhých, může svou činností přispívat k jejich dobru
i k dobru světa.
2. Soulad je kvalita blízká tao, kdežto nesoulad
je kvalita, která je na periferii sil a napětí, jejichž
ústředím je tao. Kdo zná zákony souladu, je blízek
tao a je proto osvícen. Soulad a osvícení jsou podm
ínkou přítomnosti ¹těstí. Nesoulad, který je daleko
od tao, naru¹uje procesy, které tu jsou vždy, když
tu je tělo, a naru¹ování znamená degeneraci, která
vede k zničení.
O soustředění ducha do srdce lze říci, že je cestou
nebo metodou k dosažení harmonie. Je to akt
praktické mystiky, cesta k dosažení nebeského pro-
žívání. Srdce je sídlem citů, které se soustředěním
rozvíjejí; jejich kvalitu určuje přidržování se ctností
a jím se zase pozvedá mysl nad svět, do oblasti
¹»astného prožívání. Jen za předpokladu, že by se
člověk, který se soustřeïuje do srdce, držel myslí na
zemi s chtěním světského člověka, by nebeského pro-
žívání nedosáhl. Dospěl by v¹ak k posílení, které by
mu dalo optimismus, ale tím také nebezpečí je¹tě
hlub¹ího zapadnutí do světskosti a prokletí s ní spojen
ého. V soustředění do srdce se tedy jedná o psychick
ý akt s přirozenými psychickými následky. Je
117
nezbytné doporučit, aby se ti, kdo se hodlají soust
řeïovat do srdce, starali o to, aby jejich mysl byla
dobře nad svět povznesena. Jinak je čeká nejdříve
posílení světskosti a později je¹tě vět¹í skepse a úpadek
do ¹patných du¹evních stavů. Je to jakoby cesta
do temnoty.
LVI
Ti, kteří hodně vědí, nemluví, kdo mluví, nemá vě-
dění. Kdo upou¹tí od svých přání, zříká se vá¹ní,
omezuje své snažení, osvobozuje své (my¹lenky)
od zmatku, zmen¹uje svou záři, svádí (své dojmy)
v jedno, ten představuje totožnost nejhlub¹ího. Nelze
se k němu přiblížit, aby ses mu připodobnil; nelze
se k němu přiblížit, abys jím opovrhoval; nelze
se k němu přiblížit, abys jej využitkoval; nelze se
k němu přiblížit, abys mu u¹kodil; nelze se k němu
přiblížit, abys jej pový¹il; nelze se k němu přiblížit,
abys jej ponížil. Proto je vážen na zemi.
Pro povrchního člověka je mluva prostředkem
k osobnímu uplatnění. Snad to ani neví, ale mluven
ím jen zastírá své přinejlep¹ím průměrné, ponejv
íce v¹ak podprůměrné schopnosti. A protože mluven
ím na sebe strhává pozornost, dospívá k přesvěd-
čení, že je schopný. To je velmi subjektivní úsudek,
ale on svou situaci ani nechápe. Prostě mluvení mu
umožňuje živit se, a to za určitých okolností dokonce
i velmi dobře.
118
Ve druhé a dal¹ích větách je výčet konkrétn
ích ctností. Potlačením přání se člověk stává spokojen
ým. Potlačováním vá¹ní nabývá objektivněj-
¹ího názoru na svět. Odstranění těkavosti a přem
íry zájmů vede k zdrženlivosti ve věcech úsudku.
Považuje-li kdo sebe za obyčejného nebo průměrn
ého člověka, kterému nepříslu¹í žádné společenské
výsady, stává se lépe vidícím ve věcech spravedlnosti.
Nenechat se provokovat dojmy vede ke klidu
a du¹evní rovnováze. To v¹echno dohromady vede
k du¹evnímu prohloubení, k realizaci ideálního stavu
mystika. Kromě toho se stává nezranitelným. ®ádná
věc ho nepřivede z míry a on žije v klidu a míru
ve stálém kontaktu s tao. A když jeho ctnosti dozraj
í, čili stanou se jeho přirozenými vlastnostmi,
získá vážnost mezi lidmi.
LVII
Země je spravována spravedlností, válka je vedena
chytrostí. Opanování země se uskutečňuje nečinnost
í. Odkud to v¹e vím? Odtud: je-li v zemi mnoho
neužitečných věcí, lid chudne. Jestliže má lid mnoho
ostrých zbraní, vzrůstá v zemi nepokoj. Je-li mezi
lidem mnoho dovedných mistrů, množí se vzácné
předměty. Když bujejí zákony a rozkazy, zvět¹uje se
počet zlodějů a lupičů.1
Moudrý člověk proto praví: nebudu-li zasahovat, lid
se bude sám měnit; budu-li klidný, lid sám se bude
119
spravovat; budu-li nečinný, lid sám zbohatne; jsem-li
prost vá¹ní, lid se stane upřímným.2
1. Z morálního hlediska je chytrost vada. Nemělo
by se jí užívat jako metody v politice států. Vlády
by rovněž měly co nejméně zasahovat do způsobu života
svého lidu. To v¹ak téměř nikdo nechápe. Politika
ření se stalo zaměstnáním spojeným s mocí a tím
i s příležitostmi k nabývání majetku, a proto na vlivn
ých politických místech musí převládat chytračení.
Chytračením si vlivné osoby zaji¹»ují své postavení.
Z toho vznikají zásahy do života občanů a tím i komplikace,
které se někdy ře¹í potlačováním vůle lidu,
jindy zase expanzí navenek a { lid musí trpět.
2. K takovému chování je nezbytná vysoká mor
álka. Ta v¹ak lidem chybí. Vládci vyvíjejí úsilí smě-
řující navenek a to nikdy nemůže souviset s uvol-
ňováním, nýbrž naopak s potlačováním vůle lidu.
Podle vládnoucích lidí si žádný rozumný člověk nem
ůže myslit, že by se stát nebo národ mohl spravovat
tím způsobem, že by se jeho pouta uvolňovala.
Vládnout podle nich přece znamená zasahovat,
usměrňovat, řídit a nikoli nezasahovat, neusměrňovat,
neřídit. A þrozumnýÿ člověk si neuvědomí, že
tímto názorem sebe nesmírně vyvy¹uje a lid podce-
ňuje.
Říká se, že jsme proti lidem starověku a středov
ěku nesmírně pokročilí a civilizovaní. Máme v¹ak
120
stále diktatury, které třeba vládnou jinak než středov
ěcí vladaři, ale opravdu jen minimálně odli¹ně.
Tíhu vlády poci»ujeme tak, jako ji poci»ovali lidé
dřívěj¹ích dob, jen viditelné neřesti tehdej¹ích vlád
se v nyněj¹í době stávají méně zřejmé očím. A dokonalej
¹í komunikace dne¹ní doby nedovoluje nikomu,
aby se někde na odlehlém místě zařídil podle
svého, protože taková místa v civilizovaných státech
nejsou. Proto by bylo lépe nemluvit o tom, že je dnes
lépe, než bylo ve středověku a dříve. Knuta má dnes
pouze jinou formu než tehdy.
LVIII
Bude-li vláda klidná, lid se stane upřímným.
Jestliže vláda zasahuje, lid bude ne¹»astný. Ó ne-
¹těstí! Je základ, na němž ulpívá ¹těstí. Ó ¹těstí!
V něm je zahrnuto ne¹těstí. Kdo zná jejich meze?
Nemají stálosti. Spravedlnost se znovu mění v chytrost,
dobro { v zlo. Člověk již dávno vězí v klamu.
Moudrý člověk je proto spravedlivý a druhému nic
nebere. Je nezi¹tný a druhým ne¹kodí. Je pravdivý
a nedělá nic ¹patného. Je jasný, netouží v¹ak po
záři.
©těstí (blahobyt) jedněch se vždy vyvažuje utrpen
ím a strádáním druhých. Takové v¹ak je společensk
é zřízení. Přesto v¹ak je přece jen možné individu-
álně ře¹it nesnáze, do nichž nás dostává společnost.
121
Klíč je v tom, že člověk omezuje své potřeby. Ačkoli
se zdá, že se takový člověk svým počínáním noří
do strasti, přece právě strasti uniká. Potřeby, které
má běžný světský člověk, je možno značně redukovat.
Redukují-li se na minimum, je člověk prakticky
nedostižitelný utrpením. Tak se hranice ¹těstí a ne-
¹těstí posouvají sem i tam a to dokazuje, že v¹echno,
čím může být člověk potě¹en nebo postižen, je zcela
relativní.
Moudrý člověk zakládá své ¹těstí na dobrotě. Dobrota
a moudrost v¹ak mudrci dávají určitý kvalitní
druh sebevědomí. Když ani toto sebevědomí neznesv
ětí ¹patným jednáním, bude působit k blahu ostatn
ích. A to jsou vlastnosti, jimiž by se měli vyznačovat
vůdci (vládci) lidské společnosti.
LIX
K spravování země i k službě lidu je nejlépe zachov
ávat zdrženlivost. Nech» se zdrženlivost stane hlavní
starostí. Nazývá se zdokonalováním te. Dokonalé te,
to je síla nad v¹ím vítězící. V¹evítězná síla je nevy-
čerpatelná. Nevyčerpatelná síla skýtá možnost ovlá-
dat zemi.1
Počátek, jímž je spravována země, je věčný a naz
ývá se hluboký a pevný kořen. Je to věčně jsoucí
tao.2
122
1. Mluví se o postoji státu k národu. Stát by měl
být opatrný a uvážlivý a chovat se k národu tak,
jako by hospodařil se svěřeným a nikoli vlastním
majetkem. Takový stát se stává bohatým a silným
a jeho obyvatelé mohou být spokojeni. Spokojeným
obyvatelům se dobře vládne a vládnoucí osoby se
mohou cítit bezpečné. Tak vzniká blaho ve státě.
2. Působení tao na zemi je stále zřetelné, ačkoli
dnes již pouze potenciální. Tato změna (v působení
tao) byla vyvolána rozvinutím intelektu a z toho plynouc
í činnosti lidských bytostí. Intelekt totiž umož-
ňuje vytvářet osobitou karmu (třebas i pro celé lidstvo)
a tím se do původního pořádku světa vnesou
nové osudy. Lidstvo tedy již není ovládáno tzv. samo
činnou karmou, která vede lidi světem jako velmi
přísná, ale na jejich dobro myslící matka, nýbrž karmou
osobitou. Její působení se podobá odbojným
vodám moře, na němž jsou plavci { lidé odkázáni
na svůj důvtip, sílu a dovednost. Tento druh karmy
lidi láká. Je v¹ak otázka, zda si lidé jejím zaveden
ím pomohli. Mají více moci ve svých rukou, ale
také jsou vystaveni vět¹ím, téměř vždy nepředvídateln
ým nebezpečím. Ostatně tento druh karmy pů-
sobí v činnosti státu vůči národu. Zda jsou lidé dnes
na tom lépe než v pravěku, musí rozhodnout sami.
Připomínám jen, že méně pestrý zevněj¹ek bytostí
pravěku je¹tě nesvědčí o vět¹í strasti, než mají lidé
dne¹ka. Je to otázka svobody divochů proti sklení-
kovému pohodlí vězňů.
123
LX
Spravování velké ří¹e připomíná přípravu pokrmu
z drobných ryb. Přicházejí-li lidé na zemi tak, jak
to určuje cesta tao, pak duchové zemřelých nečiní
zázraky. Nejenže duchové zemřelých nebudou dělat
zázraky, ale přestanou dokonce ¹kodit lidem. Nejen
duch nebude ¹kodit lidem, ale ani moudrý člověk
nebude ¹kodit lidem. Pokud oba nebudou přiná¹et
¹kodu, jejich te se spolu sloučí.
Podle Lao-c' je spravování velké ří¹e snadné. Ale
je třeba, aby se lidé řídili působením tao. Pak lidé
nejsou chtiví; za takových okolností působí v jejich
životě pouze čisté síly ducha, kdežto síly tzv. astr
ální se nemohou uplatňovat. Nemohou-li se tyto
síly v lidském životě uplatňovat, nevzniká nervozita
ani nerovnováha ani antagonismy. Lidé budou
vnitřně harmoničtí a přístupní dobru, takže
i vlivy mudrců budou poci»ovat příznivě. Pak astr
ální síly změní své působení na příznivé a s přispě-
ním mudrců tento vliv zesílí natolik, že lidé poznají
blažené stavy.
Dne¹ní lidstvo je vystaveno velmi intenzivnímu pů-
sobení niž¹ích astrálních sil. Rozvoj elementárních
chtíčů zcitlivuje jejich nitro a to rezonuje ve shodě
s nimi, kdežto na vy¹¹í vlivy přestalo být citlivé. Jak
by potom mohlo lidstvo dospět k blaženosti a ¹těstí?
Ostatně můžeme místo termínu astrální síly použít
termínu fyzikální síly a napětí. Prostor je jich vždy
124
plný, totiž sil a napětí dobrého i ¹patného. Když se
někdo naladí na působení zlých sil tím, že se drží
závisti, zloby a sobeckého zaujetí, vždy se otvírá
fyzikálním silám prostoru tohoto druhu a tyto síly
nejenže posilují jeho náladu, ale budí v něm nebo do
něho vná¹ejí i následky tohoto druhu zla { du¹evní
utrpení určitého druhu.
Je nutno držet se dobra. Kdo je naladěn přáním
v¹eho dobrého v¹em bytostem, otevře se fyzikálnímu
napětí dobré povahy a výsledkem toho bude, že se
v něm objeví dobré pocity. Musí jen v dobrém nalad
ění setrvat. Podle du¹evního stavu vět¹iny lidí
je napětí prostoru převážně ¹patné a klade odpor
každé snaze být dobrý. Když je vliv tohoto napětí
překonán, dobré naladění a dobro se stanou setrvač-
nou silou. Tak se člověk ocitá v okruhu dobra nebo
zla.
LXI
Veliká ří¹e { jsou řeky v dolním toku, uzel země,
samice země. Samice vždy klidností přemáhá samce,
i když svou klidností stojí níže (než samec). Veliká
ří¹e proto poutá malé k sobě, že se staví až za posledn
í, a malá ří¹e proto získává přízeň velké ří¹e, že
stojí až za poslední. Získávají k sobě náklonnost buï
proto, že sebe hodnotí níže, anebo proto, že samy
jsou níže. Nech» velká ří¹e si nežádá víc než to,
aby v¹ichni byli stejně nakrmeni, malá ří¹e nech»
125
si nežádá víc než to, aby sloužila lidem. Tehdy obě
dostanou, po čem prahnou. Veliký má být dole.
Takovéto vztahy mezi státy by byly ideální. Obvykle
tomu tak ov¹em není a my budeme předpokl
ádat, že ver¹ mluví symbolicky. V tom případě se
mudrc podobá velké ří¹i, kdežto běžný člověk malé
ří¹i. Mudrc je klidný a nemyslí si o sobě, že stojí
nad ostatními lidmi pro své ctnosti a poznání. Tím
vytváří most mezi sebou a ostatními lidmi. Tento
most je dobrý. ®ivot mudrce nebude abstrahován
od reality světských lidí a svět¹tí lidé tím mohou
získat osvícení. Tyto duchovní hodnoty jsou velmi
užitečné. Když totiž mudrc zachová dovolené vztahy
k světu až do rozhodujícího okamžiku svého života,
tj. téměř do své smrti, bude jeho život naplněn, takže
touha po životě v něm zcela zanikne. A když světský
člověk dosáhne stykem s mudrcem osvícení, bude
zbaven kletby nesmyslného zatížení, které pochází
z jeho neutuchajícího zájmu o svět a věci, které jsou
užitečné jeho tělu. Získá také nové perspektivy, před
jeho očima se objeví potě¹ující výhledy. Jsou sice duchovn
í, ale v kritických momentech člověk poznává,
že věci duchovní povahy mohou být pro jeho život
mnohdy významněj¹í než prostředky k pohodlnému
životu. V pohodlí má totiž zálibu pouze člověk nejelement
árněj¹í.
126
LXII
Tao { to je hluboký (základ) v¹ech věcí. Je to poklad
dobrých a zá¹tita nedobrých lidí. Krásná slova
lze vyslovit veřejně, dobré chování lze ¹ířit mezi
lidmi. Ale proč máme opou¹tět nedobré lidi? Proč
tedy vyvy¹ují vládce a jmenují jeho tři poradce?1
Pro vládce a jeho poradce je lépe, třeba mají drahokamy
a mohou jezdit na vozech, aby se pokojně
řídili tao.2
Proč si za dávných dob vážili tao? Lidé se tehdy
nepachtili za bohatstvím a zločiny se odpou¹těly.
Proto bylo ( tao) na zemi velmi váženo.3
1. Když se člověk soustřeïováním (sebepozorová-
ním) propracovává až do centra své vlastní bytosti,
vždycky svým vědomím dospěje k tao. Pak zji¹»uje,
že právě z tao vyvěrají nejvíce potě¹ující a harmonizuj
ící prožitky. Dobří lidé si těchto prožitků nesm
írně váží, kdežto lidé svět¹tí z působení tao čerpaj
í pouze posilu a osvěžení { vládcové, kteří si vynutili
respekt, takže se zdají být ve vážnosti, nevynikaj
í zpravidla dobrotou. Lidé k nim tedy obracejí
pozornost jenom ze strachu nebo z nepoznávání skute
čnosti. Tedy neopou¹tějí je, jak by bylo správné,
kdežto nedobrých se straní, protože jejich lesk a moc
neoslňuje. To je neutě¹ený stav. Umožňuje vladařům
vládnout krutostí a jiným nedobrým lidem nikdo
nepodá ruku, která by je možná uvedla na dobrou
cestu. Tak jsou lidé trestáni neznalostí tao.
127
2. Vysoké postavení nevylučuje možnost řídit se
tao. Ale zpravidla tomu tak nebývá. Člověk bývá osln
ěn vlastním vlivem nebo mocí, a proto obrací svou
pozornost do světa je¹tě víc než běžný člověk. A to
je počátkem jeho zkázy. Smyslem života totiž je spět
k stále dokonalej¹ímu zvnitřnění, které je výsledkem
bolestných životních zku¹eností, tedy vlastně karmick
ých zásluh. Vy¹¹í postavení ve světě je téhož
původu. Kdyby ho člověk využil jako výhodněj¹ích
okolností pro stupňující se zvnitřnění, velmi znateln
ě by pokročil na této nevyhnutelné cestě duchovn
ího a zku¹enostního vývoje. Když se v¹ak, podní-
cen je¹tě nevykořeněnou světskostí, naduje pýchou,
pak se tao z jeho dosahu vzdálí a on bude muset
znovu opakovat bolestné životní zku¹enosti za zhor-
¹ených podmínek. Nebo» zrání k duchovní a zku¹enostn
í dokonalosti je podobné fyzickému stárnutí.
I když člověk má dosti životních zku¹eností, aby se
vyhnul některým omylům v životě, jakých se dopou
¹tí mládí, přece s ním souvisejí nesnáze podobné
chorobám, které provázejí stáří. Člověk se s velikými
těžkostmi doplazí do oblasti záře tao, kde strasti
končí.
3. V daleké minulosti si lidé vážili míru a tím
vlastně i tao. S vývojem civilizace člověk stále více
otvíral oči pro fenomenální svět. Tím se mu z dohledu
ztratilo tao a tím je vystaven novým a nov
ým strastem. Pokud si někdo myslí, že dnes je život
¹»astněj¹í, než byl dříve, mýlí se. Svámí Viveká-
128
nanda, který dobře poznal Západ, například řekl na
adresu Evroameričanů: þ®ivot na Západě je jako vesel
ý smích, ale uvnitř je úpění. V Indii je zevněj¹ek
zanedbaný, ale uvnitř je radost.ÿ Proč? Protože Indie
je mnohem blíže tao než Západ. Radosti a strasti
Východu a Západu jsou tedy rozdílné.
LXIII
Je nutno uskutečnit nečinnost, udržovat klid a vychutnat,
co postrádá chuti. Velké se skládá z nepatrn
ých a mnohé { z malých věcí. Nenávist je nutno
oplácet dobrem.1
Překonání těžkého začíná u lehkého, uskutečnění
velkého díla začíná u malého, nebo» obtížné dílo povst
ává na světě z lehkých a veliké z malých věcí.
Mudrc proto nezačíná dílo velikou věcí a právě tím
vykoná veliké dílo. Kdo mnoho slibuje, nezasluhuje
důvěry. Kde je mnoho lehkých úkolů, je i mnoho těž-
kých. Moudrý člověk se tedy noří v těžkosti, a proto
je nezakou¹í.2
1. Když se bude nenávist oplácet dobrem, příval
zla ustane. Nenávist totiž neobstojí, když ten, kdo
je jí napadán, postupuje proti ní vlídností. V praxi
se to v¹ak těžko provádí. Je-li někdo napaden nen
ávistí, je podrážděn, protože si sebe váží. Mudrc
je v¹ak schopen reagovat odli¹ně, protože v¹e, co se
129
děje, by» i proti němu samému, je schopen považovat
pouze za dění; svou osobu, kterou považuje za pouhý
případ ve světě lidí, činí svým názorem nezranitelnou.
Tím může paralyzovat zlo někdy v men¹ím,
jindy ve vět¹ím měřítku.
2. Mudrc začíná být činný až potom, když si v¹e
řádně rozvážil. Uvažovat o postupu v jednání nebo
konání je þmaláÿ činnost a vede nutně k pomalému
postupu v začátku. Pak se ukazuje, že to je nejlep¹í
vstup k vykonání velkých činů a děl.
Prudký rozmach začátku je jako velký slib, který
někdy není, jindy nemůže být splněn. Vynořují se
nepředpokládané těžkosti, překážky a často i nepřá-
telství. Proto mudrc postupuje rozvážně. Z 
lozo-
 
ckého hlediska každý pravý mudrc tlumí v¹echny
samovolné du¹evní rozněty a tím se vlastně noří do
kvazipesimismu, který ho chrání před katastro
ck
ými momenty v životě. Ostatně tento druh postoje
se doporučuje i při průzkumných akcích sebepozorov
ání. Pozorování, které se rovná soustřeïování, je
vlastně tlak na psychickou i fyzickou přirozenost, což
často vyvolává reakce mystické povahy. Je-li někdo
vznětlivý a nikoli vnitřně umírněný, pokládá tyto reakce
za senzační děje, které mu jsou nové, a proto
potě¹ující. I kdyby toto chování nemělo žádné ná-
sledky v prožitkové oblasti, jistě člověka alespoň odvede
z cesty sebepozorování a tedy sebezkoumání.
Tím je podepřena poučka o nezbytnosti kvazipesimismu.
Mudrc takovým chováním získá v životě
130
nesmírnou odporovou sílu a snadno zdolává v¹echno,
pod čím se jiní hroutí. Kromě toho i v poznání
světa může pomocí této vlohy proniknout velmi hluboko.
LXIV
Co je klidné, lehko se zachová. Co dosud neuká-
zalo příznaky (své jsoucnosti), lehko se usměrní. Co
je slabé, lehko se rozdělí. Co je jemné, lehko se rozpt
ýlí. Konání je nutno počít u toho, co je¹tě není.
Zavádění pořádku je nutno počít tehdy, dokud je¹tě
není zmatek. I velký strom vyrůstá z malého, desetiposcho
ïová věž se počíná stavět z hrstky země,
cestování na tisíc li počíná jedním krokem.1
Kdo zasahuje, setká se s nezdarem. Kdo něco má,
ztratí. Moudrý člověk je proto nečinný a nesetká se
s nezdarem. Nic nemá, a proto nic neztrácí. Ti, kteří
se při svém konání honí za úspěchem, potkají se
s nezdarem. Kdo bedlivě dokončuje své dílo stejně,
jako je začal, bude vždy ¹»asten. Moudrý člověk je
proto prost vá¹ní, necení si těžce dobývaných předm
ětů, učí se od těch, kteří nemají vědomostí, jde po
té cestě, po níž ¹li druzí. Řídí se přirozeností věcí
a neopovažuje se (svévolně) zasahovat.2
1. Tyto poučky se vztahují na to, že moudrost
nachází cestu k dobru tehdy, když bytost je¹tě
131
není zatížena vyvinutými nezásluhami. Tyto předpoklady
nacházíme v útlém mládí nebo u dospě-
lého člověka ve stavu vnitřní umírněnosti, kterou je
nezbytno dodržovat, aby se nerozvinuly nectnosti.
Když umírněnost brání nectnostem v rozvoji, může
se začít s výchovou k moudrosti. Sebepozorování je
za těchto okolností čisté, soustředění jemné a pružné
a vědomé pozorování sílí a stává se pronikavým. Tak
začíná člověk své dílo dříve, než bude zmaten přemí-
rou nekompromisních chtíčů. To je pomalé započetí
díla, které bude člověku požehnáním.
2. Světský člověk je pudově hnán k tomu, aby se
svými činy prosazoval jak v zaměstnání, tak i ve
společnosti. Svou zainteresovanost chápe jako část
oprávnění k vysokému sebeoceňování. Moudrý člov
ěk to v¹ak nevidí jako nejlep¹í světový názor. Ví,
že příli¹ná zainteresovanost způsobí veliké přilnutí
a člověka se pak velmi intenzivně dotýkají překážky
a neúspěchy; mudrc se jim vyhne prostě tím, že se
vyhne takovému zaujetí pro něco. Vět¹í důraz se
klade na to, aby člověk začatá díla bedlivě dokon-
čoval. Dokončená díla vždy ob¹»astňují a { jestliže
se člověk vzdává i těchto ob¹»astnění, dosáhne zjasn
ění intelektu. Pak bude ¹»asten z hlub¹ích důvodů
a pozná, že jenom zcela neosobní konání je pramenem
vzniku neporu¹itelné du¹evní harmonie, která
má velice blízko k vzniku poznání.
132
LXV
Za dávných časů ten, kdo uměl sloužit tao, neosv
ěcoval lid, ale činil jej hloupým. Je těžko vládnout
lidu, který má mnoho vědomostí. Vládnout zemi za
pomoci vědomostí je zlé pro zemi, bez nich { je ¹těst
ím země. Kdo zná tyto dvě věci, stává se příkladem
druhým. Znalost tohoto příkladu je znalost nejhlub-
¹ího te. Nejhlub¹í te je hluboko i daleko. Je protikladn
é v¹em bytostem. Bude¹-li se jím řídit, dosáhne
¹ velikého ¹těstí.
Ti, kdo vládnou lidu a nemají vztah k tao, jsou
klidněj¹í a spokojeněj¹í, když je lid zaostalý. Chovaj
í se tedy podobně jako mudrci, kteří také vidí
raději to, že lid není příli¹ emancipován. Jenže
ti, kdo nemají vztah k tao, v tom vidí zaji¹-
tění své vlády, kdežto mudrci vědí, že nevzdělanost
může mít velmi blízko k blahu lidu. Vzdělanost
totiž nemusí mít nic společného s mravností.
Může učinit člověka nespokojeněj¹ím a ujasnit mu,
že by si mohl pomoci k touženému ¹těstí cestami,
o nichž státník { dobrý hospodář { ví, že naru-
¹ují hospodářskou rovnováhu nebo dokonce i stabilitu
státu. A neexistuje záruka, že vzdělanost nepovede
k přímému útoku na tuto rovnováhu a stabilitu.
Proto mudrc obezřetně potlačuje vzdělanost
v tom smyslu, jak jí musíme rozumět jako vyvinuté
vloze lidu, a tím si zaji¹»uje možnost přispívat k jeho
blahu.
133
Je pravda, aniž to svému lidu některá vláda řekne,
že hospodářství státu je nesmírně citlivé na v¹echny
nadměrné požadavky lidu, i když někdy propaganda
říká, že spotřeba podněcuje výrobu. Národní hospod
ářství je příli¹ složitý aparát, který musí reagovat
na každou disproporci, vznikající z požadavků lidu,
nesčetnými zásahy, které naru¹itele rovnováhy anuluj
í. Když toho není, začne se zvý¹ením požadavků
lidu hospodářství států naru¹ovat, někdy bez vý-
hledu na návrat zničeného blahobytu.
Slýchali jsme různé revolucionáře tlumočit tzv. po-
žadavky lidu. Byli jsme jimi poučováni, že tyto po-
žadavky můžeme mít a že nejsou-li splněny, je to jen
proto, že kapitalismus se tomu staví na odpor, nebo»
se snaží podržet majetek a tím i moc, vkládající na
bedra lidu neúnosná břemena. Pak jsme poznali, že
přemožením kapitalismu tato břemena z lidu nebyla
sňata, nebo» hospodářství nebylo řízeno s ohledem
na blahobyt lidu. A když se pomyslí na zdokonalení
průmyslu, který je schopen v mnohem vět¹í míře
splnit požadavky lidu na spotřebu, než tomu bylo
kdysi dříve, můžeme se zamyslit nad smyslem revoluce,
která nás ¹álila řečmi, že na¹e požadavky jsou
oprávněné a splnitelné, ale že se tak neděje, protože
jsme ve spárech kapitalismu. A vzdělanost? { Není
vzdělanost jako vzdělanost. Má-li být kdo vzdělán
proto, aby lépe vnímal propagandu a rozhořel se pro
ni, pak je to mnohým způsobem ¹patná vzdělanost.
Dokonce hor¹í než ta, která poskytne lidu sebevě-
domí stupňující životní požadavky. Nezapomínejme,
134
že potřeby jsou relativní a že jejich snižování přivede
člověka k spokojenosti, aniž bude zotročen.
LXVI
Řeky a moře mohou vládnout nad rovinami, že dovedou
stékat dolů. Proto vládnou nad rovinami.
Když si (moudrý člověk) přeje povznést se nad lid,
musí se stavět níže než druzí. Když si přeje dostat
se do čela lidí, musí se stavět za jinými do pozadí.
Proto není lidu na obtíž, třeba stojí vý¹e než lid.
Ačkoli je v popředí, lid mu neubližuje. Lidé jej proto
radostně povy¹ují a neodvracejí se od něho. Nebojuje,
a proto je nepřemožitelný na světě.
Moudrost, která vzchází z přítomnosti tao, staví
člověka nad lidi ostatní. Ale toho si mudrc nesmí
být vědom a pak z toho vyvozovat, že je to jeho
přednost. Když se tím řídí a je mravný, jak je to nezbytn
é u toho, kdo je blízký tao, lidé jej mají rádi,
jestliže v nich nikdo záměrně neprobudí vá¹ně nená-
visti. A mudrc působí k rozmnožení dobra.
Lidi je možno rozdělit do dvou kategorií: jedni jsou
prostí a druzí démoničtí. Prostí lidé lnou ve své
podstatě k dobru. Mudrc v nich tento potenciální
sklon rozvíjí, takže v nich vzniká k němu náklonnost.
Démoniční lidé proti tomu vzplanou nenávistí
ihned, jakmile se mudrc jakožto nositel ctností dostane
do jejich blízkosti. A tito lidé podněcují ostatní
135
k nenávisti vůči němu, takže mudrci byli často obětí
nenávisti a zloby. Někdy pramenila ze samé podstaty
lidí démonických, někdy to byla nenávist lidí
dobrých, kteří se k ní prvními dali podnítit. { Takov
ý je duchovní běh světa.
Lidé se neřídí rozumem, ale instinktem. Rozumu
používají pouze k zdůvodnění vlivu instinktu. Po
té stránce jsou těm, kdo usilují o rozvinutí ctností,
velice nebezpeční. Začne-li v nich získávat půdu instinkt
bytosti démonické, nechávají se podnítit až
k touze zničit aspiranta ctnostného života. Týž instinkt
je vede k tomu, aby se nechali svést frázemi
lidí, kteří se z nečestných důvodů chtějí vy¹plhat do
čela lidské společnosti. Proto nelze čekat, že mudrc
bude prosazováním ctností uveden do čela lidské
společnosti. Ta je vedena propagandou lidí, kteří dovedou
dobře operovat s frázemi, které znějí lákavě,
ale k dobrému nikdy nesměřují.
LXVII
V¹ichni mluví o tom, že je mé tao veliké a nezmen-
¹uje se. Kdyby se zmen¹ilo, stalo by se až za dlouhou
dobu malým. Nezmen¹uje se, protože je veliké.1
Mám tři poklady, kterých si neobyčejně vážím:
první je lidumilnost, druhý ¹etrnost a třetí znamená,
že nesmím být v popředí druhých. Protože jsem lidumiln
ý, mohu se stát hrdinou. Protože jsem ¹etrný,
mohu se stát ¹tědrým. Protože nesmím být v popředí
136
druhých, mohu se stát důmyslným vůdcem.2
Kdo je statečný bez lidskosti, ¹tědrý bez ¹etrnosti,
kdo vpředu odstrkuje ty, kteří jsou vzadu {
ten umírá. Kdo vede válku z lidumilnosti, vítězí,
a obrana, kterou vede, je nepřekonatelná. Přirozenost
jej zachraňuje, lidumilnost jej ochraňuje.3
1. Duchovnost (tao) podléhá zrovna tak zákonu
o zachování energie jako každá jiná vloha. Proto duchovn
í člověk, který dosáhl podstatného výsledku
v úsilí o povznesení se k tao, může poněkud sestoupit
z maximálního ozáření světlem tao, ale ztratit je
vůbec nemůže. Podstatný výsledek v úsilí o povznesen
í se k tao znamená jeho úplnou realizaci; když jí
člověk dosáhne, musel by se stejně namáhat, když
by chtěl tao ztratit, jako se musel namáhat, když ho
chtěl dosáhnout. Domnívám se, že není a až dosud
nebylo ani jediného člověka, který by takové úsilí vyvinul
až k úplnému výsledku opětného ztracení tao.
Stává se v¹ak, že někteří lidé, kteří k tao dospěli,
jdou kolísavě, tj. od zesílení k zeslabení tao, ale celkov
ě směřují k absorpci v tuto kvalitu.
2. Nemá-li hrdinství peče» neosobních skutků, není
hrdinstvím, nýbrž velmi promy¹leným úsilím vyhov
ět chtíči. Nepramení-li dávání darů z vlastního
omezování, je to okázalé zlodějství. Usiluje-li člověk
o to, aby se protlačil vpřed v lidské společnosti, je
zaslepen chtíčem a není veden moudrostí.
137
3. Lidé vět¹inou nebojují proto, aby pomohli spravedlnosti
se uplatnit, ale proto, že je k tomu vede jejich
povaha. Takoví lidé nikdy nejsou stateční s city
lidskosti. Naopak. A» svou bojovnost provázejí jaký-
mikoliv hesly, vždycky sledují svůj vlastní prospěch.
Bojovnost je pouze způsob, kterým se chtějí uplatnit
ve světě. { Málo je těch, kdo by svou ¹tědrost
zakládali na vlastním omezování. Je-li někdo ¹tědrý,
bývá to vět¹inou proto, že se chce blýsknout svými
zdánlivě dobrými činy, ale podmínkou vždy bývá,
aby tím nebyla zatížena vlastní kapsa. { Každý nebo
téměř každý, kdo stojí vpředu, dává bedlivý pozor
na to, aby se někdo jiný nedostal na jeho místo.
Dokonce i velmi málo sobečtí lidé tak činí. { To je
morálka světa, který je proto vystaven strastem.
Když zhodnotíme morální podklady dvou válek,
jichž jsme pamětníky, je nám dost jasné, že þválku
z lidumilnostiÿ, i když z veliké části rozhodoval
pud sebezáchovy (v tomto případě předev¹ím snad
státní), vedly demokratické státy, i když státy dikt
átorské mávaly před na¹ima očima morálními dů-
vody, které je k válce vedly. Moudrost může nanejv
ý¹ pochybovat, zda diktátorské režimy mají vůbec
někdy dobré morální důvody k válce. Jsou to vždy
režimy rozpínavé a ¹patnost, v níž se doslova utá-
pějí, jim pomáhá najít důvody, proč musí sahat ke
zbraním. Zatím má Lao-c' pravdu, že þlidumilnostÿ
demokracií vítězí, nebo» zvítězila ve dvou předchoz
ích velkých válkách. Ale bude tomu tak vždycky,
když dále bude morálka lidu klesat tak, jak klesá?
138
Režimy, pokud moc přímo neuchvátily, jsou přece
z veliké míry vyjádřením morálky národů.
LXVIII
Moudrý vojevůdce nebývá výbojný. Dovedný vojín
nebývá zlostný. Kdo umí vítězit, nenapadá nepřítele.
Kdo umí vládnout lidem, sebe ponižuje. Toto nazý-
vám te, které se vyhýbá boji. To je síla v řízení lidí.
To znamená řídit se přirozeností a dávným počátkem
( tao).
Pravý ochránce lidu má vždycky oči otevřené, aby
viděl, kde vzniká nepřítel. A protože musí uvažovat
za lid, rozvažuje každý krok. Takový ochránce je poklad
národa. A voják, když chce vítězit, musí být
také rozvážný. To v¹echno pak vede k zdrženlivosti
v boji. Za touto zdrženlivostí je vždycky síla, která
dovede vítězit, síla, která má povahu síly bohů. Proti
ní existuje síla bytostí niž¹ích. Lidé, kteří jsou ovlá-
dáni touto silou, války vyhledávají. Za největ¹ího
nepřítele pak považují lidi první kategorie. V ¹irok
ém měřítku vznikají z těchto protikladných povah
vět¹í nebo i veliké války. Dvě války, které v nedávné
minulosti otřásaly světem, byly právě tohoto druhu.
Dnes pak panuje ve světě ze stejných příčin nepřá-
telství, které se označuje za válku studenou, protože
v ní nejsou činné zbraně.
139
LXIX
Válečné umění hlásá: nesmím začít první, musím
čekat. Nesmím postupovat ani o palec, ale ustupuji
o loket. To se nazývá konáním v nečinnosti, úderem
bez úsilí. Pak nebude nepřátel a já se obejdu bez vojska.
Není vět¹í ne¹těstí než podceňovat protivníka.
Podceňování protivníka ¹kodí mému skrytému prost
ředku ( tao). Po srážce vítězí ti, kteří truchlí.
Každý bojovný člověk, a» státník, nebo prostý ob-
čan státu, bývá přesvědčen, že předzvěst vítězství
v boji je v jeho povaze, nepodložené uvážlivostí. Tak
vznikají války mezi státy a nepřátelství mezi lidmi.
Ale Lao-c' má pravdu: protivník se nemá podceňovat.
Na podceňování protivníka doplatily národy,
státy i jednotlivci. Vedeni chtivostí vrhali se dobrodru
žně do bojů. A ne¹»astné národy musely doplá-
cet na ¹ílenství svých vůdců. Bylo by dobré, kdyby
národy mohly své vůdce kontrolovat a omezovat je
v jejich bláznovství.
LXX
Má slova lze snadno pochopit i snadno uskuteč-
nit. A přece je lidé nemohou pochopit a uskutečnit.
V slovech je počátek, v činech je to podstatné. Pokud
je lidé neznají, neznají ani mne. Znají-li mne
málo, jsem vzácný. Moudrý člověk se proto podobá
140
tomu, kdo se odívá hrubým ¹atem, ale při sobě chová
jaspis.
Chápat připomínky moudrého znamená vyhnout
se ne¹těstí. Jenže lidé bývají v tak mocném zajetí
svých popudů, že si k nim žádná moudrá připomínka
neprorazí cestu. Kromě toho je nutné dobré připom
ínky proměnit v činy. I v tom bývá nesnáz. Lidé
něco dobrého slýchají, ale jejich přirozenost je stejně
vede cestami jejich předurčení. Proto máme na světě
velmi mnoho moudrých a dobrých teorií a mnoho
zlých událostí. Opojeni mocí se diktátoři těmito teoriemi
neřídí; nejvý¹e se v nich snaží najít slabiny
svých vynalezených protivníků. A tak přes existující
množství dobrých my¹lenek je na světě zlo.
Velcí mudrci, kteří znají sílu my¹lenky, psychick
ého napětí a příkladu, se snaží uvést na svět dobro
tím, že svého dobrým duchem osvíceného vlastního
ducha sníží na úroveň lidí ostatních a pak, s nimi
ztotožněni, svolávají boží světlo na úroveň, na níž
právě jsou. Tím do jisté míry omezují zlo, které jako
mrak leží na lidstvu. Ale právě jen do jisté míry.
Rozhoduje vždy převaha napětí, která je vytvářena
kvantitativními vztahy. Bylo by proto dobré, kdyby
více lidí pracovalo jako mudrci. Cílevědomá práce
zmnohonásobí sílu jednotlivce; men¹ina takových
lidí by mohla mít absolutní úspěch. Mají v¹ak lidé
v sobě tolik dobroty, aby spravovali a namáhali se
jako mudrci, o nichž mluvím? Ostatně svět má málo
možností. Buï dobro, nebo zničení.
141
LXXI
Kdo má vědění, ale činí dojem nevědoucího, je na
vý¹i. Kdo činí bez vědomosti dojem vědoucího, je
nemocen. Kdo se zbavuje nemoci { není churav.
Moudrý člověk není churav, nebo» se zbavuje nemoci.
Proto není churav.
Je mnoho povídavých lidí. Ti, když se něco dovědí,
hned informují každého, s kým přijdou do styku. To
často budí dojem, že toho hodně vědí. Ve skutečnosti
v¹ak to jsou povídálkové, kteří přená¹ejí informace
různé ceny. To člověk, který má velké vědění, vů-
bec nedělá. Ostatně čas, který mluvkové upotřebí
na přená¹ení informací, vědoucí člověk potřeboval
k tomu, aby získal vědění. Jestliže zpočátku ze svých
poznatků tu a tam něco sdělí, hlub¹í vědění ho od
toho odvrátí. Přechod od sporadické sdílnosti k nesd
ílnosti je dobou léčby. To již Lao-c' považuje za
zdraví.
Ve světě se v¹ak vyskytují též mudrci, kteří se
ujímají úkolu, aby osvítili lid v men¹ím nebo vět-
¹ím okruhu. To je jistě chvályhodné. Přesto v¹ak
to mudrce vede k poznání, které i je přiměje k ml-
čení, protože si lidé osvěcující poučky vyloží zcela
jinak, než měly být vyloženy. Vizme například ná-
boženství. Víme, že Ježí¹ připomínal, abychom milovali
nepřátele a v¹em odpou¹těli, av¹ak praxe církve
byla zcela jiná. I za odchylné názory se lidé posílali
na smrt. S tím se ov¹em setkáváme v každém učení
142
i doktrině. Když to mudrc zjistí, zmlkne, a když se
sdělí, pak jenom þod úst k uchuÿ. To znamená, že si
pečlivě vybírá své učedníky.
LXXII
Nebojí-li se lid mocných, přichází moc. Nedot
ýkejte se jeho obydlí, nepohrdejte jeho životem.
Kdo nepřezírá (lid), nebude přezírán (lidem). Proto
moudrý člověk, který zná sebe, sebe nevystavuje.
Miluje sebe a sebe nevyvy¹uje. Zamítá samolibost
a dává přednost nevyvy¹ování.
Každá diktatura zatěžuje lid těžkými zásahy do
soukromého i společenského života. To způsobuje,
že se lid stává stále odvážněj¹ím, nebo» jeho život
se stává pro něho více a více bezcenným. A proto
že žádná diktatura nezná míry v útlaku, bývá posl
éze svržena revolucí tu nekrvavou, tu krvavou. Je
to řetěz historických zku¹eností, ale nikdo se z nich
nechce poučit. Proto jsou řeči o vlivu civilizace na
lidstvo jen nejapné fráze. Kdo má moc, stále si osobuje
i moudrost. I když se v dne¹ní době nestahuje
kůže ze živých lidí k potě¹ení diktátorů, mu-
čení jenom nabylo jiných forem. A proč se tyto věci
mohou dít? { Protože nejvy¹¹ím ideálem prostých
lidí je plné břicho a touha mstít se každému, kdo
podle jejich názoru způsobil, že břicho naplnit nemohou.
143
Kdyby vlády tuto mstivost nepodporovaly, aby
tak posilovaly svou stabilitu, vznikla by vyhlídka
na zlep¹ení poměrů. Ale vladaři s diktátorskou mocí
nejsou lep¹í než lid. Proto utrpení zůstává a zůstane.
Existence diktátorů svědčí o tom, že středověk se
svou ¹patnou pověstí nebyl překonán. Jen fale¹né sebev
ědomí současných lidí, kteří sami sebe pokládají
za osvícené, ho nechalo zaniknout v jejich představ
ách.
V jakési buddhistické poučce se praví, že ten, kdo
miluje sebe, jiným neubližuje. Totéž říká i Lao-c'.
Souhlasí to se zákonem karmy. Jenom když vymizí
vzájemné ubližování, vzniknou podmínky k pokojn
ému životu. Ubližováním se vyvolá odpor a touha
po pomstě a tak se roztáčí kolo zlého až do okam
žiku, kdy ubližování přestane. To právě lidé nech
ápou. Sly¹eli jsme, že budeme ¹»astni, až zničíme
protivníky. To vůbec není moudrá poučka. Je motivov
ána zlobou proti lidskému rodu, sebeúctou a touhou
po moci, která jiné deptá.
LXXIII
Kdo je chrabrý a výbojný { hyne, kdo je chrabrý
a nevýbojný { bude žít. Tyto dvě věci označují: jedna
užitek, druhá v¹ak ¹kodu. Kdo zná příčiny nenávisti
k výbojným? I mudrc je v rozpacích, má-li to objasnit.
Přirozené tao nebojuje, umí v¹ak vítězit. Nemluv
í, umí v¹ak odpovídat. Přichází samo. Je klidné
144
a umí vládnout (věcmi). Sí» přírody je řídká, nic
v¹ak nepropou¹tí.
Kdo jde životem klidně, má velikou odvahu. Takov
í v¹ak chrabří lidé nebývají. Nemají-li přímo pocit
naprosté převahy, útočí ze strachu. A když se
takto chovají dlouho, jsou útoční, i když mají pocit
převahy. Pak ov¹em už nejsou chrabří, nýbrž hrubí.
Podle okolností se probíjejí životem s tím, aby se
utvrdili v pocitu bezpečnosti; ten ov¹em nezískají,
a» se stanou vůdci lupičské tlupy, nebo vladaři státu.
A zatím, co bojují o upevnění pocitu své bezpeč-
nosti, narážejí na lidi ve svém okolí, kteří se jich
bojí a ze strachu je nenávidí. Jejich chrabrost je
tedy vede mnohým nebezpečím, které si sami vyvol
ávají.
Aby člověk mohl jít životem klidně, musí být nesm
írně chrabrý. Ale jeho odvaha musí pramenit
z přítomnosti tao v jeho vědomí. Tao jeho ducha stabilizuje
a dává mu pocit bezpečnosti, protože zpev-
ňuje jeho víru v osudové dobro a rozvíjí v něm ducha
předvídavosti. Kromě toho jeho vnitřní klid často
potlačí i nenávist těch, kdo ji v sobě nosí a snadno
ji obrátí i proti němu. Tao jako božství samo působí
k rozvoji jeho ¹těstí. To je zákon přírody a ten nelze
pozměnit žádným názorem, vyplývajícím z osobit
ého přesvědčení.
145
LXXIV
Jestliže se lid smrti nebojí, proč mu smrtí vyhro-
žovat? Uchvátím a zničím toho, kdo nutí lidi bát se
smrti a pokládá toto jednání za zajímavé. Kdo se
odvažuje tak jednat?1
Vždy jest nositel smrti ( tao), který zabíjí. Ale když
jej někdo nahradí, znamená to, že nahradí velikého
mistra ( tao). Kdo místo velkého mistra rube (sekerou)
{ zraní si ruku.2
1. Zájem na tom, aby se lid bál smrti, má jen ten,
kdo mu chce neomezeně vládnout. Věří, že jen strachem
může takovou vládu získat a udržet, ale neuvě-
domuje si, že to může působit jen dočasně. Lid tím
ov¹em trpí a zlo se rozpíná, i když se často zdá, že je
v¹echno v pořádku. Ostatně povrchní klid ve státě
diktatura předkládá světu jako důkaz, že je v¹echno
v pořádku. Ve skutečnosti je to jen démonická propaganda,
která má zastřít velké utrpení utajené pod
povrchem.
2. Lao-c' ve shodě se v¹emi velkými mudrci nechce
zastupovat zákon, odvolávající lidi ze života.
Kdo se toho odvažuje, je vždy zatížen velikou vinou,
která přiná¹í na svět zlo; v jeho záplavě mizí každá
stopa dobra. Lidé se v¹ak odvažují zastupovat bož-
ského soudce { zákon smrti. Proto je na světě zlo,
kterého se nikdo nemůže zbavit. Jen mudrci, kteří
146
ze sebe vymýtili každou stopu nepřátelského poci»ov
ání, se vyhnou zlu, pramenícímu ze zabíjení. Říká
se, že ten, kdo ze sebe vymýtil nepřátelství, potkává
se s přátelským cítěním i u dravých zvířat, u lvů,
tygrů atd. Kromě toho potlačováním sklonů ke zlu
(zabíjení) vzniká a rozvíjí se na světě dobro, které
je prospě¹né každému.
LXXV
Lid proto hladoví, že jsou příli¹ vysoké poplatky
a berně. Proto (lid) hladoví. Vládnouti nad lidem lze
proto těžko, že vláda je příli¹ činná. Proto se těžko
vládne. Lid proto snadno umírá, že příli¹ silně touží
po životě. Proto snadno umírá. Kdo svým životem
pohrdá, právě tím si vlastně život cení.
Vlády mají být zástupci lidu, jemuž vládnou. Ve
skutečnosti se v¹ak činí jeho pány. Činí, co je jim
libo, a lid musí nést břemena jejich hospodaření. Tak
tomu bylo kdysi a tak tomu je i dnes. I když dnes nenesou
pokročilej¹í národy břímě na nákladný život
panovníků, nesou je za jejich politiku. Ctižádostiví
vládci dne¹ka vyhledávají národům nepřátele, proti
kterým je nutno zbrojit; nesmírně drahé zbraně pak
lid vysávají a vládci vyhledávající nepřátele tak uká-
její svou ctižádost.
Kdyby lidé nelpěli na životě tak bezmezně, jak
tomu právě je, sotva by mohli jejich zástupci (vlády)
147
činit to, co činí. Pro lpění na životě musí vyrá-
bět zbraně vraždící stále více lidí najednou a je¹tě
k tomu tyto zbraně velebit jako předměty své zá-
chrany. Tak se bezmezné lpění na životě lidem mstí
a jejich vládcům je tím dávána moc, která jim nep
říslu¹í.
LXXVI
Člověk je při svém zrodu něžný a slabý, po smrti
v¹ak tvrdý a pevný. V¹echny bytosti a rostliny jsou
při svém zrození něžné a slabé, při svém zániku v¹ak
tvrdé a pevné. Tvrdé a pevné je to, co zmírá, něžné
a slabé je to, co začíná žít. Mohutné vojsko proto nev
ítězí a podobno silnému stromu (hyne). Silné a mohutn
é nemá onu výsadu jako něžné a slabé.
Má-li být život na zemi zachován, musí být vznikaj
ícímu dána výsada rozvíjet se. A skutečně až
na výjimky je vznikající chráněno nejen vlastní vitalitou,
nýbrž i dospělými. Lao-c' tuto skutečnost
aplikuje na vojenskou moc. A fakta mu dávají za
pravdu. Když totiž armády vzrostou, zanikají, proto
že se buï samy rozkládají, nebo je národy neuživí.
A pokud to není zřejmé, vidíme, že války se končí,
což znamená, že armády, které měly státu podmanit
svět, dožily svůj život.
Je to vlastně otázka vnitřního procesu, procesu
zrání. Lidé se snad domnívají, že mají na armádu
148
vliv, protože ji sami vytvořili, ale jiné vlivy jsou pří-
činou, že se armáda rozpadne, když ji stát chce je¹tě
udržet.
LXXVII
Přirozené tao připomíná napjatý luk. Když jeho
vrchní díl klesá, dolní se zvedá. Odnímá, co přeb
ývá, odebrané v¹ak vrací tomu, kdo je potřebuje.
Přirozené tao odnímá bohatým a chudým vrací, co
jim bylo odebráno. Lidské tao v¹ak naopak. Bere
chudým a bohatým dává, co odebralo. Kdo může vrá-
tit druhým v¹e přebytečné? To mohou učinit jen ti,
kdo se řídí tao. Proto moudrý člověk koná a nepou
žívá toho, co je uděláno, koná hrdinské činy,
sebe v¹ak neoslavuje. Je ¹lechetný proto, že je bez
vá¹ní.
Tao, cosi jako nebeský zákon, je činitelem vyrovná-
vajícím. Může-li působit, pak vyprazdňuje to, co je
plné, a naplňuje to, co je prázdné. Nikoli ov¹em mezi
bohatými a chudými, nýbrž ve smyslu nepřítomnosti
nebo přítomnosti božských kvalit v lidech. Následkem
tohoto působení bude ten, kdo má tyto kvality,
ochuzen, jestliže se nebude chovat jako chudý,
tj. ten, kdo je v sobě nemá. Proti tomu bude jimi
naplněn ten, kdo je v sobě nemá, ale sklání se před
nimi. Tak tomu je tedy v oblasti božských věcí. Jinak
je tomu u věcí lidských. { Kdo nemá podklady
149
k rozvoji učenosti, rozumu, majetku, ten bývá dále
ochuzován, kdežto ten, kdo je má, bývá je¹tě více
obohacen. Proto se božská spravedlnost li¹í od lidsk
é spravedlnosti.
Vykládám tento ver¹ v jiném smyslu, než se zdá
mluvit text. Ale text není čistý překlad, nýbrž vý-
klad originálu. Kdyby tomu tak nebylo, nemluvilo
by se o tom, že ti, kdo se řídí tao, mohou druhým
vrátit v¹e přebytečné. Nebo» pouze ti, kdo se řídí
tao, činí tak jako ono samo. A tao působí předev¹ím
v duchovní oblasti. Vyrovnává napětí mezi kvalitami
dobrého a zlého předev¹ím v oblasti sklonů jednotlivce.
Je-li jednotlivec dychtivý po kvalitách tao,
obdrží je jeho působením. Tyto kvality pak nejsou
pouze abstraktní. Kvalitou tao je například světlo
poznání, moudrosti, schopností chápat atd. V¹echny
tyto vlastnosti člověka obohacují i zevně, protože
jsou nezbytné pro úspěch v životě.
Tao je tedy činitel duchovní. Ale duchovní činitele
to jsou, kdo dává pozemským tvorům ¹těstí nebo
utrpení. Nebo» je-li někdo takřka sehnut pod tíhou
zatemnělosti a chtíčů, nebude nikdy ¹»asten. Kdo
zná tao, raduje se ze světla, které tao rozněcuje před
jeho očima, a toto světlo mu pak dává možnost dos
íci úspěchů v životě. To znamená: dobré jde ruku
v ruce s dobrým, zlé se zlým.
150
LXXVIII
Voda je nejměkčí a nejslab¹í bytí na světě, v překon
ávání tvrdého a silného je v¹ak neporazitelná a není
jí na světě rovno.
Slabí vítězí nad silnými, měkké přemáhá tvrdé.
V¹ichni to vědí, ale lidé to nemohou uskutečnit.
Moudrý člověk proto praví: kdo vzal na sebe poní-
žení země { stává se panovníkem a kdo vzal ne¹těstí
země na sebe { stává se vládcem.
Pravdivá slova se podobají svému protikladu.
Chcete-li se stát vítězi nad světem, řiïte se radou
mudrců: sedněte si v naprostém klidu a meditujte
s ohledem na dokonalé potlačení každého du¹evního
citového vznětu. Pak budete jako voda { mírní, ti¹í
a pokojně uvažující o světě. Tím se va¹e vědomí
a vá¹ intelekt rozprostřou na ¹iroké oblasti pomysln
ého světa. A když v tomto stavu nepodlehnete
vzmáhajícímu se pocitu blaženosti, nýbrž vědomi si
svého dřívěj¹ího stavu plného utrpení budete chtít
dále toto utrpení poci»ovat, povede vás ona meditace
ke schopnosti svázat vůlí svět s jeho reflexivně
činnou myslí. To je dosažení duchovní vlády nad svě-
tem. Mírní, ti¹í a pokojně uvažující o v¹em budete
mít moc spoutávat mysl v¹ech lidí světa. Tak mohou
slabí vítězit nad silnými. Když v¹ak již svět ovládnou,
nesmějí změnit své stanovisko, ale být dále
mírní, ti¹í a pokojně uvažující o světě; pak neupadnou
opět do dřívěj¹ího stavu, ale dosáhnou v něm
151
zpevnění a to je předpoklad pro vyzáření se do bož-
ských světů.
Vzít na sebe ponížení a ne¹těstí země je předpokladem
pro dosažení moci, která se sice v první fázi
jeví pouze duchovně, ale protože každý psychický
stav je svou kvalitou předchůdcem vyzáření životn
ích sil do stavu objektivně podobného, je tím stanovena
kvalita cesty reinkarnacemi. Ru¹ícími prvky
tu mohou být pouze ambice; když člověk jde touto
cestou s úmyslem dospět na tyto vysoké úrovně,
zpravidla padne, protože jeho rozeznávání bude naru
¹eno a bude volit něco jiného, než se domnívá, že
volí.
LXXIX
Po velkém pobouření zůstanou jeho následky. Klid
lze nazvat dobrem. Proto moudrý člověk skládá pří-
sahu, že nebude nikoho hanět. Dobří lidé dodržují
svou přísahu, ale nedobří ji poru¹ují. Přirozené tao
nemá příbuzných, je vždy na staně dobrých.
Dobří lidé jsou vždycky klidní, tak jako nedobří
jsou neklidní. Tak dobro souvisí s klidem a zlo s neklidem.
Má-li v¹ak dobro dále sílit, musí je provázet
ctnostné jednání, my¹lení a cítění. Je-li takto dobro
zkvalitňováno, začne je provázet síla. Tato síla nab
ývá božských forem, jestliže provázející je ctnost
neumdlí.
152
Síla prostoupená božskými kvalitami je v jistém
aspektu spravedlností. Proto pouze dobří a silní lidé
jsou spravedliví. Jsou jako tao, které v kosmickém
smyslu působí jako činitel, který nikdy nikomu nestran
í nespravedlivě. Proti tomu zlí lidé se zdají být
silní, protože jsou zpravidla útoční. Po útoku v¹ak
následuje vyčerpání a nervózní rozechvění. Proto
síla zlo neprovází a nervózní rozechvění nedává objektivn
í úsudek; a tak zlý člověk bývá stranický a nespravedliv
ý.
LXXX
Je nutno učinit stát malým a lid řídkým. I když je
mnoho nástrojů, není třeba jich užívat. Je nutno za-
řídit (v¹e) tak, aby lid do konce svého života daleko
neputoval. I když jsou čluny a vozy, není třeba jich
používat. I když jsou ozbrojená vojska, není třeba je
vystavovat na odiv. Je nutno zařídit (v¹e) tak, aby
lid znova počal plésti uzly a užíval jich místo písma.
Je třeba učinit v¹e, aby jeho pokrm byl chutný, jeho
¹at krásný, postavit mu klidné obydlí a učinit jeho
život veselým. Sousedící státy by na sebe pohlížely
z dálky, vzájemně by poslouchaly kokrhání kohoutů
a ¹těkot psů a národy by až do stáří a smrti nemusily
putovat z místa na místo.
Malé zalidnění má tu výhodu, že ctižádost jednotlivc
ů nemůže vytvářet moc nebezpečnou pro
153
v¹eobecný mír a blaho. Tuto výhodu v¹ak civilizace
zcela odstranila. Přiná¹í s sebou okázalé demonstrace
síly nebo i moci a lid je veden k přesvědčení,
že tato síla musí vést k rozmachu a k splnění jeho tu-
žeb; v podstatě se tak odstraňuje pokoj a mír. Lao-c'
proto připomíná, že je nutno vrátit se k primitivn
ím podmínkám společenského života. Zdá se to být
ústupkem od pokroku, ale jistě to vede k ¹»astněj-
¹ímu společenskému životu. To pochopíme, když se
nenecháme oslnit zevním zdáním. Za lesklým povrchem,
který vytvořil technický pokrok a civilizace,
je bída, jaká je zcela neznámá národům, které budí
zdání, že jsou zaostalé. Nesmíme totiž zapomínat,
že prostý lid zaostalého státu má je¹tě možnost tě¹it
se z drobností technicky nepokročilého života. Proti
tomu civilizovaný člověk s výjimkou několika malých
okamžiků spěchá ve dnech svého života jako ¹tvanec,
aby dostihl řadu termínů, rozhodujících o jeho
existenci.
Byly doby, kdy si lidé myslili, že až budou mít
rychlé dopravní prostředky a továrny chrlící ve velk
ém množství výrobky k ukájení domnělých životn
ích potřeb, budou ¹»astni, protože budou zahrnuti
tím, co činí život pohodlným. Dnes máme mnoho
rychlých dopravních prostředků a výroba se jistě
mnohokrát znásobila. A lidem povolují nervy, dostá-
vají srdeční záhatě a nemají dost času, aby v¹echny
své povinnosti splnili. Zvy¹ují tedy rychlost cestov
ání i výrobu a zdá se, že místo pohodlí zeje před
nimi propast ¹ílenství rychlosti.
154
Jak tedy bude dál? { Víme, že se lidé nemohou vrá-
tit k primitivnímu životu, kdy neznali písmo a když
někdo chtěl někoho zabít, musel za ním běžet se ¹í-
pem v ruce. Tam už se lidé nemohou vrátit. Mohli
by v¹ak začít ctít primitivní život dávno za¹lých dob
a tím zmírnit ¹ílené představy o požehnání, pochá-
zejícím ze zvy¹ování rychlosti v cestování i výrobě.
Pak by jistě na¹li svůj pokrm sladký a dobrý, svůj
¹at krásný a obydlí pohodlné a ¹»astné. Jinak se po-
ženou za chimérami s nemocemi a hladem, jejich údy
se budou lámat při ne¹těstích a jejich srdce nespo-
čine ani na okamžik v radosti.
Je tedy představa o požehnání civilizace a technick
ého pokroku naprosto fale¹ná. Tomu v¹ak lidé
nevěří. S výhledem do světa, který jim tyto dvě věci
přinesly, hlodají v jejich srdci srdcervoucí touhy,
které jim činí požehnání primitivního života nepochopiteln
ým. Proto budou putovat světem jako
tvorové prokletí osudovými klatbami s velmi problematickou
vyhlídkou na to, že se jejich osud
zlep¹í. Nebo» nemají-li ¹těstí v srdci, venku je nenajdou.
LXXXI
Pravdivá slova nejsou hezká. Krásná slova nezasluhuj
í důvěry. Dobrý člověk není výřečný. Výřečný
nemůže být dobrým. Kdo zná, nedokazuje, kdo dokazuje,
nezná.1
155
Moudrý člověk nic nehromadí. V¹e činí pro lidi
a v¹e dává druhým. Nebeské tao přiná¹í v¹em bytostem
užitek a ne¹kodí jim. Tao moudrého člověka {
to je konání bez boje.2
1. Když vám někdo říká pravdu, může se vás dotknout.
To mnozí lidé vědí, a proto vám mnohdy
říkají sladké lži. Tak tomu je v soukromém životě.
V životě veřejném, zejména ve státech, v jejichž
čele je diktatura, jsou lidé povinni buï sami vládu
chválit, nebo na ni nesly¹et nic jiného než chválu,
a» jsou vedeni do bídy, nebo ne¹těstí, nebo války.
A protože lidé takovéhoto státu nemohou srovná-
vat fakta, o nichž jsou informováni, vznikají v takov
ých státech jednak fanatikové, jednak lidé naprosto
umlčení. Tak lež, která v takovýchto státech začíná
sebechválou režimu, přiná¹í později rozdělení lidu
na bezvýhradné přívržence režimu, kteří se nechali
podvést propagandou, a na lidi trpící, kteří se ničím
ohloupit nedali. A samozřejmě se v¹ude naráží na
potě¹ující tvrzení, na chválu a jiné řeči, které mají
líčit vyhlídky do budoucnosti jako velmi optimistick
é. Zatím v¹ak lid trpí a propadá se do bídy, aniž
se to smí dovědět.
2. Moudrost a osvícení vyplývají pouze z nesobeckosti.
Proto moudrý člověk nezadržuje nic pro sebe
jako předměty vlastnictví. Udržuje mysl ve stavu
opro¹tění a dovoluje si spočinout na věcech pouze
156
zrakem, za nímž je mysl, rozli¹ující čin; jen tak si
udrží vnitřní volnost (svobodu). Kdo nedává pozor
na věci, vstupující do něho prostřednictvím vidění,
jistě k něčemu přilne. Tím ztratí nejprve kriterium,
které mu umožňuje udržet odstup ode v¹eho vidě-
ného, pak rozeznávání a posléze opro¹tění.
Netoužit po vlastnictví čehokoli ani na ničem
nelpět jako na předmětech vlastnictví vytváří stav,
který poskytuje druhým nejvíce možností. Tak jednaj
í mudrci a tak se také chovají nebesa. Lidé nemoud
ří myslí předev¹ím na sebe, když myslí na prosp
ěch nebo zisk. Proto přivádějí na svět zlo. Chtějí
získávat pro sebe i na úkor jiných; když si tak po-
čínají téměř v¹ichni lidé, blahobyt na světě nemůže
vzniknout. Tak je sobectví nectnost, kdežto nesobectv
í ctnost. A jako nezřízený chtíč potlačuje rozvahu
a tím i jas intelektu, tak nelpění intelekt rozjasňuje
a vytváří předpoklady pro vznik ¹»astných pocitů.
Kromě toho nechtění podněcuje pouze k výkonům,
které nevyvolávají konflikty, a to je tao moudrého
člověka, který prací rozmnožuje harmonii.
157

Květoslav Minařík
Lao-c'ovo Tao-te-»ing
Vydavatelská řada DRAHOKAMY
Svazek 7
Ver¹e Lao-c' jsou citovány podle knihy:
Jan Chin-©un: Staročínský 
losof Lao-c'.
Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1953
Obálku navrhl Richard Bergant
Odpovědná redaktorka PhDr. Zora ©ubrtová
Vydal CANOPUS, Nadace Květoslava Minaříka, Praha
Vydání první
Stran 160
Tematická skupina 02
Sazbu zhotovil Zdeněk Wagner { IceBe arSoF, Praha

CANOPUS

Vydavatelská řada DRAHOKAMY
Svazek 7

Květoslav Minařík
Lao-c'ovo Tao-te-»ing
CANOPUS
Praha 1995
ISBN 80-85202-27-1
Copyright  c Květoslav Minařík, 1995
Předmluva
Leží přede mnou Lao-c'ova kanonická kniha O tao
a ctnosti, kterou do na¹eho jazyka přeložil univ. prof.
dr. Rudolf Dvořák, a kdosi mi říká: þTuto knihu
bys měl komentovat. Je to nejméně srozumitelné
ze v¹eho, co najdeme ve filosofii. Odpověděl jsem:
Vždyť je to zcela jasné a průhledné.ÿ { S tím jsem
tuto knihu odložil. Pak, za mnoho let, jsem si přinesl
knihu Staročínský filosof LAO-C' a jeho učení
od Jan Chin-©una.(Vydalo Státní nakladatelství politick
é literatury, Praha 1954.) Než jsem se dostal
k textu, přečetl jsem předmluvu, úvod a koment
áře. Tam jsem se dočetl, že Lao-c' byl materialista,
který nenáviděl utlačovatele, kdežto tao je mezi jin
ým þpřirozená cesta samých věcí vylučující jaké-
koli božstvo nebo nebeskou vůli, podstata, která
představuje jednotu hmotného základu světaÿ atd. {
V¹echna tato tvrzení o Lao-c'ovi a tao jsou prohla¹ov
ána naprosto suverénně, dokonce demagogicky.
Lao-c' a materialista, který nenávidí! Lao-c', jeden
z orientálních mudrců, kteří vysvětlovali pů-
vod světa vždycky pouze z první příčiny, buï osobn
ího boha, nebo božského principu (tao). Ostatně
o hmotném původu světa mudrci ani uvažovat
nemohou. To může uvažovat pouze fyzika, která
7
diskurzivními postupy nachází korpuskulární podstatu
věcí a odtud pak přes kvantovou teorii dospívá
k postulátu, že hmoty kosmu mají hmotný původ {
pokud vědci nedospějí k jinému závěru.
Mudrci nemají možnost dospívat k závěrům o pů-
vodu světa pomocí laboratorních prací nebo ji alespo
ň dříve neměli, stejně jako technicky pokročilé
národy dne¹ka. Zkoumání přírody a jejího původu
vyplývalo z duchovně výchovných systémů, které
jsou stejně prosté jako dokonalé. Ostatně nic nebr
ání tomu, abych þsystém v¹ech těchto systémůÿ
popsal.
1. Zaujměte pozici siddhásana nebo vadžrásana
nebo svastikásana nebo padmásana, aby bylo tělo
klidné.
2. Vylučte z mysli v¹echny vzpomínky, dojmy a popudy,
které vám připomínají svět a denní shon
v něm.
3. Když se tím mysl oprostí, obra»te pozornost na
své tělo a snažte se uvědomovat si je, a to pouze jako
zevní kontury, tedy tvar.
4. To cvičte vytrvale, dokud nebudete schopni zvý-
¹it intenzitu tohoto uvědomování nebo pozorování
těla.
5. Když se vám to podaří, zvy¹ujte intenzitu pozo-
8
rování (uvědomování) si těla až do stupně, kdy vás
už nic nebude ru¹it a kdy tělo bude jediným předm
ětem pozorující a analyzující mysli.
To je v¹echno. Nebo» když předmětem, který zaj
ímá mysl, bude pouze tělo, pak sama intenzita
soustředění způsobí, že už si nebudete uvědomovat
pouze jeho tvar, nýbrž postřehnete a uvědomíte si
i psychické emocionální procesy, které se vážou na
va¹e tělo. A když budete tyto změny dobře sledovat,
poznáte, že se odehrávají na nepohnutelném
psychickém pozadí a { to jste již nalezli tao.
Když tao předstoupí takto před oči člověka, stává
se základnou, na niž se člověk může dobře postavit
a dívat se zpětnou cestou na tělo, které je þjenÿ
tvarem. Pak se již nemusí namáhat nalézt þzáklad
přírodyÿ. Setrvává na něm a vidí, že platforma (tao),
na níž se octl, je původem v¹ech jevů; ty nevznikají
náhle, ale jsou výsledkem skladby oněch procesů,
které na¹el dříve než samo tao. Navíc vypozoruje,
že tyto procesy jsou totožné s þkvantyÿ nebo formacemi
sil kosmických, z nichž vzniká celý hmotný
vesmír.
Jsem ten, kdo se také vzdělal tímto pracovním postupem,
a mohu každého ujistit, že dvacet až třicet
knih, které jsem v životě přečetl, mi ani svě-
tový názor ani ucelenou představu o původu světa
nedalo. Proto dobře rozumím Lao-c'ovi. Ale když
jsem se rozhodl jeho názory komentovat, narazil
jsem na nesnáze. Vzal jsem si před sebe jak překlad
9
od univ. prof. dr. Rudolfa Dvořáka, tak i knihu Jan
Chin-©unovu. Ver¹e obou knih se značně li¹í. Zdá
se, že prof.Dvořák se úzkostlivě snaží pojmenovat
věci jmenované Lao-c' tak, jak je on sám jmenoval,
kdežto Jan Chin-©un nebo je¹tě spí¹ redaktor
této knihy jakožto přesvědčený þmaterialistaÿ
překládá termíny do slov, která se mu zdají vyhovuj
ící. Přesto jsem se rozhodl pro tento překlad,
protože jsem nabyl dojmu, že první překlad ponech
ává v textu mezery, které bych nemohl překlenout.
A protože nechci používat obou textů, narážím na
obtíže, které zdolávám pouze znalostmi tao a cest,
jimiž se ubírá my¹lení těch, kdo jej také znají, např.
právě my¹lení Lao-c'ovo. Nejhor¹í ov¹em je, když
se termíny značně li¹í. Prof.Dvořák např. používá
termínu þpodnebesíÿ, kdežto v textu od Jan Chin-
-©una je termín þzeměÿ. Nechci rozhodovat, který
termín je správněj¹í, ale slovo þpodnebesíÿ by se
k celkovému znění textu lépe hodilo. Nicméně se
držím v¹ude textu Jan Chin-©unova, který komentuji
z hlediska poznání tao. Kdyby se chtěl čtenář
přesvědčit, zda jsem textu správně či ¹patně rozum
ěl, musel by sáhnout k textu původnímu a to bude
sotva snadné nebo možné.
A nyní se je¹tě vrátím k osobě Lao-c'. Nebyl ani
naivní a nedůsledný materialista, jak tvrdí koment
átor jeho knihy, ani ten, kdo nenáviděl utiskovatele
čínského národa. Jestliže znal tao, mohl být
pouze realista a nenávidět vůbec nemohl. Člověk,
který si vytvoří světový názor nikoli z vyčtených
10
pouček, ale z touhy po pravdě, která mu dala dost
síly projít celým ¹kolením sebepozorování, jaké jsem
již vý¹e popsal, musel každý defekt, který nenávist
připou¹tí, dříve a dokonale likvidovat. Jen tímto
způsobem přestane být jeho nazírání předpojaté
a uschopní jej vidět pravdu, která má k tao velmi
blízko. A když tao realizuje, tj. učiní je přítomným
svému vědomému žití, pak již je z něho mudrc, na
jakého běžná měřítka neplatí. Vždy» přece moudrost
jej vede k tomu, aby dosáhl pokoje, jaký se dá
vyjádřit pouze termínem spása.
Tento pokoj se má ke světu zápasu a vá¹ní, jako
se má prázdnota kosmu ke kosmické tvorbě. Tajemn
ý vztah mezi oběma snad umožňuje, aby moudrost
měla porozumění pro zápasy a vá¹ně světa
stejně jako kosmická prázdnota pro stvoření, ale to
je v¹echno. Mudrc ví, že tyto zápasy a vá¹ně si svět
lidí vysnil a že by se jich lidé nechtěli zbavit, proto
že by jim zmizelo z očí cosi sympatického. Lidé
přece chtějí vítězit a předpokladem toho je nenávid
ět. Vítězit zase souvisí s touhou dostat se do čela
lidské společnosti a k tomu je třeba podceňovat jiné
nebo přeceňovat svoje potřeby. Nebo snad existuje
mezi světskými lidmi někdo, kdo nepomyslí na sebe,
když chce bojovat za dobro lidí? Ne! Nenávist není
mravní vlastnost, která uchvacuje mudrce. A Lao-c'
je mudrc, který popisuje svět a upozorňuje na to, co
dělá svět ¹patným nebo dobrým. A zná-li tao, zná
také původ světa. Pro precisní postřehy jistě není
původcem Bůh, ale pouze fyzikální faktory, které
11
mají tím vět¹í vztah jak k minerální, tak i k vegetabiln
í a animální přírodě, čím jsou blíže tao.
O fyzikálním pojetí kosmu je možno říci, že se pozn
áním fyzikálního faktoru zvaného pole fyzika dostala
až k poznání tao. Zatím si s ním v¹ak neví rady.
Odvážněj¹í fyzikové (nebo snad doktrináři) tvrdí, že
pole je hmota. Ale v tom případě jde již pouze o zá-
sady. Je zrovna tak dobré nazvat velkou neznámou
hmota jako ji nazvat nic. Jsem přesvědčen, že poctiv
ý vědec { teoretický fyzik { se nikdy neodváží
zastávat jeden nebo druhý názor. Když ano, pak to
už není vědec, ale řemeslník ve vědě. Je přece tak
nesmírně obtížné dávat jméno, kterému každý dobře
rozumí, něčemu, co poznáváme jako tvůrčí síly pří-
rody, a poli, kde se tyto síly manifestují. To nejlépe
ví ten, kdo se systémem duchovního vývoje dostal až
k prazákladním silám a momentům svého vlastního
bytí.
Dovoluji si tvrdit, že pokud nemají orientální 
lozo
 
cké systémy k dispozici termíny pro tvůrčí momenty
shodné s termíny na¹í fyziky, je hlavní příčina
v tom, že při jejich pojmenování užívali tehdy zná-
mých slovních výrazů. Fyzika termíny tvořila při objevech
kvalit tvůrčí činnosti a to jí umožnilo vyhnout
se jejich problematickému výkladu. Když v¹ak člov
ěk proniká k základům tvoření cestou duchovně
výchovných systémů, najde v popisech tvůrčích kosmick
ých kvalit analogie u duchovních mudrců a ve
vědě. Proto nejde o nic jiného než o apriorní nalezení
nebo zji¹tění těchto kvalit. Pak se již snadno podaří
12
zjistit, že vědecká empirie dochází jiným způsobem
k témuž poznání jako duchovní výchova, směřující
k poznání kvalit tvůrčího světa. A to je velmi potě-
¹itelné. Mudrci věda pomůže zpřesnit jména kvalit
a vědě by mohli mudrci pomoci přesněji identi
kovat
kvality vy¹¹ího druhu. Hádky o to, zda þpoleÿ je
hmota nebo nic, nemají žádnou cenu. Jsou jen sou-
částí boje rozličných světových názorů a moudrost
v nich vůbec není. Proto chybí i pochopení mudrce
Lao-c'.
Sama 
lozo
e Lao-c' je předev¹ím náboženská
nebo je¹tě lépe duchovní a pak teprve sociální. Nebo
» kdyby ¹lo o 
lozo
i čistě sociální, pak by ji
nebylo možno spojovat s moudrostí. A Lao-c' byl
mudrc. Měl mravní sílu člověka, jaký předev¹ím
nelpěl na smyslově potě¹ujících předmětech, a měl
i schopnost v¹echno pozorovat a rozumově vážit.
Proto mu byly zřejmé vnitřní příčiny zla, jímž je
postihován svět. Věděl, že pouze ctnost (dobro a nesobeckost)
může zlo ze světa odstranit; nemohl tedy
nutit lid k revoluci, nýbrž pouze připomínat držitel
ům moci, jak se mají chovat. Po té stránce je
jeho 
lozo
e nanejvý¹ dobrá. Neadresuje své poselstv
í o ctnosti pouze určitým lidem, nýbrž říká, že
má být ideálem v¹ech. Kdyby se tak stalo, nebylo
by sociálních problémů, leda pokud by nedostačovala
výroba. Ale k tomuto jevu dosud ve světě nedo
¹lo. Zatím se výrobkům, které mohou naplnit břicha,
věnuje méně podstatná část úsilí; zato se usiluje
o výrobu věcí, které mohou ničit a ochuzovat. To
13
ov¹em není cesta tao. Naopak, je to podivný patologick
ý komplex, který podněcuje ke zlu, ačkoli nese
na ¹títě heslo vítězit a zvět¹ovat moc. Pro tento
patologický komplex nemůže žádný mudrc mít na
mysli pouze otázky sociální. Vždycky má na mysli
otázky mravní, nebo» jen v nich tkví pravé ře¹ení
problémů, s nimiž se na světě setkáváme. Až budou
tyto problémy vyře¹eny, vyvstane lidem vy¹¹í cíl {
dokonalé osvícení, nebo» pouze osvícení může beze
zbytku odstranit zlo ze života.
Květoslav Minařík
Poznámka vydavatele: Rukopis této knihy byl dokon-
čen přibližně v roce 1958.


.
.
.
.
.
.
.



webzdarma.cz